Nepříjemná zkušenost

     Otevřela oči. Ležela na stole v lékařské ambulanci, nad ní se skláněla postava v bílém.Ještě si neuvědomovala pravý stav věcí, byla jako omámená, vše viděla jako v mlze.

"Už se probouzí," řekla ta postava ženským hlasem.

"No, to je dost, už jsem myslel, že nám cestou exne!". To byl pro změnu mužský hlas.

"Kde jste ji našli?" ptal se ženský hlas.

"Někdo nám anonymně zavolal na záchranku, že na cestě u garáží za městem leží ve sněhu nějaké mladé děvče," odpověděl muž. "Tak jsme pro ni jeli."

"No, a kde má nějaké věci, kabát a případně kabelku, tu snad mladá děvčata nosí,ne?" zeptala se opět žena.

"To nevím, promiňte, já už musím jet, volají nás k dalšímu případu, mějte se!" a muž zřejmě odešel.

     "No tak, děvenko,prober se!" "Už je dobře," říkala žena v bílém, zřejmě lékařka, která měla službu na pohotovosti, kam ji dovezli, jak vyrozuměla z jejich řeči.

"Jak se jmenuješ a kde máš věci?" ptala se dál a popleskávala mladé děvče po tváři.

Nijak nereagovala, nemohla otevřít ústa, nevěděla, co se s ní stalo, vše bylo jako v mlze. Cítila, že je celá mokrá a začínalo jí být zima.

"Sestro,doneste pro ni něco na převlečení, je celá mokrá ," říkala někomu na koho ona neviděla a kdo zřejmě ještě v místnosti byl.

"A nějaký župan a papuče, nemá vůbec nic."

"A její věci dejte do prádelny."

"Až ji převlečete, odvezte ji na pokoj a tu kapačku hlídejte, ještě z toho není venku!"

Cítila závan ode dveří, lékařka zřejmě odešla.

     Věnovala se jí jiná žena, která byla v sesterském stejnokroji. Začala ji převlékat. Chtěla jí pomoci, ale nemohla se ani hnout a tak ji sestra oblékala jako loutku. Nakonec se jí to podařilo, její věci dala do rance a ji odvezla do pokoje, kde nikdo nebyl, alespoň ji nikdo nerušil a tak znovu upadla do bezvědomí, nebo spánku,to nedovedla posoudit. Bylo jí to v tu chvíli jedno. Nic ji nebolelo a to bezvědomí bylo velmi příjemné. Přála si, aby to tak zůstalo napořád.

     "Halo,probuďte se mladá slečno!"

Někdo jí třásl tak, že se probrala z mrákotného spánku. Stála nad ní zdravotní sestra, starší žena, v bílém stejnokroji. Představila se jí jako vrchní sestra a začala jí vyprávět, co policie vyšetřila a co se jí vlastně stalo, že se ocitla u nich v nemocnici.

"Našli vás ležet ve sněhu, jen v šatech a v bezvědomí."

"Nejdříve si mysleli, že vás někdo přepadl, ale zjistili jsme, že nemáte žádná poranění a podle rozboru krve víme, že jste byla otrávena výfukovými plyny."

"Nevzpomínáte si, co se Vám vlastně stalo?"

"Nic nevím, na nic si nepamatuji," řekla a opravdu tomu tak bylo. Zatím si nemohla vzpomenout na nic. Bylo jí dost špatně,hodně zvracela.

     "No, doufejme, že se Vám brzy paměť vrátí," řekla ona žena, zkontrolovala kapačku,která visela nad její postelí na stojanu a hadička vedla k jehle, kterou měla zabodnutou do žíly. Málem omdlela znovu, těžce snášela jakéko-li jehly, natož,když byly zabodnuty do jejího těla. Radši se na tu ruku ani nedívala, tak jí z toho bylo na nic.

"Pane Bože, co se mi mohlo stát," přemýšlela usilovně. Ale, nevymyslela nic. Opět usnula.

     Když se probrala, stála nad ní máma. Kde se tam vzala a proč ji poznala,když na ostatní si nemola vzpomenout, nechápala.

"Jitko,děvče nešťastné, cos nám to udělala?" brečela a hladila ji po tváři. Míla k nám přišla, že se Ti něco stalo a že jsi v nemocnici."

"Tak jsem přišla a Ty tu ležíš, málem mrtvá."

"Míla!"

