Údolí svatého Kolumby aneb Návrat po irsku

Toto je můj prní pokus o něco delšího. Zatím první kapitola, časem přibude. Název je zatím pracovní, ještě se pravděpodobně změní. Konec ještě dost surový, ale potřebuji větší odstup (a vaší kritiku), abych to mohla předělat. Pod čáru přikládám irský minislovník, který leckdy přijde k duhu. Tak příjemné počtení a alespoň jeden komentář =o) PS: Ocením, ikdyž nedočtete a do komentu mi napíšete, co vás odradilo (délka neberu, zas až tak dlouhé to zatím není =D).

Kapitola první Barevná Zelená Domovní dveře vrzly, postava zahalená v tlusté hnědé šále vyklouzla do ledového večera. Když chvatně vykročila, hrbíc se před silným větrem, nezanechávala za sebou žádné stopy. Sníh, který se v drobných chomáčcích snášel, po dopadnutí na vlhkou zem tál. Máire se na chvíli zastavila, aby prohledala kapsy. Kde jen má ty rukavice…asi si je půjčila teta. Dívka vlastně žádnou aint neměla, Síle se jí jako malého děvčete ujala, když ji rodiče chtěli dát do dětského domova. Byli chudí, druhá válka jim toho moc vzala, ačkoliv zemi jako takové moc neublížila. Irskou verzi tetina jména však používala jen ona, ve skutečnosti se rodinná přítelkyně jmenovala správně anglicky Cecilia. Ať už však Cecilia nebo Síle, ty rukavice si musela vzít, když po obědě vyrazila na půlnoční mši. Do města to měla zkratkou přes pole tři hodinky a ještě chtěla zajít na chvíli k přítelkyni. Máire jí slíbila, že uspí Síliina vnoučata, která byla o víkendu u babičky na návštěvě, a pak poběží domů. Musí jít spát před půlnocí. Po dostudování školy si našla příjemné místo knihovnice, kde měla času a klid na psaní. V knihovně musí být na devátou, což znamená vstávat nejpozději v pět hodin. Máire si promnula ruce a pokračovala v cestě. Byla již téměř tma, v místech podobných tomuhle ještě plynové lampy nebyly zavedeny, městečko mělo spoustu jiných výdajů. Možná kvůli nedostatku světla, možná díky kvílícímu větru nezaznamenala na ulici žádného chodce. Lekla se proto velice, když jí náhle kdosi přetáhl zezadu něco přes hlavu. Šokována byla neschopna jakéhokoliv odporu. Něco jí stiskem ochromilo končetiny a táhlo ji pár metrů po silnici a pak trávou. Když sebou začala zmítat, aby povolila stisk, tlak sevření se ještě znásobil. Náhle pohyb ustal. Máire se roztřásla napůl zimou, kterou způsobovala ledově mokrá tráva, napůl strachem. Uslyšela jakýsi šepot hned vedle ucha a ucítila dech na krku. Náhle ji v šíji píchlo, jako by jí tam vrazil dvě ostré jehlice, a ihned se bolest začala rozšiřovat po celém těle. Udělalo se jí mdlo, jako by byla najednou velice velice ospalá. Začalo jí být teplo, necítila končetiny. Jen to pichlavé pálení na šíji…a pak nic. * „Ustupte, prosím, od přepážky.“ Zaměstnanci letiště pomalu docházela trpělivost. Conley Raven se opřel o malý stolek na odkládání dokladů a naklonil se až k otvoru v plastové stěně, která jej od muže dělila. Polohlasně, téměř šeptem, o to však důrazněji naléhal. „Já ta zavazadla nutně potřebuji. Chápejte. Několik týdnů možná měsíců se zde zdržím, je nemyslitelné, abych neměl ani kartáček na zuby.“ „Ihned, jak vaše kufry objevíme, pošleme vám lístek,“ zopakoval již popáté muž „nebo si počkejte v příletové hale. Ovšem pochybuji, že by se dnes nalezla, musela být omylem naložena do jiného letadla.“ „A nemohli jste je přehlédnout? Byl to jeden velký černý kufr a dvě…“ „Celý prostor pro uskladnění zavazadel je vždy pečlivě prohledáván, je vyloučeno, že by tam cokoliv zůstalo.“ „Ale kdyby jste náhodou…“ „Vaše telefonní číslo mám, můžeme se tedy rozloučit. Promiňte, i mně někdy končí pracovní doba. Nezlobte se.