Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO, cangaceiro
25. 12. 2007
2
9
1265
Autor
Montrealer
Olé, o, cangaceiro,
nocí jedem a tmou.
Dusot koňských kopyt vrací
se k nám temnou pustinou.
Olé, o, cangaceiro,
každý z nás domov měl.
Po těch létech těžkých bojů
na něj dávno zapomněl.
Když jsem chodil do šesté třídy obecné školy, tedy v roce 1957, jsem se dostal na dětské oddělení Thomayerovy nemocnice - ne, nebyla to žádná dětská psychiatrie, bylo to, pokud se ještě pamatuji, něco jako dětské infekční oddělení. Děti přece mívají takzvané dětské nemoci a ani já jsem ze statistik nijak nevyčníval. Stonal jsem jako každé dítě, někdy i vážněji, proto mě do té nemocnice vzali.
Leželi jsme na pokoji čtyři, ale nejzajímavějším pacientem byl o dva roky starší Vašek. Pořád si totiž zpíval a to velice hezky. Chlubil se nám, že vyhrál okresní kolo Umělecké tvořivosti mládeže, jak se tomu tenkrát říkalo. Nejčastěji nám zpíval píseň O, cangaceiro, protože v kinech u nás dávali stejnojmenný brazilský film. Já ho sice tenkrát neviděl, ale tu písničku zpívala snad celá Praha, hrál ji rozhlas a Vašek ji zpíval opravdu nádherně. Zpíval ji však portugalsky, protože český text tenkrát ještě ani neexistoval.
Jelikož to bylo dětské oddělení a všichni jsme chodili do školy, docházela na oddělení paní učitelka Vávrová a doučovala nás, abychom při pobytu v nemocnici nezameškali příliš mnoho učiva ve škole a neměli s tím pak problémy. Já jsem problémy neměl ani je nečekal, protože jsem věděl, že po návratu do školy všechno rychle dohoním, jako při všech svých předchozích nemocech. Základní škola prostě pro mě znamenala téměř nulovou zátěž.
Ne tak pro Vaška. Těžce plaval ve fyzice a měl tam učebnici pro 8.třídu. Paní Vávrová do něj hustila fyziku, která (pro tehdejší osmý ročník) sestávala výhradně z nauky o elektřině. Vašek ve fyzice nijak nezářil, ale já paní učitelku Vávrovou se zájmem poslouchal a pak jsem si dokonce troufl vypůjčit si Vaškovu učebnici. Tam vám bylo zajímavých věcí! Největší radost mně udělalo, když jsem dokonale pochopil princip transformátoru a rozhodl se, že si ho doma sám postavím. Takže o fyzice pro osmou třídu jsem se bavil s paní učitelkou já, pouhý "šesťák" a pomáhal jsem s ní pochopitelně i Vaškovi. Ten nám za odměnu zazpíval cokoliv, nač jsme si kdo vzpomněli - kamarád to byl opravdu dobrý.
Šestitýdenní pobyt v dětské nemocnici a dobrovolné studium fyziky určené pro děti o dva roky starší, se u mě projevilo právě v osmé třídě. Když se debatovalo o volbě povolání, vybral jsem si studium na Průmyslové škole elektrotechnické - a nikdy jsem toho nelitoval. Často jsem si v duchu zpíval Ó, cangaceiro, na památku Vaška. Už jsme se v životě nikdy nepotkali, ale jím nenáviděná učebnice fyziky umožnila start do života mně.
nocí jedem a tmou.
Dusot koňských kopyt vrací
se k nám temnou pustinou.
Olé, o, cangaceiro,
každý z nás domov měl.
Po těch létech těžkých bojů
na něj dávno zapomněl.
Když jsem chodil do šesté třídy obecné školy, tedy v roce 1957, jsem se dostal na dětské oddělení Thomayerovy nemocnice - ne, nebyla to žádná dětská psychiatrie, bylo to, pokud se ještě pamatuji, něco jako dětské infekční oddělení. Děti přece mívají takzvané dětské nemoci a ani já jsem ze statistik nijak nevyčníval. Stonal jsem jako každé dítě, někdy i vážněji, proto mě do té nemocnice vzali.
Leželi jsme na pokoji čtyři, ale nejzajímavějším pacientem byl o dva roky starší Vašek. Pořád si totiž zpíval a to velice hezky. Chlubil se nám, že vyhrál okresní kolo Umělecké tvořivosti mládeže, jak se tomu tenkrát říkalo. Nejčastěji nám zpíval píseň O, cangaceiro, protože v kinech u nás dávali stejnojmenný brazilský film. Já ho sice tenkrát neviděl, ale tu písničku zpívala snad celá Praha, hrál ji rozhlas a Vašek ji zpíval opravdu nádherně. Zpíval ji však portugalsky, protože český text tenkrát ještě ani neexistoval.
Jelikož to bylo dětské oddělení a všichni jsme chodili do školy, docházela na oddělení paní učitelka Vávrová a doučovala nás, abychom při pobytu v nemocnici nezameškali příliš mnoho učiva ve škole a neměli s tím pak problémy. Já jsem problémy neměl ani je nečekal, protože jsem věděl, že po návratu do školy všechno rychle dohoním, jako při všech svých předchozích nemocech. Základní škola prostě pro mě znamenala téměř nulovou zátěž.
Ne tak pro Vaška. Těžce plaval ve fyzice a měl tam učebnici pro 8.třídu. Paní Vávrová do něj hustila fyziku, která (pro tehdejší osmý ročník) sestávala výhradně z nauky o elektřině. Vašek ve fyzice nijak nezářil, ale já paní učitelku Vávrovou se zájmem poslouchal a pak jsem si dokonce troufl vypůjčit si Vaškovu učebnici. Tam vám bylo zajímavých věcí! Největší radost mně udělalo, když jsem dokonale pochopil princip transformátoru a rozhodl se, že si ho doma sám postavím. Takže o fyzice pro osmou třídu jsem se bavil s paní učitelkou já, pouhý "šesťák" a pomáhal jsem s ní pochopitelně i Vaškovi. Ten nám za odměnu zazpíval cokoliv, nač jsme si kdo vzpomněli - kamarád to byl opravdu dobrý.
Šestitýdenní pobyt v dětské nemocnici a dobrovolné studium fyziky určené pro děti o dva roky starší, se u mě projevilo právě v osmé třídě. Když se debatovalo o volbě povolání, vybral jsem si studium na Průmyslové škole elektrotechnické - a nikdy jsem toho nelitoval. Často jsem si v duchu zpíval Ó, cangaceiro, na památku Vaška. Už jsme se v životě nikdy nepotkali, ale jím nenáviděná učebnice fyziky umožnila start do života mně.
9 názorů
Marcela.K.
26. 01. 2008Pišta_Hufnágl
27. 12. 2007
jakože povídka to fakt není..
..měla by se zde zařadit nová kategorie: vzpomínky