NADĚJNÁ GENERACE

*

-„To je dobrej zubož,“ vydere ze sebe Jeron se smíchem.
-„Nó. Já je sleduju už delší dobu, a je to fakt pěkný, co voni dělaj. Třeba tamty dvě se před chvílí líbaly,“ přisvědčí Lina. 
-„Fakt? No, vypadaj, že sou moc,“ zasměje se ještě jednou Jeron a zapálí si Startku. Sedí s Linou u stolu v rohu zakouřené místnosti, kde strašně nahlas hraje hudba. Projektor na stropě promítá barevný halucinačně blikající obraz na stěnu, o kterou se opírají. Nevelká místnost je zaplněna lidmi, kteří se v klidu baví u piva. Povykují jen ženštiny u stolu, který právě Jeron s Linou pozorují, protože je hned naproti tomu jejich.
-„Co to vlastně čteš?“ huláká Lina na Jerona, aby překřičela hudbu.
-„Siddhárthu od Hesseho.“
-„Prosimvás, můžu vás vyrušit?“ ozve se z druhého konce stolu – drobný muž s obřími brýlemi se naklání až k nim.
-„Jó, určitě,“ zareaguje Jeron, který mu sedí blíž.

Brýlatý muž se natočí, aby vyndal cosi z kapsy své bundy přehozené přes židli. Ukáže se, že je to rulička papírů, které hbitě rozkládá a předkládá před chlapce. Plavovlasá dívka vedle něj se mu hned naklání přes rameno, aby viděla, co na papíře je.
-„Neznáte ho náhodou? Neviděl ste ho někde třeba?“ ptá se muž naléhavě. Na papírech jsou dva velice rozostřené černobílé snímky vytištěné z počítače, na kterých lze rozeznat jakéhosi muže, který před sebe míří pistolí. V rohu jedné z fotek je vidět ještě hlava nějaké ženy.
-„Ne neviděl,“ kroutí hlavou Jeron, „to sou ale hrozně nekvalitní fotky, není tam skoro nic vidět.“
-„To sou….je to hrozný, ale je to maximum co se dá z toho dostat…to je přímo z kamery tohle,“ muž krčí rameny a tváří se nesmírně utrápeně.
-„A vy?“ předsouvá papír ještě před Linu, „Neviděla ste ho někdy?“
-„Asi ne,“ říká tiše dívka a zmateně vrtí hlavou.
-„ Někde na ulici třeba? My bysme ji pak dali sledovat a už by to byla ňáká šance…“
-„Ne, fakt,“ hlesne tiše a tváří se strašně smutně.
-„Tak nic, já vám budu věřit, co můžu dělat.“ Pán se zase usadí před své pivo a potom do něj tiše zírá.

**

     Jeron a Lina se chvíli dívají do hloučku lidí u protějšího stolu, kteří vypadají, že mají dost. Číšník o někoho z nich právě málem zakop.
-„Na to, že je pondělí, je tu docela živo, co?“ směje se Jeron.
-„To teda jo…. Hele, mě by strašně zajímalo, jak je v tom ten chlap zainteresovanej. Jesi mu někoho zabili a von se chce pomstít… to je jak z ňákýho filmu,“ říká Lina vzrušeně.
-„To mě by taky zajímalo, ten chlápek na tý fotce přece na někoho mířil, možná to byla jeho dcera nebo tak.“

Lina přikývne a její pohled už těká na protější stranu stolu až se setká s pohledem muže. Lina se rozpačitě usměje a potom se nakloní přes stůl a řekne něžným, soucitným hlasem: -„Vás to trápí, že jo?“