“ A roleta přepážky se stáhla. Conley ještě chvíli nehnutě stál, jakoby čekal, že si ten člověk dělal srandu a oznámí mu, že byl miliontým zákazníkem a za odměnu byl obdařen prvotřídním jokem. Po chvíli se pohnul a promnul si čelo. Co teď? Doklady, kreditku, slovník irštiny i pár drobných měl, knížku si naštěstí dal do batohu, který měl s sebou v domnění, že se bude cestou nudit. Nebylo tomu tak, seděl vedle pěkné blondýnky, takže mu cesta příjemně utíkala. S příletem však žena zmizela spolu s nadějí, že ještě někdy spatří svá zavazadla. Zůstal sám. Bez blondýnky a bez kufrů. Vzdychl. Takhle si přílet do Irska nepředstavoval. Irsko bylo pro něj pojem. Byl to sv. Patrik, byla to mytologie, byla to příroda. A dovolená. Všechno bylo tak krásně surové, nezničené válkou jako okolní státy. A bylo to jeho rodiště. Byla již téměř naprostá tma, když Conley vystoupil z taxíku a mužíkovi za volantem otřískané Alfy Romeo vtiskl o nějaký ten dolar víc, než by si býval zasloužil. Conleymu nezbývalo moc peněz, což se ale mělo stát minulostí, až narazí na bankomat. Poděkoval šoférovi a napřímil se. Stál přímo před hotelem s příznačným názvem Éire, Irsko. Adresu svého původního cíle cesty měl spolu s jinými dokumenty z práce, na kterých chtěl ve volném čase pracovat, v kufru, jelikož jej nenapadlo, že o něj může přijít a v letadle by mu k ničemu nebyla. A jelikož si ji nepamatoval, požádal taxikáře, aby jej dovezl do nejbližšího původního hotelu. Věřil, že i v něm nalezne klid a atmosféru, o které tak dlouho snil. Utéci z velkoměsta a chvíli se kochat nicneděláním. Tomu člověku na letišti trochu lhal, více jak tři týdny zde strávit nemůže, jinak by přišel o místo. Domluva zněla jasně, ani o den déle. Když prošel tlumeně osvětlenou halou, která byla plná křesel potažených zeleným sametem a i koberec byl téže barvy a materiálu, uvítala jej zvonivým smíchem paní recepční. Nebylo divu, jí i přihlížejícím pokojským, které se v tu chvíli motaly kolem recepce, poskytl veselé divadlo, když si neuvědomil, že se mu dveře hotelu samy neotevřou. Skleněná výplň mu proto nechala na čele památku v podobě červené skvrny, která sice brzy zmizí, zatím však může poukazovat na zhýčkanost majitele onoho flekatého čela. K veliké veselosti oněch dam. Conley na sobě nedal znát, že by jej to snad nějak rozhodilo a přistoupil k recepci. Když si však odbyl záležitosti kolem ubytování a chtěl zaplatit, žena na něj tázavě vzhlédla. „A tohle je co?“ „A tohle je kreditní karta. Tím se platí. Ano?“ „My přijímáme pouze hotové peníze. Na tohle není náš hotel vybaven a obávám se, že zde nenaleznete jediné zařízení, které by si s tím vědělo rady.“ „Myslíte v celém Irsku?!“ „Sea!“ „Cože? Jo tak, jako moře…ale na to já se neptal.“ Recepční si jej zkoumavě prohlédla. „Vy nejste Angličan, že ne?“ „Ne, souvisí to s tím nějak?“ „Nesouvisí. Ano, v celém Irsku. Je mi líto. Máte ještě nějaké přání?“ „No snad ani už ne…“ „Vydržte chvilinku, zavolám majitele.“ „Ale neobtěžujte se, já už půjdu. Halo, slyšíte? Já půjdu, nemám peníze, půjdu. Haló! Vždyť jsem nic neřekl…“ Ale to již dveřmi krytými stěnou, na které vysely klíče od pokojů, vešel džentlmen nižšího vzrůstu, velice elegantně upraven, v saku a s pleší. Zbývající světle hnědé vlasy protkané bílými nitkami měl krátce střižené a učísnuté, měl nízké čelo plné drobných vrásek, mohutná ušiska navrchu zúžená a zakončená bambulkou a protáhlý skobovitý nos. Úzké bledé rty se teď protahovaly do dobrosrdečného úsměvu, který zvýraznil jeho jasně modré oči. „Dia dhuit!“ pravil a podal Conleymu ruku na pozdrav. „Dobrý večer. Vy jste počítám majitel. Říkal jsem, že vás nemají volat, ale…“ „Cén chaoi a bhfuil tú?“ nenechal se vyvést z míry cizinec. „Tá mé…go maith.“ „An bhfuil Gaeilge agat?“ „Ale né, jen pár slůvek, co jsem pochytil od matky. Víte, byla Irka. Před válkou se přestěhovala do New Yorku, tam si vzala mého otce a usadili se.“ „Ach tak. Tedy napůl Američan…“ „Ale ne, otec byl také Ir. V New Yorku jsou čtvrti pro Iry, Židy, Italy, Sicilce…tam se potkali a poznali.“ „Takže čistokrevný Ir, myslel jsem si to.“ „Vážně? Zvláštní.“ „Vskutku, věřte. Jinak bych na vás začal anglicky.“ „Aha. Ehm, já tedy raději půjdu. Jak jsem obeznámil již tady slečnu, nemám při sobě hotové peníze, není tedy důvod vás zde již déle zdržovat.“ „Nesmysl, kam byste chodil. Pojďte dál, něco vymyslíme. Poslyšte, Conley Raven, to není vaše pravé jméno, že?“ „Je, ale trošku změněné. V Americe dostáváte dnes místo podle jména, pane…ehm? „Conchúir. Conchúir Conway, pro přátele Fillin, pro Angličany Connor.“ „Rozumím,“ usmál se Conley, usrkávaje whisky. Vtom někdo zaklepal na dveře Fillinovy kanceláře. Po odkašlání a hlasitém vyzvání „Téigh!