Druhá část něčeho

*** 2 ***

Bolest se mi rozlévá po celém těle a já cítím pod sebou pevnou zem. Snažím se něco zaslechnout, otevřít oči. Pohnout se. Už samotné dýchání  mě vyčerpává. Snažím se přijít na to co se stalo. Kde to jsem. Trochu se třesu – strachem. Na čele cítím horký pramínek něčeho jak obkresluje obočí a razí si cestu dále. Pokouším se promluvit. Vyslovit tvé jméno s nadějí, že se mi ozveš. Nadlidský výkon v tuto chvíli. Zůstávám ležet se spoustou svých otázek hloubaje nad jejich zodpovězením. Do temná vstupují zase ty barevné skvrny a dávají se do pohybu. Roztáčí se a dovádějí. Chtějí mě zmást? Či utěšit? Je mi horko. Ztrácím se.
Nevím jak dlouho jsem byla ve světě skvrn. Jak dlouho nevnímám realitu a okolní svět je jen kulisou divadla. Nebo jsem snad já ležící kulisou? Někým kdo už dohrál, jehož part skončil a odchází ze scény? Ne! Žádný odchod. Pokouším se otevřít oči. Levé oko mám něčím slepené a strašně mě třeští hlava. Na břichu mám tlak takový jakoby mi ho přejel tank. Snažím se vzpomenout. Poslední chvilky hledám ve své paměti. Ty, krb, já. Vrtulník, výbuch, oheň. Jako nejtěžší křížovka, neobtížnější úroveň sudoku se mi jeví i tohle. Rozeznat sen od skutečnosti. Spojit fakta – utvořit si obraz. Potlačit sen – smířit se se skutečnosti. S úspěchem otvírám jedno oko. Pohled mi padne na modrošedé nebe stíněné něčím co mi padá do čela. Pokus zvednout hlavu není moc úspěšný, ale aspoň vím, že to relativně jde. Pohnu jednou a pak i druhou rukou. Cítím i nohy avšak při změně jejich polohy mnou projede zas ta bolest. Začíná v břišní dutině a rozbíhá se po celém těle až do konečků prstů. V tu chvíli se rozsvítí a já vím jakého filmu-divadla jsem součásti. Byla jsi jen můj sen a věř, že bych dál chtěla snít.
Letěli jsme jen na běžnou obhlídku území, které mělo být již zajištěno. Byli jsme nad opuštěným územím, ze kterého byli jeho obyvatelé vyhnání válkou. Chudinská čtvrť dalo by se říct. Žádné domy. Jen plechové barabizny a natažené plachty mezi kůly.V tom nás zasáhlo RPGéčko. Urvalo nám ocas vrtulníku a my se řítily k zemi. Měli jsme spoustu munice a dva kanistry leteckého benzínu. Bylo víc než jasné, že při dopadu dojde k explozi. Byli jsme 3. Pilot, já a navigátor. Několik metrů nad zemí jsem se pokusila vyskočit. Neměla jsem co ztratit. I kdybych pád vrtulníku přežila, díky explozi bych se usmažila v hromadě šrotu. Impulzivní nápad – po něm už jen skok do nevím kam. Pamatuji si náraz do nějaké plachty, která se pode mnou protrhla. Asi jsem spadla někomu přímo do obýváku. Poté přišel ohlušující výbuch. To je poslední věc, o které vím. Pak jsi přišla ty a ten srub. Hory, zima a to všechno co mi teď strašně rve srdce. Pokud se tu nechci zbláznit nebo dobrovolně si prostřelit hlavu, musím tohle potlačit jinam. Ležíc v hromadě harampádí po předchozích obyvatelích a v úvahách o ničem a snaze zjistit co mi je a co všechno mám při sobě se mi vyloudí na mysl otázka zda jsem přežila jen já. Podaří se mi zvednou hlavu a opřít se o ruce. Snaha ignorovat bolest je dost velká a však mrcha se nenechá zapřít. Cítím, že tak dlouho nevydržím a tak se rozhlížím zda je čím se podepřít nebo o co se opřít. S úspěchem se mi podařilo otevřít i druhé oko, které jsem měla zalepené krví z rány na hlavě. Asi jsem se švihla do toho kůlu při pádu. Moji teorii potvrdí krvavá čmouha na něm. Snažím se posunout k hromadě něčeho co vypadá docela schopně, aby udrželo mou hlavu aspoň na chvíli vztyčenou. Při pokusu se pohnout tím směrem mnou projede zase ta bolest. Podívám se na svoje břicho. Krev mi prosakuje skrz maskáče a já se docela obávám pohledu pod ně. Nějakým pro mě záhadným způsobem je mi dovoleno zaujmout plánovanou polohu, ale zaplatím za tohle to „pohodlí“ bolestí. Slzy se mi derou do očí a hlasivky by chtěly řvát. Nelze. Když to nejhorší ustoupí, pomalu natahuji ruce tam, kde tuším konec bundy. Opasek jsem už dávno někde ztratila. Pomalým pohybem vyhrnuji bundu, blůzu a i tričko