-„Prosim?“ muž se nakloní blíž a vykulí oči.
-„Že vás to asi trápí,“ volá na něj Lina.
-„Hodně,“ řekne pevným hlasem pán, kývne hlavou a přivře oči.
-„On někoho zabil?“ ptá se Lina dál.
-„Ten první zabil jednoho člověka, to byla mladá holka a ten druhej, voni sou dva, na každý fotce je jinej,“ muž sahá do kapsy bundy pro ruličky papírů, „ten zabil ostrahu.“ Znovu jim ukazuje fotky.
-„A to bylo v ňáký bance?“ ptá se Jeron.
-„Jo, ve velký bance. Byly to dvě loupeže, ale vo ty peníze, vo ty vůbec nejde, ty ať vezme čert, ale to, že někoho zabili, to mně vadí, to mně vopravdu vadí.“ Jeron i Lina mají vážnou tvář. Pán ukáže na fotky a pokračuje: -„Já vim, že sou hrozně nekvalitní, ale lepší to bejt prostě nemůže, to je přímo z kamery tohle. Na tom se nedá vůbec nic poznat, to vidíte sami, že ne.“
-„To ne,“ přisvědčí Jeron. „To tam sou takle blbý kamery v těch bankách?“
-„Představte si, že jo. To je úplně strašný. Ty banky utrácej za kde co a lepší kameru tam nepoříděj, protože by podle nich přišli vo peníze. To že ten chlap zabil člověka, to je jim jedno. Dneska totiž všichni kašlou na morálku a viděj všude jenom prachy, samej zisk. A tohleto se musí změnit a je to na vás to změnit, to je úkol vaší generace. Teď de všem jenom vo peníze a lidskej život nemá žádnou cenu,“ muž kroutí hlavou a potom se napije piva.
Jeron přikyvuje a přitom se dívá na sklenici, kterou oběma rukama otáčí na desce stolu.
-„Co studujete?“
-„Filosofii,“ hlesne Jeron v okamžiku, kdy svůj pohled odpoutá od sklenice piva před sebou a zaměří ho na muže naproti sobě – ten má obří brýle a pod nimi hbité oči.
-„No, výborně, co Seneca, co na to říkáte?“
-„Toho sem eště, bohužel, nečet, ale chystám se,“ říká trochu omluvně.
-„Tak to sebou teda hoďte,“ řekne vážně, „v  tom je tolik moudrosti, tolik moudrosti, a vůbec třeba i Konfucius, ty byli všichni povýšený nad to, co se tady dneska děje, nad hromadění majetku a kašlání na morálku. Já si to čtu před spaním a jenom žasnu, jak je to pravdivý… A vy?“ podívá se náhle na plavovlásku vedle Jerona. „Co studujete?“
-„Humanitní vzdělanost.“
-„Co?“
-„Humanitní…“
-„Víte, co říká pan Werich vo tomhle?“ tázavě hledí na oba.
-„Ne, já to nemám moc načtený,“ přizná se opět Jeron.
-„To je ale chyba, to musíte napravit, tam je taky tolik pravdy. No, říká: ,a všechna tahle humanitní blbost.´“ Zatváří se významně, skloní hlavu až k pivu a pak se napije.
Chvíli ticho. -„Aha.“, řeknou oba zároveň a nechápavě se na sebe podívají.

     U protějšího stolu to vypadá čím dál tím hůř – ženštiny tančí uprostřed místnosti na hodně hlasitou hudbu, sem tam mezi ně vrazí nějaký muž, popadne jednu z nich, snaží se jí polapit a zvednout a skončí to zpravidla hromadnou havárií, kdy se všichni válí na zemi. Pán, co roznáší pivo, je shovívavě překračuje a ochotně nosí k jejich stolu panáky zelené. Ostatní stoly jsou zaplněné, ale poměrně klidné. Všechno je zahaleno v příšerném hluku muziky, kouři a šeru, kterým problikávají barvy z projektoru na stropě.

***

 -„Vy až budete chtít bejt prezident, tak já vás budu volit. Víte, co vám poradim?“

Chvíle napětí.