“, do pracovny vešel vysoký muž, zahalený v dlouhém černém plášti, který si za celou svou přítomnost v místnosti neodložil. Fillinova tvář na chvíli zvážněla. Krátce na něj pohlédl a zahalenec kývl hlavou v jakémsi němém přitakání či souhlasu. Pak se otočil na Conleyho. Ten se postavil a podal muži ruku. „Conley, tohle je můj přítel Bran Fiachna. Brane, pan Raven je naším čestným hostem,“ zahlaholil Fillin, opět pln dobré nálady. Zlověstný stín, jenž se před chvílí mihl jeho obličejem, byl pryč. Když Conley muži v plášti pohlédl do tváře, málem vykřikl. Mrtvolně bledá líc, jež svou bělostí ještě více podtrhávala tvrdé rysy ve tváři pana Brana, plně kontrastovala s černýma očima i vlasy. „Bran jako havran?“ „Vidíte, že si ze své mateřštiny toho pamatujete přeci jen víc! To se ostatně bude hodit…“ nadhodil hostitel a dolil oběma mužům sklenice. * Ještě téhož večera ležel Conley v duchnách zelené sametové peřiny. Zíral do stropu a snažil si uvědomit, jak se mu dostaly do rukou klíče od pokoje. Opakoval si rozhovor mezi jím a panem Fillinem. Fillin, Malý Vlk? Alespoň to tvrdil slovník. Zdaleka si nepamatoval vše, co jej matka jako malého učila. Malý Vlk…a s tou myšlenkou v hlavě Conley usnul. * Když sestupoval druhého dne po schodišti do přízemí, neměl ještě tušení, kam toho dne zamíří. S ubytováním si již nedělal starosti, pan Fillin mu během včerejšího večera přislíbil plně hradit výlohy jeho bytí v hotelu po dobu celých tří týdnů. Conley všelicos o štědrosti Irů slyšel, tohoto gesta by se však nenadal. Vlastně bude mít jedinou povinnost a to Fillina párkrát večer navštívit v jeho pracovně za stěnou s klíči. Recepční, tedy Searlait, anglicky Charlotte, o které se jeho nový známý včerejšího večera nejednou zmínil, vzala od Conleyho klíč od jeho pokoje a spolu s přáním příjemně stráveného dne se nezapomněla zeptat, co že on dnes vlastně plánuje. „Netuším. Vy, ale jako rodačka, byste mi mohla pomoci.“ Searlait se pousmála. „S tou rodačkou to není tak jednoduché, ale poradit ti mohu. Zde jsi v hrabství Dún na nGall, Donegal, což doslova znamená Pevnost cizinců. Tak jej alespoň nazvali Irové, když v těchto místech sídlili v devátém století Vikingové. Pokud by se tvůj zájem točil kolem měst a veřejných prostranství, nejbližším takovým místem je Letterkenny. Vzhledem ale k tomu, že jsi švorc, mohu doporučit zdejší lesy, luka a máme tu taky pár woodhengů. Nejbližším z nich je Grian, ale zde nenajdete nic zajímavého. Krom drobet dřívek z původního woodhenge tam roste jen pár prašivek. Vás by ale mohl zajímat zámek dříve vládnoucího klanu O'Donnelů. Je to ale přestavba, původní budovu poslední irský majitel Hugh Roe O'Donnell raději zapálil, než by připustil, aby padlo do rukou Angličanů. Ještě lákavější by však mohly pro vás být dnes již ruiny františkánského kláštera. Proslavili ho čtyři mniši, kteří v obavách před sílícím vlivem Angličanů a hrozícím zánikem keltské tradice, sepsali vše, co bylo známo o keltské kultuře, historii a mytologii v díle dnes známém pod jménem Kronika Čtyř mistrů.“ Conleymu neušlo, jak se uprostřed přednášky pod vlivem uvědomění si jakéhosi vlastního vykolejení zarděla a plynule přešla opět k vykání. V duchu se pousmál. Již ani tak nevnímal, co mu říkala, jisté ale bylo, že na ni udělal dojem. To mu zvedlo sebevědomí. Jeho včerejší bližší seznámení se skleněnou výplní ve dveřích bylo tedy zapomenuto. Poděkoval, rozloučil se ležérní úklonkou a vyšel před hotel, dávaje si pozor na ručně ovladatelné dveře. Tam se zastavil a masku s šibalským úsměvem vyměnil za beznadějí ohrnuté pysky. Kam teď? Co to říkala, Searlait jedna? Grian. To je to poslední, co ještě vnímal. Tak tedy dobrá, stejně hledal místo, kde si odpočine. Čekala, že jako správný new yorský turista bude lítat po památkách. Jenže jeho nějaký přestavěný zámek… Rozhlédl se. Na to, že to měla být jedna z nejfrekventovanějších silnic v hrabství, tu opravdu přílišný provoz nebyl. Marně se vyhlížel nějaký taxík, nebylo ba dokonce ani chodců, kteří by mu poradili, kde nalézt nejbližší autobusovou zastávku. Vrátil se, aby se zeptal na recepci. Stálo ho to hodně přemáhání vlastní ješitnosti, když však konečně stanul v zeleném salonku, zjistil, že je v místnosti sám. Po chvíli stále netrpělivějšího zvonění, kdy to již málem vzdával, zželelo se ho jedné z pokojských. Vysvětlila