O chamtivém medvědu

Určeno dětem, do života se jim to bude hodit:D

O chamtivém medvědu

V tmavém lese žili dva bratři, medvědi. Ten starší byl moudřejší, ale mladší si od něj nedal nikdy poradit. Putovali sami lesem a jelikož byl podzim hledali si úkryt na zimu. Vířili spadané listí a procházeli hloub do lesa. Šeřilo se, možná to bylo tím, že listnaté stromy vystřídali jehličnaté a les každým jejich krokem houstl. Nad jejich hlavami se uzavírala skoro neprostupná klenba z jehličí. Už jsou dost hluboko,  tady někde by se mohli uložit k zimnímu spánku.

„Budeme muset jít ještě daleko?“ zeptal se mladší medvěd.
Starší medvěd, jelikož byl rozumný se rozmyslel a uvážlivě odpověděl: „Myslím, že jak jsme tady, tak by jsme si měli hledat úkryt na zimu každý zvlášť. Kdyby nás někdo, třeba lovci našli, tak by nás pro naše kůže zabili. Když se rozdělíme, máme větší šanci, že aspoň jeden z nás se dožije jara.“
Mladší bratr musel uznat jeho moudrá slova a vydali se každý svou cestou. Starší bratr našel po nedlouhé době malou propadlinu plnou listí. Lehl si až úplně naspod a nechal se zafoukat listím.

 

Najednou otevřel oči. Rozhrabal listí nad sebou a spatřil první jarní paprsky, které ho oslepili. Mhouřil oči do slunce, dokud si jeho oči nepřivykli světlu. Po čtyřměsíčním spánku se oči nerozlupují nejlépe. Konečně, pomyslel si. Je jaro vše kvete a voní rozmanitými vůněmi. Měl by najit svého mladšího bratra. Vydal se stejným směrem, kam odešel hledat zimní útočiště. Došel ke starému stromu, který byl sražen na zem. Možná věkem, možná větrem, kdo ví.

Kmen byl dutý. Tady by mohl byt můj bratr, pomyslel si starší medvěd.

“Haló!“ zavolal a jen ticho mu bylo odpovědí.

Vstoupil do nitra kmene. Než si přivykl tmě, někdo po něm skočil.

„Ááá, to jsi ty?“ užasle se zeptal mladší medvěd.

“Ano sem to já! Pojď ven, přece je jaro!“ dostala se odpověď mladšímu z bratrů.

“Ne, já nemůžu.“

“Proč bys nemohl? Je přece jaro. Přece nebudeš zavřený v tmavém kmeni. Co by jsi tady pořad dělal? Budeš čekat na další zimu? Je to hloupost, to místo ti nikdo neukradne. I kdyby ano, najdeš si na příští zimu lepší úkryt. Teď už pojď!“domluvil starší medvěd.
“Ne, nemůžu. Podívej!“ ukázal za sebe, hlouběji do kmenu. Starší brat se podíval lépe a spatřil co předtím bylo pro něj ukryto ve stínu. Spatřil otevřenou truhlu. Obrovské množství diamantu a jiných drahých kamení málem přetékalo přes okraj truhly.

„Co s tím hodláš dělat?“

„Nevím, budu to hlídat. Bude se mi to jednou hodit.“ řekl mladší medvěd.

„Ty jsi přece medvěd! Nepotřebuješ k životu bohatství!“

„Co když jo?“

Starší medvěd pochopil, že ho nepřesvědčí jen tak a nechal ho tam. Doufal, že to mladší medvěd sám pochopí a vyleze, ale mladší medvěd ne a ne vylézt. Ani jíst nepotřeboval, při životě ho držela jen vůle a to, že měl u sebe stále svůj poklad.

 

Starší z bratrů ho přišel navštívit po letech a zjistit, jestli nezměnil názor.

„Tak co? Už vylezeš ven?“ zeptal se ho.

„I kdybych chtěl, nemůžu. Kmen už mi je malý, vyrostl jsem. Nemůžu se dostat ven.“

A tak se kmen stromu stal jeho hrobem. Jeho poklad zůstal uvězněný za ním, tedy v bezpečí. Umřel aspoň s vědomím, že mu jej nikdo nevezme.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ponaučení: Naše vlastní chamtivost nás často zaslepuje, někdy i zabíjí.

---