„Dostudujte!“ naklání se co nejblíž k Jeronovi, „Co nejrychlejc dostudujte a začněte se starat, aby to tady k něčemu vypadalo. Všechno je špatně a čeká to na vás, na vaší generaci všechno to dát do pořádku! Já se stydim, hrozně se stydim za to v jakym stavu sme vám tu zemi předali. Kdybych byl mladej jako vy, vrhnul bych se do toho s vervou, ale podívejte se na mě,“ ruce si přikládá na úzkou hruď, natáhne krk a vykulí oči. „Omluvte mě prosím,“ zvedá se a jde směrem k záchodkům.
-„Kchm!“ vyprskne Lina, „Pěkný,“ zašklebí se na Jerona. Ten se zatváří vážně a řekne:
-„Zvláštní typos, někdy mluví celkem chytře a pak najednou řekne takovou píčovinu… Kolik bys tak řekla, že mu je?“
-„Tak k padesáti, pětačtyřicet…“
-„Hm, já taky. Dělá jak kdyby už vůbec nic nemoh.“
-„Eště pořád ale nevíme proč se vo to tak zajímá. Asi mu fakt někoho zabili, je trochu pošahanej.“
-„No to jo, je docela moc,“ usměje se Jeron, „doufám, že ti, Linuško, nevadí, že se s nim bavim.“
-„Ne ne vůbec, naopak, je to docela zajímavý a sem ráda, že nemusim nic řikat,“ opírá si hlavu do dlaně, usmívá se na Jerona a vypadá unaveně, potom špitne: -„Hele, už de, týpek.“ Změtí těl uprostřed místnosti se proplétá vychrtlý muž se zadumanou, vážnou tváří.
-„Vy, když se jednou budete třeba brát,“ Jeron a Lina si vymění pobavené pohledy, „byste chtěli mít takle rozmazaný fotky ze svatby?“
-„No, to teda určitě ne,“ vzchopí se ke slovu Jeron a přikyvuje.
-„I když, kdybysme to byli my dva, tak možná že i jo,“ říká potichu Lina a uchechtává se. Jeron se na ni jenom otočí a pobaveně kývne hlavou.
-„Teď si vemte, že voni tam žádnou lepší kameru nepoříděj, protože sou to pro ně prostě zbytečný náklady. Zbytečný, rozumíte tomu? Že tenhle člověk někoho zabil a voni ho podle toho, co maj z tý kamery, nemaj šanci najít, to je nezajmá. Jeden lidskej život to pro ně nic neznamená. Těm penězům, kerý voni ušetřej se prostě nemůže rovnat,“ křičí muž a vypadá už poměrně dost vytočeně.
-„To je strašný,“ šeptá Lina. Jeron soucitně přikyvuje.
-„A změnit tohle všechno, to je na vás! Naše generace a ty starší, ty už sou úplně vodepsaný, vod těch se už nemůžem dočkat ničeho dobrýho, se podívejte jakej v týhle zemi udělali bordel. A ty politici, to je jedno hovado vedle druhýho,“ muž rozhodí rukama a zapálí si Red&Whiteku z krabičky, co leží před ním vedle prázdné sklenice od piva.
-„Eště jedno?“ nad stolem se tyčí pán s množstvím prázdných půllitrů v ruce, druhou sahá po těch, které jsou na stole, s hlavou otočenou na stranu, aby v tom rámusu zachytil odpověď. Jeron se ve vteřině podívá na poloprázdnou sklenici, kterou má před sebou Lina, potom na ní – krčí rameny; potom na pána – nemá nic, a řekne: -„Eště malý.“, potom se ozve pán:-„Mně taky.“ 
-„Jakto, že o tom tolik víte?“ zeptá se konečně Jeron.
-„Já pracuju v bance. Sem vedoucí oddělení bezpečnosti.“
-„Aha,“ Jeron s Linou si vymění významné pohledy.
-„A co vy tam děláte, že s tim teda nemůžete nic udělat? Bych řekl, že zrovna vy byste…“
-„Ne,“ řekne muž důrazně. „Nemůžu  nic. Můžu furt psát nahoru, že navrhuju, aby koupili lepší kamery, ale to voni prostě neudělaj. Tam sou ňáky manažeři, co v sobě nemaj kousek morálky, co viděj všude jenom peníze.“
-„Hm, to je hrozný,“ řekne Jeron potichu.