mu, že slečna Searlait musela někam odejít a že Grian nalezne tím a tím směrem asi po dvou hodinkách volné chůze. Poděkoval, nadhodil si batoh na zádech a vyrazil. Když minul podle pokynů pokojské trojúhelníkové náměstí Diamond a chvíli pokračoval zvoleným směrem, narazil na menší silnici, která se stále zužovala, až z ní zbyla sotva znatelná asfaltka. Ale to již byl mimo město. Před sebou měl jako na dlani výhled na jakousi vesničkou a dalekosáhlé tmavozelené kopce, jejichž vrcholy nebylo vidět díky mrakům a mlhám. Ne, že by byly tak vysoké, to spíše mračna byla tak těžká a nacucaná vodou. A v tu chvíli jej zastihl déšť. Conley byl vlastně překvapen, že teprve teď. V Irsku to už lepší nebude. Pomalu scházel k vísce, po pravici nechával nejspíš původní zbytek kamenného zdiva nebo hradby, dnes milosrdně zarostlého nízkou travinou. Déšť sílil. Jemu to ale nevadilo. Cítil, jak se mu kapičky prodírají skrz tenkou košili i džíny až na kůži. Stékaly mu po vlasech, dopadaly na tváře a rty. Pootevřel ústa a zavřel oči. Déšť jej chladil, omýval mu tělo od veškeré špíny a hříchů. Cítil, jak z něj odchází vše špatné, je to vyplavované a zůstává jen čistota, základ, prvopočátek jeho vlastní osobnosti. Nikdy nebyl v Americe, nikdy nevkročil do fast foodů, nikdy si nelistoval v pornočasopisech s druhou rukou v kalhotách. Byl zbavován veškeré hořkosti a palčivosti. Na vystrčenou špičku jazyka kanuly pramínky vody smíchané s trochou potu z jeho obličeje, což dohromady dávalo dešti jakousi kovovou příchuť. Olízl si rty a bylo to, jako by olizoval něco železného. Otevřel oči a polkl. Hrdlo se mu stáhlo, jako kdyby týden nejedl a teď před něj někdo postavil nádherně vonící kuřátko a zacpal mu ústa. Sklonil hlavu a všiml si, že jeho košile je nějak zvláštně načervenalá. Plivl si na ruku. Byla to krvavá slina. Chvíli na ni hleděl, déšť ji ale pomalu ředil. Jazykem si prohmatal ústa, ale nenalezl žádné zraněné místo. Párkrát si ještě odplivl a když se sliny vyčistily, pokračoval v cestě do vesnice. Teď mu bylo vlhké oblečení nepříjemné, v promáčených botách se šlo špatně a začínala mu být zima. Déšť už mu nepřišel tak kouzelný, naopak se snažil co nejdříve schovat do tepla a sucha. Taky si uvědomil, že nemá žádné náhradní oblečení, do kterého by se oblékl. Fillin sice slíbil, že mu něco sežene, Conley mu to splatí, až bude moci, ale on Fillina od včerejšího večera neviděl. Rozhlédl se a zjistil, že má na vybranou, stál na rozcestí. Buďto se mohl vydat přímo k vesnici, dále pak zahnout doleva, do míst, kde tušil onen Searlaitin woodhenge, nebo se prostě vrátit. Zvolil první možnost. Jak se k osadě přibližoval, udivilo ho, že terén ještě neklesá. Tak se stalo, že na první dům, mimochodem hospodu, narazil nečekaně. Vynořila se zpoza zatáčky hned vedle autobusové zastávky. Stavení to bylo na první pohled oprýskané, čelní nápis Bridget McShane již pod vlivem několikaletých dešťů značně vybledlý Conleyho zprvu odrazoval. Pak si ale řekl, že nemá co ztratit, a vešel. Hned u dveří jej uvítalo přívětivé teplo, libá vůně pečeně i dobré pinty a radostné výskání štamgastů. Zarytá pravidelnost průtrže mračen sem pravděpodobně svolávala stejně pravidelně tyto strejčky a tety, kterých zde bylo ke Conleyovo překvapení též nemalé množství. Jelikož u stolů bylo nacpáno až ke stropu, rozhodl se, že zůstane u pípy. Hostinský sám jen naléval půllitry a korbele, hosty obsluhovala děvčata krev a mlíko s dlouhými kudrnatými vlasy až po pás a úsměvem od ucha k uchu. Když si hostinský všiml Conleyho, jak v rohu nesměle přešlapuje, vyzval jej, aby se posadil k ostatním. Než mohl Conley cokoliv namítnout, odněkud se objevila židle, kterou si hosti předávali společnýma rukama nad hlavou, až dorazila k místu u jednoho stolu, kde bylo ještě jakž takž místo. Sotva se usadil a prohodil pár slov s naproti sedícím vousáčem, někdo vytáhl housle, jiný dudy a začala ta pravá zábava. Děvčata vyskočila na stůl a roztočila sukně, muzikantně založení hosté začali hrát pěkně zostra, ostatní je doprovázeli hlasitým zpěvem. I Conley se brzy nechal strhnout a přidal se. Slova písní byla většinou jen stále se opakující jednoduché popěvky, takže to nebylo až tak složité. Navíc některým