Kaleidoskop nás

mělo by to být spíše v "indispozici", ale když už je to tak dlouhé... nečekejte pointu, ani děj, ani obsah... Je to jen jakýsi shluk myšlenek a událostí, jež se staly, dějí a možná stanou... Postavy pomíchané a pozměněné, stejně jako čas. Dílko má spíše navodit atmosféru (no vidíte, zas kecám.. nemá nic navozovat, prostě jsem to napsal jen abych se trošku odreagoval a na chvilku nemyslel na NI....) Tak nebuďte zklamaní vy, kdo to přečtete. Zcela pochopit to může jen několik málo lidí.

Seděl v pokoji a zasněným zrakem hleděl kamsi skrz monitor notebooku. Před jeho očima se rozplývaly věty a slova přednášky kdysi snad přednesené jedním profesorem - stejně na ní nebyl. Pomalu se otočil k druhému počítači a na pokraji beznadějné nudy začal klikat na jednotlivé ikony na ploše. Poté se přihlásil do všech svých mailových schránek (a že jich měl požehnaně), doufaje, že mu snad někdo napsal mail... A skutečně! Na okně v pravo se objevilo "1 nových emailů" . Rázem se jeho pohyby staly o něco rychlejšími aby se vzápětí zas mohly dostat do původního stadia, po zjištění, že mail je jen další rádoby úsměvná hloupůstka. Přeletěl jej očima - další test iq, nu což...  Už už ho chtěl smazat, když mu zrak utkvěl na odesílateli a také na všech kolonkách které jsou pod tím. Od koho je přeposlán? Bodlo ho u srdce. Tak trošku to čekal, ale... neměl to číst! Ví, že teď budou následovat dlouhé hodiny tesknění po NÍ. Ach Terezko..... Nedělej mi to prosím! Když nepíšeš, je to strašné... každá vteřina se vrývá do srdce a mám pocit že čas trhá poslední nitky mezi námi... A když píšeš... je to ještě horší. Jsem-li s Tebou, už se nedokážu radovat... vždyť vím, že nic netrvá věčně a že mě zas za čas opustíš a odjedeš..... Hodiny ubíhají jako vteřiny a za každý dotek Tebe platím krutou daň smutku. Jako tenkrát.....

Přijela jsem za ním. Už od chvíle kdy jsem mu řekla, že se za ním možná stavím, byl štěstím bez sebe. Jsem s ním ráda, je to fajn človíček a myslím že mě má moc rád... Má to jen jeden háček - a to je Dan... Nemůžu být s NÍM a radovat se... napadá mě že jsem vlastně pěkná mrcha - takhle ho podvádět. Stydím se za sebe... ale... je tak krásné být milována....
Teď sedíme u něj v pokoji a koukáme na film. Moc ho nevnímám, ale zato cítím, že se pomalu přisunuje ke mě. Ach jak já tě chci, moje Hvězdičko!
/Jméno HVĚZDOSLAV nosí 27 obyvatel České republiky./
A pak už bylo jedno o čem je film... důležité byly jen naše ruce, jež se spojily v jednu a já zažívala ten krásný pocit štěstí - jako když jsem se poprvé zamilovala. Někde uvnitř se ale otvíralo dveře mé svědomí (TEREZO! Ty máš kluka! Tak co děláš tady a teď?!). Chce mě políbit.. ale to nejde.... raději uhýbám, ale provinilý pocit jako by narostl ještě víc. Ne již však vůči Danovi, ale vůči přítomnosti... lásce... proč mu to vlastně dělám? Miluje mě Dan? Kdoví... je však jisté, že ten, kdo je tady a teď se mnou mě miluje jistě. Jeho smutné hnědé oči jako by mě utápěly ve své hloubce. Propadám se jimi do temných lesů, kde stejné oči mají jen laně... A pak jej políbím... musím to udělat, chci to udělat... jako bychom skrze naše rty přelévali štěstí jeden do druhého...
Opět jsem podlehla. Už nesmím! Jeho ruka mě hladí a je tak..tak teplá a nádherná.... roztávám pod jeho doteky a on se rozplývá pod mými...
NE! DOST!

Odešla do koupelny. Tak nádherné chvíle jsem nezažil nikdy v životě... hladit její krásné bříško, líbat nádherné růžové rtíky...
/ /
Sedí v rohu postele, zakrývajíc sama sebe peřinou - snad abych neviděl, že bez líčení je ještě krásnější než kdy dřív...
Místnost potemněla a já vím že neusnu. Nedokážu usnout vedlé princezny. Vedle zhmotněné krásy... Má tak nádherné vlasy...

Pojď Teri, dnes a nebo nikdy...
Mám všechno, lístky na letadlo, něco málo oblečení a peněz co mi zbyly po letenkách do USA...
Promiň.
Co? Vždyť... jsi říkala......
/vím, je to tak romantické a bláznivé, že nikoho nenapadne že dnes by někdo někoho jen pro lásku unesl.... ale já byl vždycky tak trošku blázen.../
Já nemůžu. Nezlob se. Mám tě ráda. Kdysi jsem tě i milovala, ale to je dávno...
Zhroutil se na zeď domu. Beznadějně se uslzenýma očima podíval na NI. Naposledy. Jedna slza se již neudržela na vlhké řase a padala na zem. Na podchlazeném betonu se roztříštila na tisíc drobných, slaných kapiček, které zmrzly ještě než znovu dopadly na zem.
/a pak že slzy nemrznou/

---