     Klíčové slovo!Okamžitě jí bleskla hlavou vzpomínka na to, co se stalo!Míla byla její kamarádka. Ona, Míla a její přítel, který si zrovna koupil auto, byli na projížďce. Bylo to báječné,udělali si výlet a všem se to moc líbilo. Potom už ale musela domů a tak on zaparkoval v garáži, kterou měl pronajatu na okraji města a protože byla zima a oni si chtěli ještě chvíli povídat, zavřel dveře od garáže a nechal běžet topení. Povídali o všem možném ještě dobrou půlhodinu, jenže když se konečně rozhodla, že už musí jít domů a zvedla se ze sedadla, že si obleče kabát, upadla a už si na nic nepamatovala.

     Co se dělo potom, to jí přišla do nemocnice povědět Míla. Prej jde zrovna od výslechu z policie, tak jí to radši řekne sama, než aby prej jí to měli říkat policajti. Když jí vše dopověděla, odešla a ona ji už nikdy nespatřila a ani se s ní již nikdy nesetkala.Žalobu na ně nepodala,tím se případ pro policii uzavřel.

     Když totiž v tom autě upadla, nevěděli , co s ní je. Vytáhli ji a položili před garáž do sněhu,doufajíc, že ji to probere. Dokonce ji prý i propleskli,jak se Míla zmínila, ale nemělo to žádný efekt a tak se rozhodli, že z telefonní budky anonymně zavolají záchranku. Nechali ji ležet na místě, garáž zamkli, stopy zahladili. V autě zůstal i její kabát a kabelka s doklady. Ještě počkali,schovaní,jestli pro ni přijede sanitka a když ji do ní saniťáci naložili, odešli domů. Večer pak Míla matce zanesla její kabát i kabelku a řekla jí, co se stalo. Proto přišla matka na pohotovost až večer.

     V nemocnici matce řekli, že její dcera byla otrávena výfukovými plyny a že skoro zemřela. Musí prý ještě v nemocnici zůstat pár dní na pozorování, jestli se neobjeví nějaké vedlejší účinky a pak si ji mohou vzít domů. Matka donesla i její kabelku, kde měla doklady a různé drobnosti. V kabelce měla i cigarety.

                              Cigarety totiž hrály v jejím dalším životě zásadní roli.

     Po několika dnech, kdy jí už bylo lépe, dostala velkou chuť na cigaretu. V nemocnici se samozřejmě kouřit nesmělo, ale probíhaly zrovna návštěvy a většina lidí seděla na pokojích u svých blízkých. Její matka už odešla a tak si vzala kabelku - velkou, černou se dvěma uchy,což bylo tenkrát módním hitem- jedno ucho menší a druhé nastavitelné tak, aby se kabelka mohla nosit přes rameno. Šla do koupelny a zapálila si cigaretu. S rozkoší vdechovala kouř, už dlouho nekouřila a tak jí to chybělo. Měla dokuřovat ještě asi jednu třetinu, když do koupelny doslova vrazila vrchní sestra.

     "Jak se opovažuješ tady vykuřovat!?" začala na ni křičet a tahala za delší ucho kabelky tak, že je utrhla.

"Moje kabelka,podívejte se, co jste udělala, zničila jste mi ji," křičela pro změnu zase ona na vrchní sestru. Jejich křik se rozléhal po celé chodbě,protože vrchní nechala dveře otevřené. Přišel dokonce i sanitář a oba jí spílali tak, že se nakonec neovládla a když vrchní sestra nechtěla pustit to utržené ucho kabelky, ona zatáhla za ně tak, že se vrchní rozplácla na zemi jak široká, tak dlouhá. Protože byla dosti obézní, chvíli jí trvalo, než se ze země zvedla a to jí ještě musel sanitář pomáhat. To bylo zřejmě pro ni takové ponížení, že si to nehodlala nechat líbit jen tak.

     Šla a zavolala primáře, vymyslela si, že ji napadla , že je nebezpečná okolí a že musí být převezena do blízkého města, kde bylo zařízení pro psychicky narušené pacienty, tedy blázinec. Aby se tam prý uklidnila. Primář, aby měl klid, řekl"dělejte , co musíte" a odkráčel. A tím byl její osud zpečetěn.