očividně nevadilo, že až tak zpěv neovládají, o to více z plna hrdla pěli. Každý, kdo měl po ruce korbel, bušil jím v rytmu písní do stolu, ti ostatní bušili, čím se jen dalo. O žízni nebyl, pokaždé se našel někdo, jemuž udělalo nesmírnou radost zaplatit zrovna tuhle rundu. Ze všech koutů knajpy se ozýval smích. Na okamžik se dokonce přestalo zpívat a hrát úplně, jak všichni vespolek propukli ve všeobecný řehot a veselí. Když se trochu ztišili, na řadu přišlo sólo pro housle. Chvíli se rozehrávaly směsí různých melodií, pak se u jedné ustálily a začaly svým vrzavým hláskem vyprávět nějaký veselý příběh, který po chvíli doprovodil jeden nadaný pěvec. Postavil se na stůl vedle tanečnic a zpustil píseň Sedm propitých nocí. Moc dlouho si ale nezazpíval, když ostatní konečně zjistili, co se hraje, muzikanti opět spustili, osvěžená hrdla taktéž. A bylo jim vcelku fuk, že houslista vlastně původně začal s úplně jinou písní. Ten se ale rychle přeorientoval, housličky poslušně vrzaly o pondělní noci a patáliích kolem nalezení vlastních dveří, úterní opilecké roztržce s manželkou, středeční sloku si nikdo nepamatoval, o čtvrtku proleženém v podnapilém stavu posteli a o pátečním užívání s ženou. Dál se nedostali, protože rozohněný pěvec ve chvíli, kdy živě předváděl, jak si opilec se svou manželkou užíval, spadl ze stolu. Hned se ale zvedl s úsměvem od ucha k uchu, takže když štamgasti zjistili, že krom asi jednoho zubu mu nic neschází, pokračovali ve veselení dál. Jak ubíhaly hodiny, Conley i ostatní ztráceli pomalu na energii, písně se hrály čím dále pomalejší a tesklivější. Děvčata seděla v klínech pánské poloviny hostů nebo dotáčela piva, na stole zůstala jediná z nich, žena výčepního. Hlavu měla sklopenou, tvář náhle pobledlou, až to vypadalo, že pláče. Náhle však začala pět velice vysokým a tklivým hlasem o těžkém údělu žen. To bylo jakýmsi pokynem pro všechny, aby se pomalu začali zvedat, popřáli si dobrého zdraví a odebrali se do svých domovů. Kupodivu nikdo nebyl opilý natolik, že by tam nedošel sám. Conley také v mírně podroušeném stavu vyrazil k hotelu. Když vyšel před hospodu, zjistil, že se již začalo smrákat. Už nepršelo. Jak se dozvěděl, Gleann Cholm Cille nebo Malinbeg nebo jak to ten vousáč…nebylo až tak malé, jak si myslel. Vlastně to bylo vcelku slušné původní městečko. Dokonce už přesně věděl, kde má hledat Grian, byl odsud nedaleko, ale ten se rozhodl navštívit až další den. Dnes byl již dost unaven. Navíc Fillinovi slíbil, že se ještě večer zastaví. Když opět procházel kolem Diamondu, náměstí halilo těžké šero. Možná kvůli nedostatku světla, možná díky kvílícímu větru, který se v posledních dnech stále vracel, nezaznamenal přítomnost chodce. Trhl sebou, když jej něčí ruka chytila za rukáv. Prudce se otočil a podvědomě si kryl obličej. Byl to však jen malý chlapec se štosem novin v podpaží. „Pane, kupte si noviny,“ zaškemral. „Nestihl jsem všechno prodat a doma mám spoustu hladových sourozenců…“ a natáhl ušmudlanou dlaň. Conley se nad jeho malou lží usmál a zalovil v peněžence. Našel tam 20-ti librovku, jež mu jeho hostitel věnoval, i zastyděl se, že se prve v té hospodě nechal tak zvát. „Kluku máš drobný? Aha tak počkej. Tu máš!“ A vtiskl chlapci dolar. Nejdříve si četbu chtěl nechat až na pokoj, ale nakonec plátek rozevřel a naslepo vykročil směrem k hotelu. Očima přejel dvojstranu o místním dění, minul reklamy a zahloubal se do sportu. Za chvíli však zrak zklamaně odtrhl. O rugby či baseballu ani zmínka, akorát výsledky nějakých irských fotbalových klubů a rozhovory s jemu neznámými sportovci. Nalistoval zpátky novinky. Irská herečka Eithne Brogan porodila dcerku; neoficiální zpráva o rozdělení Irish Republican Army na OIRA a PIRA se potvrdila; donegalské jezero Lough Derg opravdu neskrývá druhou Addanc ani jinou jezerní příšeru, tvrdí vědci. V postranní ulici hrabství Donegal nalezena mrtvola s prokousnutým hrdlem. Nejspíše pes včerejšího večera napadl a usmrtil Máire v parku poblíž Diamondu. Dívka měla prokousnutou krční tepnu. Pes ji ovšem nezabil na místě, kde byla nalezená mrtvola. V okolí těla nebyly nalezeny stopy krve a dívčiny šaty i odřeniny na pažích svědčily tomu, že byla tažena po zemi. Pohřešuje