V cizí kůži.

  „ Dobré ráno, jsou čtyři hodiny, přeji Vám příjemné vstávání s vlnami Rádia Memphis.“ Z poddeky se vymrští ruka a vypíná rádio. Je to Tom Smith, který jako každé ráno vstává do práce. Vedle něj spí jeho manželka, která se pouze lehce převalí.

  Tom žije společně se svou rodinou, manželkou Jane, šestiletou dcerkou Rebekou a čtyřletým synem Rogerem, v nevelkém městečku jménem Jefferson City. Tomovi je třicet devět let, má nižší ne zrovna sportovní postavu, hnědé v koutech prořídlé vlasy a zelené oči.

  Každé ráno již pět let vstává do té samé práce. Už je mu špatně z toho věčného stereotypu, ale musí chodit do práce, aby uživil svou rodinu. I když si  vlastně uvědomuje, že svou ženu již nemiluje a své děti nesnáší. Jeho práce prodavače aut v autobazaru ho omrzela již dávno, a rozhodně to nebyl jeho životní sen. Navíc se mu v práci příliš nedaří, a má nesnášenlivého šéfa. Jeho život ho prostě nebaví, připadá si jak uvězněn v nějaké časové smyčce.

  Tak zase jednou jede po úzké klikaté silnici třetí třídy do práce do St. Louis. Oči má ještě zalepené, nestačil se umýt. Bere si alespoň peprmintovou žvýkačku pro osvěžení dechu, a zapíná rádio, aby snad neusnul za volantem. Je ještě tma, kolem se ve větru vlní lány obilí. Blíží se Black Forest, v těchto místech se Tom nikdy necítil dobře, snad je to tím, že se tu stalo několik desítek autohavárií, nebo snad proto, že se o tomto lese vypráví dechberoucí strašidelné historky. V každé případě tu ten nepříjemný pocit byl znovu. Tomovo auto mizí v lese, blíží se k první zatáčce. Přestalo fungovat rádio, ale tomu nevěnuje příliš pozornost. Znenadání se proti němu objevuje intenzívní oslňující světlo. „Proboha, co to je?“stačí ještě zděšeně vykřiknout. …Tma…

  Pomalu se probouzí. Leží na jakémsi operačním stole v potemnělé místnosti, pouze na jeho tělo míří sloupec světla. Kolem se v šeru míhají malé postavy. Ač není připoután, nemůže se ani pohnout, je úplně paralyzovaný. Snaží se promluvit, ale nejde to. Je bezmocný, ale přesto se cítí v bezpečí a klidný. Ze tmy se vynořují dvě malé bytosti, mají tak půldruhého metru , šedou kůži a v poměru k tělu mají celkem velkou hlavu, nemají uši. Jejich velké černé oči tvaru mandle, jejich malá ústa a téměř zakrnělý nos, nejeví známky jakékoliv mimiky. Se strnulým výrazem v „obličeji“ se dívají na Toma. Najednou natahují ruce k jeho hlavě a nasazují mu na ni nějaký přístroj. Přístroj má dva pulsující hroty, které směřují na spánky a jakési klapky na oči, vzdáleně připomínající helmu. Tom postupně upadá do transu, vše se mu rozplývá.

  Ozývá se podivný zvuk, jak sonar ponorky, nebo poklepnutí na ocelové potrubí. Tom procitá. Nemůže uvěřit svým očím. Je pilotem amerického bombardéru. Ví, že není sám sebou, žije život toho muže. Vlastní jeho vědomí i vzpomínky, je tím pilotem. Jmenuje se John Bridges, je pilot bombardéru, který má svrhnout atomovou bombu na Nagasaki 9. srpna 1945. Ano, dnes nastal ten den. Ač jde o nepřítele, hryže ho svědomí, zná účinky té zbraně. Vždyť zemřou tisíce  nevinných civilistů! Zahynou ženy, děti, otcové rodin! Nemůže však nic dělat, oddal se armádě, neuposlechnutí rozkazu by znamenalo vlastizradu. Sám je na odpor příliš slabý, má rád svou rodinu nechce ji ztratit. Snaží se přesvědčit sám sebe, že jde o dobrou věc, že je to za vlast, že je to nezbytné. Na palubní desce leží fotografie jeho rodiny, pohled na svého synka Jima ho ještě více utvrzuje v tom, že to musí udělat. Vždyť o nic nejde, zmáčknu páčku a bude po všem. Už se to blíží. „Tak co šéfe, jdeme na to?“ ozve se najednou druhý pilot. John na něj v tom přemýšlení úplně zapomněl. Byl to zapálený mladý nováček. Jmenoval se Tony, jeho příjmení vlastně ani neznal. John pouze procedil mezi zuby nervózní: „Ano, jdeme.“ a znovu se podíval na fotku své rodiny. „Dneska to těm Japončíkům natřem!“dorážel Tony. „Snad.“odvětil John, v duchu se modle, aby byl konec. Do pilotních sluchátek se ozvaly instrukce. Bombardér B-52 nabral výšku nad město, John se natahuje po červené páčce, mačká ji…

  Prostorem zní znovu ten dutý zvuk. Tom je opět v cizí kůži. Je japonským rybářem Takaši-Nagaiem. Žil se svou rodinou ve městě Nagasaki. Když před dvěma týdny vybuchla nad městem ta věc, plavil se na moři. Jeho rodina zahynula v troskách města. Teď bloudí ruinami a doufá, že najde naživu alespoň někoho známého. Je zoufalý a zlomený. Ve vzduchu je cítit pach spáleného masa, zem pod nohama je ještě horká. V okolí je slyšet sténání a nářek. V oparu kolem něj se občas mihnou přízraky – ti kteří ještě nebyli mrtvi, popáleni a s údy zkřivenými žárem. Všude jen trosky, nebo části těl. Takaši propadá šílenství. Vrhá se v slzách na zem, válí se v popelu a křičí: „Proč ne já?! Proč ne já?! Proč ne já?!