-„Omluvte mě, prosím.“ Jeron zvedá své útlé tělo a prodírá se k záchodkům. Lina se rozpačitě podívá na muže naproti ní. Ten se ovšem hned naklání k dívce blíž a praví:
-„Teď když sme tu sami, když von tu neni, tak mi řekněte jednu věc.“
-„No?“ Lina se tváří zmateně a trochu nedůvěřivě.
-„Vy ho znáte, že jo? Že už ste ho někdy viděla?“ oči pod obřími brýlemi náhle zbystří a s nadějí hledí do Lininých. 
-„ Ne, vážně, já bych vám hrozně ráda pomohla,“  řekne potichu, pokrčí rameny, tváři se nešťastně.
-„Vopravdu ne? Mně se zdálo jakobyste ho poznala. Někde na ulici třeba, vopravdu neviděla?“
-„Ne fakt. Moc mě to mrzí,“ pomalu zakroutí hlavou.
-„Tak nic, já vám musim věřit. Já už zkoušim úplně všechno…, a ty fotky sou hrozně rozmazaný…Ale myslim, že se bude pohybovat spíš mezi mladejma lidma, proto sem tu.“ Významně se rozhlídne po místnosti a potom se odmlčí. Lina se napije piva. V tom už se vrací Jeron, jen co dosedne už jsou na stole dvě malá piva – pán, co je přines, se u  stolu sotva mihnul a zmizel v chumlu tančících, rozesmátých lidí.
-„Doufám, že vás nevobtěžuju, vy tady určitě máte rande, chcete si povídat,…že jo, co, slečno?“
-„Ne, ne, to je dobrý.“, řekne Jeron, Lina se jen tváří mile a kroutí hlavou.

*****

-„Už asi pudem, ne?“, ptá se Jeron Liny, která vypadá zvalchovaně.
-„Já musim eště na záchod,“ odpoví mu potichu a odejde od stolu.
-„Prosimvás,“ nakloní se muž blíž k Jeronovi, „neprodal byste mi pár cigaret, tady už nic nemaj.“
-„Jasně, si je vemte, já za ně nic nechci,“ Jeron vyndavá cigarety z krabičky a pokládá je na stůl před muže, ten ale vyndavá peníze a pokládá je na stůl před Jerona.
-„Ne vážně,“ odsouvá je Jeron zpátky.
-„Proboha vemte si je, přece si je od vás jen tak nevemu,“ naléhá muž.
-„To je dárek, já je vážně nechci,“ Jeron se nevzdává. Peníze leží před ním na stole, ale on dělá jako by je neviděl.
-„Vemte si je, posím,“ naléhá pořád. Jeron zatvrzele odmítá. Po chvíli muž vychrlí:
-„Prosimvás, vemte si je dřív než příde slečna, neztrapňujte mě před slečnou,“ říká to tak naléhavým a prosebným hlasem, že Jeron peníze rezignovaně shrábne do peněženky. V ten okamžik je zpátky Lina.
-„Tam byla ňáká ženská strašně dlouho, tak sem musela na pánskej.“
-„Tak v pohodě,“ usměje se na ní Jeron. „Ty máš pánský hajzly ráda, ne?“
-„Děsně to tam smrdí, ale zas sou dycky prázdný… Jo, dobrý,“ usměje se.
Muž vypadá, že jejich hovor neposlouchá, rozhlíží se po místnosti, která se pomalu vylidňuje. Jeron a Lina se oblékají do svetrů a kabátů a zvedají s k odchodu. Loučí se, muž vstane, aby jim podal ruku.
-„Jak vy se vlastně jmenujete?“
-„Jeroným.“ Podají si ruce.
-„A vy?“ otočí se k Lině,
-„Lina.“ Podají si ruce.
-„A vy?“ zeptá se Jeron.
-„Já sem Jiří. Chodíte sem často?“
-„Ani ne.“
-„Já tu sem každý...,“ chvíli přemýšlí s pohledem upnutým na strop a přidržuje se stolu, aby nespadnul, „první pondělí v měsíci. Tak se tu můžem eště vidět.“
-„Tak jo,“ přikývne Jeron rychle, „Tak se mějte. Nashledanou.“
-„Nashle.“
-„Nashledanou.“

******

     Pán v obřích brýlích sedí tiše se sklopenou hlavou, ruce má spojené okolo poloprázdné sklenice s pivem. Vřava utichla, pár posledních ztroskotanců od protějšího stolu spí s hlavou na stole. Ty ostatní jsou už téměř prázdné a na některých už jsou dané židle. Hudba stále hraje, ale není už tak ohlušující, beze stopy zmizel i barevný blikající obraz na stěně.