se Drogo Bardulph. Popis viz foto, naposledy viděn v černé kožené bundě a džínech. Počasí na zítřek - … Conley noviny přeložil a strčil do kapsy kalhot. Jaké tak mohlo být, pořád stejné. Déšť a vítr. Články si pořádně pročte až v klidu. Navíc se již téměř zešeřilo, nechtěl si kazit zrak. Mezi ním a hotelem byla beztak jen nepatrná vzdálenost, tedy přidal do kroku. Jak se však přibližoval, zpomaloval, až se zastavil docela. Před hotelem stála dvě policejní auta. Znovu vykročil, sleduje obezřetně dění před vchodem. První auto již startovalo, do druhého nastupovali dva policisté. U dveří se skleněnou výplní stál Fillin a Bran, který zaujal své typické strnulé postavení a nehnutě sledoval oba muže. Fillin něco říkal a otíral si bílým kapesníčkem čelo. „Filline, co se tu stalo?“ „Bómánta Angličani, bómánta poldové…“ skřípal zuby jeho hostitel. S tím se oba mužové otočili a vešli do hotelu. Conley usoudil, že bude rozumnější nechat dnes starého pána být s jeho starostmi a jít si lehnout. Bran mu však pokynutím pravice neznačil, aby jej následoval do Fillinovy kanceláře. Conley vešel, dveře ve stěně s klíči se neslyšně zavřely. * „Máte rád pohádky?“ Fillin si vložil do úst doutník, škrtl zápalkou, na chvíli ji přidržel u špičky doutníku a pak zatřepáním ruky opět zhasil. Pohlédl na Conleyho. „Nevím, kam tím míříte.“ „Jen odpovězte. Nemám na mysli Disneyho, ale příběhy plné draků a mluvících havranů a vil a jednorožců. Znáte je? Máte je rád?“ Fillin se posadil do svého křesla, nespouštěje z něj oči. „Opravdu vám, pane Filline, nerozumím,“ řekl Conley. „Souvisí to nějak s tou policií, co tu byla?“ „Neodpověděl jste mi. A již se sám tážete. Tedy jinak. Conley, věříte na upíry?“ Tázavě se otočil na Brana, když mu ale odpovědí byl jen kamenný výraz přihlížejícího, pohlédl zpět na Fillina. „Máte mě za blázna?“ Bran poprvé za sezení v kanceláři za zdí s klíči promluvil. Hlas měl chladný a odměřený, jako kdyby jako zcela nezaujatá osoba četl nějaký kus textu. „Máirin krk neprokousl pes. Ten by nezanechal pouze dvě ranky velikosti špendlíkových hlaviček, vydloubnuté oči a vypálenou runu nad kořenem nosu. Oslepil ji, všechny tři zraky.“ „Ale kdo? Přece mi, pánové, nechcete tvrdit, že upír. To snad nemyslíte vážně?!“ V tu chvíli se ozvala rána a jediná svíce osvěcující celý pokoj vybuchla. Conley se ani nehnul. Vyděšení mu to nedovolilo. Přímo před ním divoce plál pár řeřavě žlutých očí. „Pane Conley. Každý má svobodné právo si vybrat, jestli bude buddhistou, křesťanem, nebo jestli se sebere a poběží na Olymp obětovat býka. Není však možné popírat něco tak očividného, jako je existence nadpřirozených bytostí. Stále nevěříte? Vyvracet mi existenci upírů je jako tvrdit Židům, že koncentrační tábory byly výmysly nepřátel fašistů. Rozumíte již, chlapče?“ Conley třesoucíma rukama vytáhl z kapsy kalhot zapalovač a po několika pokusech jej zapálil. Z bezprostřední blízkosti se na něj upíral pár Branovo kočičích očí, špičáky, které teď vystavil na odiv, se ve svitu ohně matně leskly. Bran natáhl ruku. Svíral v ní novou svíci. Conley, snaže se uklidnit třas, ji zapálil. Bran ji dal na místo té původní a spočinul na židli, kde seděl předtím. Fillin se teprve teď pohnul. Conleymu hučelo v uších, bylo mu mdlo. Přece se přinutil ze sebe vypravit otázku, která jej v tu chvíli nejvíce tížila. „Vy jste tedy upír...to vy jste zabil tu Máire?“ „Ne. Ne, Bran to skutečně nebyl. Máire byla přítelkyně, nikdo z nás by se jí ani nedotkl.“ „A kdo tedy... Počkejte! Pane Brane. Jak jste mohl vědět, že jsem to četl?“ „Co prosím?“ „Jak jste věděl, že vím, co se stalo s tou Máire? Že jsem již četl to, že jí pes prokousl krk. Začal jste o tom mluvit jako o skutečnosti, která je všem přítomným známá.“ Ticho, které po tomto znepokojivém postřehu nastalo, přerušil až Fillin.“ „Bravo, příteli. Udělali jsme pokrok, uvěřili jsme na upíry. Vaše ostatní obavy jsou nepodstatné, beztak jistě pramení z vyčerpání a únavy. I já již pomalu klimbám, proto navrhuji tuto vskutku zajímavou debatu odložit na zítřek. Pane Conley ─ “ „Ještě okamžik. Nemusím se bát usnout? Totiž. Nerad bych se ráno probudil se zjištěním, že mám prošpendlíkovaný krk a vypálené tři oči, jestli mi rozumíte.