směrem nahoru. Krve jako z prasete. Pokus o ironický úšklebek zůstává jen v mé hlavě. Grimasy si nechám až mi bude lépe. Tričko je ze všech tří vrstev oděvu nasákle nejvíc. Když konečně odtáhnu i poslední kousek látky, natáhne mě. Nikdy jsem neměla moc silný žaludek na jateční výjevy. Pamatuji si jak jsem koukala na film Saw. Tolikrát mi snad ještě nebylo špatně v jedné chvíli – no jo střevní chřipku nepočítám. Ale tohle má k těmto obtížím docela daleko. To co mám před sebou zkonstatuji jako „průser jak kráva“. Aaa teď by mi má Drahá dala vyhubováno, že se zas vyjadřuji nevhodným způsobem. Nemá ráda mé vulgární výrazy byť tento byl ještě relativně přijatelný, ale v tuhle tu chvíli je mi to opravdu jedno. Odpusť. Zakryji to zpátky, abych se na to nemusela koukat. No přece si nenableju do střev?! Snažím se to trochu rozdýchat a z co nejčistší hlavou – che vraždila bych za panáka – zase odhrnu tričko. Nevím jak jsem k tomu přišla, ale něco mě solidně přeřízlo. Zase pokus o vtip, kterému se nesměji. Sama sobě zlehčovat situaci fakt neumím. Dvacet centimetrů dlouhá rána – pomalu řez jak od chirurga. Hloubku radši neodhaduji neb ještě chvíli a mohla bych si prohlížet vlastní střeva na denním světle. Ne děkuji,…po tomto zážitku opravdu netoužím.
Zakloním hlavu. Jeden ze způsobu jak odvrátit zrak. Ještě vidím stoupat dým. Zápach benzínu se táhne všude kolem a v něm se snaží maskovat pach přiškvařeného masa. Další chuťovka na mé trávení. Asi mi fakt někdo chce hnout žaludkem. Kusy vrtulníku jsou rozmetány kolem. Bojím se víc rozhlížet neb pohled na rozsekané lidské tělo, z kterého se dýmy je horší než americký horor na „výchovu“ masových vrahů a žhářů.
Na chvíli se zadívám někde skrz tohle harampádí. Někde do neurčita na něco-nic neurčitého. Říkám to mu slepé místo duše. Každý z nás ho má. Je to ten stav či moment, kdy se našemu okolí jevíme, že „civíme do blba“. Dalo by se to přirovnat k momentu, kdy se vám „kousne“ počítač. Prostě nestíhá všechny úkony. A teď ani já nějak nezpracovávám tolik dat najednou. Kousla jsem se! Kolem je ticho, které ruší jen dohořívání … ani nechci pomyslet čeho.
Jestli je něco, co realita opravdu umí, tak je to nakopnout člověka. A to až tak, že sebe větší profesionál zaryje držkou v zemi. Na dnešní odpoledne je i mě jeden mírný kopanec přidělen. Vytrhne mě to z prostoru mezi ničím a nikde. Je na čase zjistit jak velkou mám pravděpodobnost, že to tady nezabalím ehm tedy spíš, že mě pak oni nezabalí a nepošlou domu spolu z dopisem „Hrdě sloužila vlasti“. Prohmatám všechny kapsy a snažím se zjistit co mi z mé výstroje zůstalo. Takže co se oblečení týče mám všechno a hlavně i boty. Ne že bych se chystala na túru, ale jeden nikdy neví. Kalhoty jsou v pohodě, akorát svršky v oblasti břicha jsou roztrhané. Na popruzích stále pevně drží devítka s plným zásobníkem a dva jsou ještě na postroji. Bych předpokládala, že tohle ztratím první. Dále pak mám dýku s kompasem v rukojeti, zakrvácenou mapu, svítilnu a energetickou tyčinku či co to je za blaf. Žádné šitíčko? Jsem se mohla dát dohromady. Zase pokus o vtip. Jsem čím dál tím méně vtipná. Ne, na Ramba bych si opravdu nehrála. Zašívání břicha uprostřed hromady odpadků není nic pro mě. A tím tuplem, když jde o mé. Nezašívám ani ponožky v teple domova. Když projíždím náprsní kapsu narazím ještě na zrcátko a obvaz. Vše naskládám zpět a snažím se mít všechno po ruce. Přípravy jak na výlet a přitom si ani sednout nemůžu. Na chvíli jsem zapomněla, že jsem byla pohlazena po břiše ostrým hrotem jenž zanechal svůj podpis. Vytáhnu obvaz a s velkým úsilím se snažím ránu aspoň překrýt. Jsem slabá a unavená. Každý vykonaný pohyb vzal za své. Těžko někam dojdu a tak mi nezbývá než zůstat tady a doufat, že mě najdou dřív než …Vezmu zbraň do ruky, natáhnu ji a prst položím na spoušť. Nehodlám tady jen tak zařvat. Doma mě čeká moc lidí a já se na ně těším. A hlavně jsi tam ty a s tebou mám já ještě velké plány. Padá na mě malátnost.