     Vrchní sestra zavolala ještě jednoho sanitáře, nasadili jí svěrací kazajku, urputně se bránila, nebylo jí to však nic platné, naložili ji do sanitky a odvezli do onoho zařízení.Od chvíle, co měla na sobě kazajku, byla v takovém šoku, že nebyla schopna ani mluvit. Nedokázala ze sebe vypravit slovo ani na přijímacím oddělení,kam ji dovezli, a z toho lékař,který byl na příjmu usoudil, že je těžký pacient, a že potřebuje řádně poléčit. A nechal ji převézt na uzavřené oddělení. Jelikož se stále vzpouzela, chytly ji dvě sestry - obryně - zkroutily jí ruce dozadu,protože kazajku jí na příjmu sundali, a píchly jí přes šaty někam do ramene nějakou injekci.Zatáhly ji do budovy a tam ji hodily do cely, kde bylo jen lůžko a nic víc, kterou zvenčí zamkly.

     Byla úplně paralizována. Vše si uvědomovala, ale nedokázala ze sebe dostat ani jedno souvislé slovo a tak jen neartikulovaně vykřikovala,snažíc se říci, že není blázen, že je to nedorozumění. Nebylo jí rozumět ,po bradě jí stékaly sliny, vůbec neovládala jazyk ani ústa. Jakoby měla ochrnuté svaly v obličeji.

     V té cele ji drželi celý týden, injekcemi byla udržována ve stavu bdělé mysli, kdy však nebyla schopna promluvit, dalo by se říci, že skoro nejedla, jen pila čaj. Potom byla poslána na prohlídku k lékaři, kterému na jedné ruce chyběly kromě palce všechny prsty. Když ho viděla, málem omdlela hrůzou a když se jí při prohlídce dotýkal, začala zvracet, což se ho samozřejmě velice dotklo, určitě pochopil,proč je jí tak zle. Ona to ale nedokázala ovládnout, omlouvala se, ale jemu to bylo jasné. Zřejmě i proto ji poslal na uzavřené oddělení, kde jsou případy, které nesmí ani na procházku na zahradu a jsou pod neustálým dohledem sester.

     V tomto oddělení byla nařízena tzv. "pracovní terapie," což v podstatě znamenalo jediné. Museli jste pracovat. Buď cupovat jakousi cupaninu do polštářů,nebo uklízet celý pavilon včetně pokojů sester. A šikana z jejich strany, byla nepředstavitelná. Některé nemohoucí a nemyslící pacientky doslova mučily. Byly tam prostě neomezenými vládkyněmi a kdo se jim znelíbil, ten se zlou se potázal.

     Kdyby měla popisovat poměry, které v onom zdravotnickém zařízení panovaly, neskončil by tento příběh asi nikdy. K pacientům se sestry chovaly,jako by to byli vězni, nikdo neměl žádná práva, když někdo napsal dopis, nesměl zalepit obálku a až ho sestra zcenzurovala, co se jí nelíbilo, zaškrtala, to potom poslaly.

     Její další kalvárie začala tím, že odmítla po opuštění cely, obléci se do ústavního županu. Byl totiž tak špinavý, že si nedovedla představit, že by v něm měla strávit celé dny. Na sobě měla jen ústavní košili, spodní prádlo žádné! A tak na protest chodila jen v té košili. Navíc, asi po dvou dnech na společném pokoji, kde spalo asi deset pacientek, dostala vši. To už bylo na ni opravdu moc. Počkala si na pravidelnou týdenní prohlídku u "bezprstého" doktora a jednu veš chytla a když vešla do ordinace, požádala o ubrousek a na stole, před lékařem, veš zamáčkla.

     "Máte tady vši, pacienti jsou šikanováni, je tu špína a jsme tu nuceni pracovat namísto, aby jsme byli léčeni."Myslela jsem si že je to tady lékařské zařízení, zatím to tu vypadá jak kriminál". "Až se dostanu ven, udělám vše pro to, aby se o tom veřejnost dozvěděla!"

     Sotva popadala dech, než to ze sebe všechno vychrlila, byla hrozně rozčilená a také měla strach, co jí mohou udělat, ale tato situace se opravdu nedala vydržtet.