“ „Jestli, pane Conley, narážíte na skutečnost, že zde pan Bran je též upír a tudíž potenciální zájemce o vaši drahocennou krev, můžete v klidu usnout. On není vrah a vás si váží. A v mém hotelu jste pod absolutní ochranou. Co víc, Bran ještě dnes v noci odjíždí. Tak. Vidíte, vše je v pořádku, můžete si jít v klidu odpočinout. Dobrou noc, pane Conley.“ Červená Conley dlouho do noci seděl na posteli a hleděl do tmy. Dokonce se mu několikrát zdálo, že vidí dvě žluté kočičí oči, jak na něj z temnoty září. Když zamrkal, přelud byl pryč. Nakonec jej únava přemohla. Když se ráno probudil, pečlivě si ohmatal krk, ale nic podezřelého na něm nenašel. * „Hele, sedni si mi na klín.“ Štíhlá blondýnka s vypasovanou blůzkou si přehodila žváro z jednoho koutku úst do druhého a změřila si mladíka hluboce pohrdajícím pohledem. Pak kývla hlavou k druhé holce, která se choulila na lavičce vedle něj. Mladík reagoval nasazením velice otráveného obličeje a několika trhnutími rameny naznačil, že jej sesypaná bytůstka zhola nezajímá. Poblíž sedící kumpán propukl hýkavému smíchu. Další dva kluci se bavili rytím špičkou nože do dřevěné stěny zastávky, pod kterou se celá parta skrývala před deštěm, a ostatních si nevšímali. Hýkavec se po chvíli uklidnil, utřel sliny a provokativně se na právě odmítnutého kamaráda ušklíbl. Ten se s výrazem nejvyššího znechucení nad tím, co právě je nucen udělat, otočil k brečící holce. „Nebul. Hele...“ chvíli hledal nějaká vhodná slova „...najdeš si někoho jinýho na šukání.“ Hýkavec se rozřičel smíchy, blondýna v bílé blůzce na mladíka nevěřícně pohlédla, zvuk opracovávaného dřeva utichl. Do toho se ozvalo hysterické zakvílení a pak již jen pomalu se vzdalující pleskání nohou po mokré zemi, jak děvče vyběhlo do deště. Jak utíkalo, málem se srazilo s postavou stojící v dešti pár metrů od zastávky. Hlučící party si po celou dobu nevšímala, nepohnula se ani teď. Jen stála jako socha, oběma rukama svírala rukojeť dlouhého rudého deštníku s kovovou špičkou a nepřítomně hleděla před sebe. Její kaštanové vlasy, které jí jindy v hustých kadeřích věnčily hlavu, teď visely v dlouhých těžkých deštěm nasáklých provazech lepící se na její obnažená ramena a paže. Nohy měla semknuté těsně k sobě, hrot konce deštníku zapíchnutý v nártu pravé nohy. Oči zavřené. Necítila kapky ledové vody, které jí stékaly po vlasech, rukou, těle, ani vítr ani třas vlastního těla. Otázkou zůstávalo, jestli ten třas byl způsoben zimou. „Ticho...ticho? Nemožné, nesmysl, to nemůže být. Tma a ticho a ticho a klid a nic. Jsem ještě zde? Musím zatlačit...hrot...necítím jej! Musím, musím jej cítit. Ještě zatlačím. Ano...au...už ano. Takže žiji, jsem tady. Díky bohům...“ Déšť ustal. Nevěděla, jak dlouho zde stála. Otočila se a zjistila, že zastávka je již prázdná. Podívala se na zem a spatřila malou kalužku krve smíšené se špínou a dešťovou vodou. * Druhého dne po Branově odkrytí identity se Conley vypravil do přírody si od všeho toho šílenství, které jej za posledních pár dní potkalo, pročistit hlavu a urovnat myšlenky. Na jedné straně po včerejšku silně zvažoval okamžitý odjezd domů, do o srovnání klidnější Ameriky. Pak však přivřel oči, plně nasál svěží vzduch do plic a usmál se. Dělo se tu něco, o co by rozhodně nechtěl přijít. Jeho hostitel před ním něco skrývá, vodí si k sobě podivné existence, lidi vedou divné řeči, vraždí se tu, recepční jej svléká pohledem…zasmál se. Co to do toho plete. Vykročil dál. Řekl si, že dnes bude jen tak trajdat, uvidí se, kam jej nohy donesou. A jak si tak přemýšlel a přestal své kroky kontrolovat, ani se nenaděl a opět stál na známém rozcestí. A opět měl na výběr. Mohl svou procházku pozvolna ukončit návratem do hotelu, nebo navštívit zase onu známou hospodu, kde se minulý večer stačil seznámit s nemalou hrstkou místních. Nebo se podívat ke Grianu. Zahnul vlevo. Řekl si, že dnes bude raději sám. Měl s sebou notes a tužku, připraven si případně zvěčnit nějaký ten keltský skvost, aby jej ještě u sebe v bytě, stovky a stovky mil odsud, mohl obdivovat. Jak ale pokračoval po cestě, zjistil, že dnešního dne přeci jen nejspíš sám nebude. Neustále zřetelněji totiž rozeznával jakýsi hlas, který byl stále srozumitelnější, jak se