     Jeron s Linou vyjdou na čerstvý, mrazivý vzduch do potemnělých a ztichlých ulic města. Kráčí v osvětlení pouličních lamp ulicí s vysokými domy, která v dohledu končí na nábřeží.
-„Hustej typos,“ řekne Jeron uznale.
-„To teda jo. Mi ho bylo docela líto. To musí bejt strašný bejt takle moc v kopru,“ odpoví smutně Lina. Bradu má zarytou v pletené šále a celá se chvěje.
-„Horší je, že si myslí, že ten zkurvenej svět dáme do pořádku my,“ řekne Jeron a trochu se uchechtne.
-„Naše generace kavárenskej povalečů,“ dodá Lina a směje se také.
-„Přesně. Já bych prostě nemoh bejt prezident. Na to sem moc línej a lhostejnej,“ prohlásí potom Jeron rázně a s rukama hluboko v kapsách kabátu pokrčí rameny.
-„No jasný, člověk neví co sám se sebou a eště myslet na celej zkurvenej svět,“ pronese Lina razantně.
-„Přesně tak. Eště, že nás týpek neslyší,“ podívá se na ní Jeron.
-„Já myslim, že von si myslí to samý a jesi my nevíme, co se sebou, tak von to neví tuplem. A řešit se mu taky nic nechce, tak to hází na nás,“ prohlásí Lina a dodá zdrceně: -„Já nechci vyrůst.“
-„Myslim, že už je pozdě Linuško. Tady se ti dělá taková roztomilá vrásečka,“ podívá se jí strašně zblízka na čelo, Lina se začne smát. „Myslim, že bys měla napřesrok kandidovat za stranu zelenejch a pokusit se pro lidstvo něco udělat. Mohla bys třeba tuhle zaflusanou díru proměnit v krásný místo bez jadernejch elektráren a všech těch svinstev.“
-„Seš blbej, viď.“
-„Sem.“

*******

        Lina a Jeron přicházejí na nábřeží u Vltavy, opřou se o zábradlí a chvíli nic neříkají.
-„Ta řeka, to hezký, viď? Mam řeky hrozně ráda. Asi proto, že tečou, jako, že se nepřestanou hejbat dopředu, chápeš. To se mi na nich hrozně líbí,“ řekne Lina polohlasem, zírá do černé řeky, kterou světla města sem tam barví do zlata. Nábřeží i okolní ulice jsou ztichlé.
-„To já dyš se dívam na řeku, tak mam strašnou chuť... jít dál,…prolomit strach z nehybnosti, jestli rozumíš.“¨
-„No jasný.“
-„Včera sem čet, že smrt je řeka bez vody,“ řekne Jeron za chvíli.-„Smrt je řeka bez vody,“ opakuje Lina, odvrátí pohled od řeky a podívá se na Jerona. Ten se na ní usměje.
-„Poď, dem spát, sem strašně zmrzlá.“
-„Mně už asi nejede tramvaj,“ řekne Jeron, choulí se v kabátu s rukama v kapsách a dělá smutný oči.
-„Poď spát k nám.“
-„Já sem doufal, že to řekneš,“ celý se rozzáří. „Se mi stejskalo po vašem psovi.“
-„Neboj, budeš s ní celou noc.“
-„Nádhera.“
-„Jo, jo, a zejtra si dáme něco hrozně dobrýho k snídani.“
-„Třeba vajíčka.“
-„Spíš housku.“
-„A kafe.“
-„To jo, s mlíkem.“
-„Máte med?“
-„No jasný.“
-„Uděláš mi čaj s medem?“
-„No jasný.“
-„Teď  večer?“
-„Jasný.“
-„Krása.“
-„Jo, jo.“