     Doktor jenom zíral, ani ji neprohlížel,zavolal sestru,aby ji odvedla do haly k ostatním pacientkám. Byly zde jen ženy a je fakt že některé asi psychicky nemocné byly, protože věci,které se tu dály, tomu nasvědčovaly. Ale, ona nebyla nemocná, dostala se sem jen proto, že si dovolila odporovat vrchní sestře v okresní nemocnici. Ta ji sem poslala jen proto, aby jí ukázala, jakou má nad ní moc. Za totality bylo možné opravdu všechno. Stačilo se někomu, kdo měl trochu vliv, znelíbit a trest následoval okamžitě.

     Její vystoupení před doktorem mělo alespoň ten kladný dopad, že je okamžitě začali odvšivovat, ale to, co zažívala dosud, byla pohádka proti tomu, co ji čekalo nyní.

     Asi za dva dny ji sestra odvedla na oddělení,které bylo o poschodí výš a kde byly těžké případy. Tady neměl opravdu nikdo žádná práva.Vše bylo zamknuto, pacientky byly nahnány v jedom pokoji, sestry se zamykaly i přes den v pokoji sester. Koupelna byla zamčená celý den. Kdo tam chtěl jít,musel žádat o klíč a vždy ho doprovodila nějaká sestra. V noci - úplná hrůza.

     Tady byly opravdu nemocné ženy, slabomyslné a některé se v noci navzájem i sexuálně obtěžovaly. Nikdy tam nebylo ticho, vždy tam někdo kvílel, nadával, nebo se šíleně smál. Prostě, tady opravdu měla strach o holý život. Několik nocí dokonce trávila pod postelí, aby si jí náhodou některá šílená žena nevšimla a neobtěžovala ji.

     Asi po čtrnácti dnech byla hlavní vizita, na kterou chodil i primář oddělení. Tady si uvědomila svoji příležitost a spoléhajíc na rozum tohoto lékaře, řekla mu pravdu o svém případu. V papírech bylo samozřejmě vše uvedeno jinak. Řekla, že sestry absolutně v noci nereagují na cokoli, co se ve společném pokoji pacientek děje, že jsou tam všichni pod zámkem, takže v případě nebezpečí není úniku a že má doslova strach o svůj život. Prosila ho, zda by jí nepovolil návštěvu matky. Primář jí po dlouhém studování jejích papírů prohlédl, nechal jí udělat nějaké testy a když odcházel, slíbil, že se pokusí zařídit,aby ji matka mohla navštívit.A svůj slib dodržel.

     Za týden,když byly návštěvy,přijela matka. Dovezla jí nějaké věci na oblečení a dort. Ten okamžitě ze stolu ,kam matka otevřenou krabici položila, ukradla jedna z pacientek a začala ho jíst. Nevadilo jí to. Byla ráda, že tu matka je.

     "Mami,musíš mi pomoci,dostat se odsud,nebo se tu doopravdy zblázním." "Vím, že se na mne domlouvají kvůli tomu, že jsem řekla, že budu venku mluvit o tom, co se tu děje. Chtějí mi dát prej "pár" elektrických šoků.""To by také mohl být konec mého rozumu."

"Udělej něco!"

"Dobře," řekla matka. Zažádám, aby Tě na revers pustili na návštěvu domů a uvidíme!"

     Už byla v tomto zaříení skoro dva měsíce, když jí sestra řekla, že má návštěvu. Matka splnil svůj slib a zařídila, aby ji s ní pustili na revers domů na tři dny. Pak se musela vrátit.

     A tak se dostala konečně domů. Nechala tam i své věci, ale už při jízdě vlakem si slíbila že se do tohoto zařízení nikdy nevrátí. Jak to udělá,ještě nevěděla, ale spoléhala na to, že jí matka pomůže.

     Když uplynuly dva dny jejího "volna",domluvila se s matkou, že odcestuje k příbuzným,kteří bydleli na Šumavě. A pokud ji bude někdo z nemocnice hledat,matka řekne, že dcera utekla a že ona neví,kde se nachází. A tak to také udělala.

     Když pro ni za tři dny přijela sanitka, matka řekla to, na čem se spolu domluvily a tak saniťákům nezbylo, než odjet s prázdnou. Byl to risk, klidně ji mohli nechat hledat policií, ale asi jim nestála za to.

     Možná ji zachránil vliv primáře,kterému bylo jasné, že není blázen, a že do jeho zařízení nepatří.

     Možná, že měl "svědomí" a uvědomil si, jaké následky by to mohlo pro její celý život mít.

A proto:

"nekuřte v nemocniční koupelně!"

                                             Nehrozí Vám jen rakovina plic,ale i horší věci!