  Byl tu zas ten známý zvuk. Tom změnil znovu kůži v tomhle podivném kolotoči osudů. Stal se bezdomovcem v okrajové části New Yourku. Jeho jméno je Jim Bridges, jméno, které nikdo nezná, jméno, které nezná téměř ani on sám. Je zarostlý, špinavý. Jediným jeho úkrytem se stal jeho zapáchající kabát. Sedí na zemi na rohu jedné uličky, protínající rušnou magistrálu a tupě hledí do chodníku. Před sebou má klobouk na almužnu, ale jen málokdo mu vhodí nějaký ten cent. Většina lidí ho míjí , dělá, že ho nevidí, snad se mu stydí pohlédnout do očí. Někoho prostě nezajímá, jsou chladní k jeho osudu. Jim byl syn jednoho válečného veterána. Jeho otec byl pilotem bombardérů za druhé světové války. Bohužel si z války odnesl psychickou poruchu, nedokázal se vyrovnat s následky svých činů. Jednoho dne, kdy Jimovi bylo asi 12 let, spáchal sebevraždu. Ve 24 letech se stal Jim policistou. Oženil se, zplodil potomstvo a úspěšně postupoval v zaměstnání. Potom ale přišel ten osudný okamžik v jeho životě. Při jedné automobilové honičce po ulicích New Yourku zastřelil nešťastnou náhodou 18-ti letou dívku. Jako by se tu opakovala historie. Nedokázal se s tím vyrovnat, začal pít, bít svou manželku a děti, nakonec opustil zaměstnání. Nechtěl být své rodině dál přítěží a raději odešel do ulic New Yourku. Od té doby je sám se svým svědomím…

  Ten zvuk…Tom se „vtělil“ do jednadvacetiletého mladíka jménem Scott Williams. Scot je úplně na dně, 24 hodin denně sfetovanej, věčně v dluzích. To je teď jeho život. Před půl rokem mu nějakej policajt zastřelil na ulici přítelkyni, umírala mu v náručí. Od tý doby jí má stále před očima, byl do ní po uši zamilovanej a stále je. Fetuje, aby zapomněl, ale nepomáhá to. Vyzkoušel snad úplně všechny drogy co existujou. Chtěl se i zabít, ale touha po další dávce ho drží při životě. Je prostě ztracenej v tomhle bludišti fetu. Scott má zrovna absťák, nemá peníze, nemůže si koupit drogy. Na dluh mu nikdo nedá, všichni ho už znaj. Bolí ho celý tělo, nejvíc hlava, vypadá to, že mu každou chvílí exploduje. Všude vidí svou přítelkyni a její krev. V křečích mlátí hlavou o zem…

  Je tu opět ten zvuk. Tom je najednou sám sebou, ale před pěti lety. Jede zrovna se svou manželkou a roční dcerkou Rebekou na výlet do Yellowstonského národního parku. Vše se zdá být perfektní, jakoby růžové. Tom cítí, že to takové může být znovu, a také cítí, že se blíží k nějakému konci, ale neví čeho…Tma…

  Tom se probouzí. Vidí vše ještě rozmazaně. U nohou mu stojí bílá postava, po pravé ruce sedí jedna modrá a dvě malé pestrobarevné postavy. Je to zdravotní sestra a ty tři další, to je jeho rodina. „Kde to jsem?“zeptal se Tom. „V Chicagské nemocnici.“odpovídá pohotově sestra. „A kde jsem se tu vzal?“ „Měl jste ošklivou autohavárii, týden jste byl v komatu.“ „Ale to přeci…Ty bytosti…“zmateně blábolí. „To se vám muselo něco ošklivého zdát..Teď se uklidněte a v klidu odpočívejte.“ „Ahoj miláčku.“ Podíval se na ženu. „Ode dneška bude všechno jinak.“ Žena reaguje s úsměvem, i když trochu nechápavě.: „Co bude jinak?“ „Všechno.“ „Víš, já tě miluju.“ Vždyť já tebe taky,“ odpovídá rozpačitě Jane a políbí Toma na rty. „Až se dostanu z nemocnice, pojedeme na výlet do Yellowstone. Co říkáte děti?“ „Ano!“radují se hlasitě děti.

  Rodina Smithova opravdu vyrazila na výlet. Tom byl jak vyměněný. Najednou mu jeho osud nepřipadal tak mizerný. Miloval svou ženu a své děti. Začal opět milovat svůj život, i když byl tak obyčejný.