Nad pivem o literatuře

Poezie je slovo nejsprostší. Sprosté tak, že ho leckteří vysloví jen s největším sebezapřením. Poezie je nesrozumitelná, nesděluje je „nečitelná“. Poezie je nepotřebná.

Možná jenom proto, že ji často neumíme číst. Poezie je vlastní dobrodružným povahám, lidem, kteří žasnou, rádi se dívají, hrají si, nevyžadují nutně řešení, výsledek, nechtějí vědět vše. Tito rádi pochybují, fantazírují, nepotřebují jednoznačnost, mají rádi tajemství. Básnictví je věc nejspíš zbytečná, ale lze jí a s ní žít. To už bylo řečeno. A líp. Ale je třeba to opakovat.

Studium literatury je věc nepochopitelná. Když někde řeknete: "Studuju literaturu", zní to jaksi podivně, automaticky totiž vyvstane na povrch představa středoškolských hodin Českého jazyka. Hodin, které fungují bohužel povětšinou stylem, který má s literaturou nemnoho společného. Autor se stává jménem vyznačujícím se dvěma letopočty, rámovaným chronologickým seznamem spáchaných děl. Nemluvě o strašlivé větě, která ještě dnes bývá k slyšení: Co tím chtěl básník říci? Po takové hodině zůstanou v lavicích dítka opruzená jako cyklistova prdel. O interpretaci, čtení, čtenářském zážitku se dovídáme málokdy. Základní otázka, ta nejpodstatnější je: Co čteš/ čtete?

Vztah k literatuře se pochopitelně neformuje pouze v hodinách literatury, ale ty na něj mají dost podstatný vliv. Ke studiu literatury se odhodlávají Magoři, lidé, kteří byli literaturou skutečně zasaženi a stala se pro ně podstatnou hodnotou. Dále ti co plýtvají slovy na papír a to je přeci literatura, tak proč ji také nestudovat. A v neposlední řadě ti, kteří považují literaturu jako drobné zlo, se kterým se lze potýkat a nabízí nejméně viditelných úskalí. To, že spousta z nich čte nerada nebo vůbec, není podstatné. Od nich se lze dovědět, že poezie je nečitelná, próza příliš dlouhá a literární teorie se řadí do seznamu zakázaných slov, na která je lépe zapomenout a její nositele pranýřovat.

Internet je hydra požírající literaturu a hubící čtení. Neomlouvá ho ani ušlechtilá nálepka : Šetříme naše lesy. Literatura pochází z jiných končin, které se s virtuálním světem internetu slučují dost obtížně. Zapomínáme, že literatura je něco čemu je vlastní „pomalost“. Literatura je líná, má čas. Vzniká pomalu s rozvahou, bývá pomalu ohledávána (někdy i ohlodávána) a nespěchá. Některým knihám se vyčítá, že jsou k neučtení. Možná proto, že nestačí našemu tempu. Člověk, který chodí pomalu, uvidí nakonec více.

Na internetu se čte jinak, svádí k letmému přehlédnutí, pozorné čtení je nepohodlné. A grafoman snadno propadne dojmu, že je básník. Zvláště Ti co se „milují s Můzou“, by měli Můzy nechat odpočinout od myši a klávesnice, aby je před vášnivou nocí příliš neunavili. Je s podivem jak snadným způsobem se některá internetová i papírová „ugrcnutí“ dostanou na zářný pyjedestal.

Vážím si toho, že na světě žije pár sprosťáků, páchajících ušlechtilou sprostotu, se kterou lze „ztrácet“ čas.