Domeček pro panenku

Světlo se ti do pokojíku vsakuje skrze závěs s motivem tygříka ve skoku. Je zahnědlé, jen vystřiženou dírou ti přímo stříká do obličeje. Tudy sem lezou i mouchy. Kroutíš jedním okem sem tam, nahoru i dolů, chtěla bys ho zavřít, no jo, já vím že jo. Chtěla bys nejspíš i odplašit ty mouchy na tvém koleni. Lížou tě až to není hezké. Podaří se ti otočit hlavou. Krk máš ztuhlý, vážně dost. Jehličky, vystřelí ti do celé páteře, jehličky, šipky, diaboly. A taky jehličky zabodané do obvazu tvého kolena zabolí. A ta jehlice, víš ta, co jí máš vraženou do kosti místo zbytku nohy jako pirátskou protézku… tak ta tě zabolí fakt strašně moc. Chápeš, taková ta bolet jako když trubičku tkáně navlékneš na sartunu, a pak ti ji ještě olizuje masařka. Ale už to je, vidíš jinam než do stropu, čůrek světla ti už nevypaluje oko. V koutě padá na stěnu obdélníkovitý stín, hnědý jako by stěnu někdo nestřídmě pokálel. Kroutíš okem po zdroji toho stínu a konečně vidíš baráček, kostku se střechou a okny. Celý ten domek je zvenku tapetován tvojí kůží. Poznáváš preclíkovité znamínko ze svého stehna? Jéé uvnitř musí být hezky prosvětleno, jak se světlo vcucává skrze kůži, a útulno u krbu z tvojí vykotlané paty, v kterém hoří tvé řasy. Došky, teda jako tašky na střeše, to jsou  tvé nehty, dlouhé, broušené a lakované na červeno. Před baráčkem trávníček z tvých chundelatých pysků, ze dveří vyplázlá jazykovitá rohož, posmívá se kolemjdoucím. Skulinou z tkáňovitých futer proklouzne ven pejsek, roztomilá chlupatina, klubíčko tvého utrhlého obočí, víc se valí, než cupitá, a očuchává ti rohož, jako by chtěl cíknout, toho se bojíš.. fuj to bude chuť! Chceš ho odehnat, ale on jen štěkne a zase zmizí uvnitř. Oddychneš si a raduješ se. Není tohle přesně takový baráček, jaký sis vždy přála? Ne tenhle odporný byt, se zatuchlým pokojem, závěsy, že když ti svítí do okna, jako by ti sem někdo sral.

Tenhle ideální suprový domečel má záclonky z víček, ty sebou škubají jako v křeči, je to tak veselé! Zpoza jedné na tě hledí tvá zornička. Pozdravíš se s ní, chceš jí mávat zafačovaným pahýlem své ruky-nasolené tresky. Zakroutíš okem dokolečka, div se ti noha nezaplete do nervů. Teď jsi ve svém novém pokojíku, ten je, viď? Měkounká postýlka spletená z tvých vlasů. Skříně, skříňky, skřínečky vyřezávané do kostí, v nich jistě tvé nádobíčko, pudřenky, řasenky, injekce, zásyp proti krvácení, mast na spáleniny. Doskáčeš do jedněch dveří a za nimi koupelna. Uprostřed obrovitánská vana z boltce. Plave v ní kachýnka, pucpuc dělají rudé mydlinky. Můžeš do ní opět plakat, nebo si v ní opláchnout nohu. Jak chceš. Nebo se ještě projdeš, ba prohopsáš, po domečku dál? Druhé dveře vedou na schodiště. Slyšíš hlasy, vzdechy, jekot, vzlyk a žadonění. Pak chvíli ticho a znovu všechno nanovo, teď už bez žadonění. Vskáčeš na zubovité schodiště, málem uklouzneš po své hladké stoličce. Tvůj miláček ti sedí na nose, nohy roztažené kolem dírek. Kouká se na televizi, no jo vaší starou teslu, ten by ji v starém bytě nenechal. V ruce drží ovladač s jediným tlačítkem. Jo, no jo, už jsi si jistá, je to tvá zmodralá bradavka. Pořád jí mačká a přepíná kanály, a vlastně tam běží stále to samé. Zazvoní telefon, tvůj miláček ho jde zvednout. Sluchátko z tvého ukazováku si přistrčí k uchu. Bříško prstu až dovnitř. Poslouchá, a pak se rozesměje. Sousedi si stěžují na vlezlý pach z vašeho bytu a častý hřmot motorové pily. Chtějí vysvětlení. Tvůj miláček je jednoduchý jako vždycky. Když se kácí les lítaj třísky, říká dokola a furt se řehtá, mačká bradavku a tesla pláče bolestí. Ty si ten les a nový domeček je postavený z třísek. Dveře zaskřípí, pejsek štěká. Poskakuješ zpátky do pokoje. Právě vchází umělec, je vkusný a galantní jako vždy. To on ti ze své laskavosti postavil baráček, aby sis měla kde hrát, aby ses nenudila, zatímco on pracuje. Je řezbářem a lazebníkem, stahovačem, vyvrhovačem, preparovačem, spalovačem i gurmánem. Udělá ti dnes pomyšlení? Třeba ti konečně uvaří játrovou polévku, nebo tvá záda popíše sladce nemravnými verši. Uvidíš, nechej se překvapit… Ty se už těšíš, žee?