neuchopitelný_svět

Odporně bílá pleť, nateklé oči a tak úzká zápěstí, že by šla přetnout rybí šupinou. Ryby, ryby, nevěděla, čeho jsou symbolem, ale něco musely znamenat, když jí tak často proplouvaly sny a nevědomím.  [Ryba může přestavovat životní sílu, se kterou se snící osoba snaží spojit.] .  Podzim utekl rychleji než obvykle, s prvním sněhem se vrátily bludy a můry do hlavy, postupně se všechno vracelo do starých kolejí, noci bolely a nic nešlo vymazat, zapomenout, zasít.

…pisatelka neví, kde by v této situaci navázala, a proto aby dále příběh nepletla jednoduchým primitivním stehem, uchýlí se raději do představ plných obvazů, sádry a umělohmotných figurín…

Zastavila jsem se a moje duše stagnuje venku na mrazu, bojím se jít dál, děsí mě představa množství času, který ztrácím. Nemůžu najít víru v sebe sama, zradím se dřív, než se stihne cokoliv změnit. Neumím se vyjadřovat, všechno vidím moc složitě, a přitom jsem jednoduchá, nemám co říct, nemám ani fantazii, všechno vkládám do pošetilých představ o milionech způsobů, co by mohlo být, aniž bych se snažila něco dělat. Zasraný sebelitování.

Jako  hračka ležela jsem zapomněná za starou skříní, objevily se cizí ruce a rozlámaly mě. Návod na složení? V příbalovém letáku-papír hoří- hořel- neexistuje. 

Objevila se osoba, pocuchala řasy, ukradla pár hodin spánku a zmizela. Svět se mění pohledem přes mléčný sklo, na podlaze vlasy, krev, oči v horečce, denní sny z nevyspání. Proseděla jsem noc u radiátoru, s litrem pomerančového džusu, snažila se začít věřit. Osobě. A hlavně sobě.

Jsem poločlověkem. Cévy mi zarůstají porcelánem, dýchám mlhu, žiju v prázdnu a kdo tvrdí že ne, sám umřel.

Všichni kolem mě si myslí, že jsem lepší, než ve skutečnosti jsem. Je to horší než být shnilá zvenčí, viditelně zkažená, mrtvolná, zavrženíhodná, než si v sobě nosit všechny trosky a ohořelý trámy snivých představ, které ostatní nevidí, nepochopí.

Chtěla bych být zvířetem, tvorem s jasnými instinkty. Vědět, co se sebou, jak se chovat, aniž bych ničila samu sebe. Zapadnout do principu cesta- překážky, berly- cíl. Vytvořit si obranný systém proti okolí, ne proti sobě. Stydím se za maso, krev, orgány- měla bych být z plastu, z čehokoli neživého, to by bylo v pořádku, ale co má bytost jako já dělat se životem?. Je tolik cest a já se nevydám ani jednou. V kolenech továrna na slabost, je mi ze mě špatně- ta nejjednodušší věc na světě. Jediná schůdná forma života pro mojí duši je býti stromem. Doopravdy duši?

V dezolátním stavu opíjím se na dobrou noc, místo abych se snažila vstát a žít den.