přibližoval. Jako by kdosi promlouval sám k sobě. Zrovna, když byl sto rozumět slovům, začal někde nedaleko odbíjet kostelní zvon. Hlas se zarazil, o to však hlasitěji a razantněji po chvíli zase spustil. Conley teď našlapoval, jak jen nejtišeji dovedl, a veden záhadným hlasem začal obcházet travnatý kopeček, ke kterému právě dorazil. Očekával, že se blíží k svému cíli. „Tá sé dó dhéag a chlog. Dvanáctá, dvanáctá zvoní. Srdce zvonu jako by se mělo utrhnout, takovou vervou se snaží všem poslouchajícím oznámit, že starý den odevzdává své opratě tomu nadcházejícímu…a že to je on, křesťanský zvon, který nám o tom dává vědět. Jenže poledně je již pryč a zvuk stále neutichá. Křičí a řve a bije. Bije mohoucí i nemohoucí, děti a starce, ženy a muže. A bije je se stejnou vášní a razancí, jako by to bylo poprvé. A přitom se tomu tak děje již po celá staletí. Hodinu co hodinu jsou lidé biti, aniž by si to uvědomovali. A půlnoc…půlnoc je bolí nejvíce. Co je proti tomu poledne, které rozdává jen polovinu ran. Nejprve to vzbuzovalo odpor, zvuk se nikomu nelíbil. Byl moc tvrdý a nepatřil sem. Zaháněl jejich víly a skřítky do lesů a hor, děsil zvířata a zabíjel bohy. Nakonec zbyl jen jeden. Zvon nejprve vzbuzoval odpor…ano, to už jsem vlastně říkala. Nutno však říci, že si na něj ale postupně všichni začali zvykat. Částečně tomu pomáhaly rány, které jim hodinu co hodinu uštědřoval, částečně otupení a náhlá lhostejnost. Nemálo tomu napomohla jednoduchost uvažování převažující většiny Irů. Brzy uvěřili v nebezpečí, jež jim údajně hrozilo ze stran nadpřirozených bytostí. Skřítci se změnili na skřety a ghouly, víly na divé ženy, bludičky... Nakonec i ti zmizeli a zůstali jen démoni a přisluhovači Satanovi. Zbyla jen hrstka Irů, kteří se nadále stýkají s chauny a leprecony, fauny a satyry, dévami a nymfami, elfy, vílami, skřítky…“ „A upíry?“ Conley, který stál za jejími zády a poslouchal, se chytil za ústa. Ani to vlastně nechtěl říci nahlas. Ano, byla to dívka. Dlouhé hustě kudrnaté kaštanové vlasy ji téměř celou halily, jak seděla na kameni a tisknouc se na svá kolena a kývajíc se dopředu a dozadu, hovořila. Oči měla obrovské a též světle hnědé, jakoby trochu uličnické. Na sobě měla poloprůhledné zelenkavé šaty a na hlavě věnec z kopretin a vlčího máku. Jak promluvil, leknutím spadla z kamene na zem a věneček přistál vedle ní. Conley přiskočil, aby jí pomohl na nohy. Napřímila a pozorně se na něj zahleděla. Cítil, jak mu pohledem probírá nitku po nitce jeho tělo. Usmívala se. „Poslouchal´s, viď?“ „No, popravdě nebylo možno neposlouchat. Co tu děláš?“ „Pojď, ukážu ti to.“ Jak jej uchopila za ruku a vedla za sebou, běžela, téměř se vznášela, že mu téměř nestačil dech. „A jak se – “ „Fay, poběž!“ A smála se, moc se smála. Utíkali přes nízké drny i trávu, která jim hladila stehna a kolena, dvakrát přeskočili potůček, běželi pod stromy a chytali při běhu větve a listí. A stromy houstly, až bylo jisté, že se octli ve svěže zeleném lese. Zastavili se, až když dospěli do míst, kam patrně dlouho nevkročila lidská noha. Dalo se tak soudit podle padlých kmenů všude kolem a hromad listí a kamení. Ještě chvíli se prodírali, když se Fay náhle zastavila a ukázala prstem před sebe. Conley spatřil pár stop od nich nějaký dlouhý stín, který se tyčil ze země jako ukazovák. Když přišli blíž, zjistil, že je to obrovský menhir. „Gleann Cholm Cille…“ vydechla dívka. „Takže podle něj se jmenuje ta vesnice?“ Přikývla. „A kousek odtud je Grian.“ „Woodhenge!“ vyhrkl. Fay přistoupila ke kameni a pohladila jej. Prsty začala obkružovat rytiny, které byly do něj vytesány. Šlo o jakousi změť kanálků, které dohromady tvořily útvar, jenž měl tvar tří čtverců umístěných nad sebe a spojených vždy čtyřmi kanálky. Ve spodním čtverci bylo uprostřed dlátem nepoznamenané místo tvaru trojúhelníku, jehož vrchol směřoval vzhůru. Podle Fayiných slov symbolizoval ženský princip, čtverce pak čtyři elementy, počet hran trojúhelníku a zároveň počet čtverců dělá nedělitelné číslo tři symbolizující ženu, muže a dítě nebo minulost, přítomnost budoucnost a zároveň tělo fyzické, astrální a duši. Zbývá prázdné místo uprostřed horní části menhiru, to jest třetí oko, pátý element. Kanálky pak byly žílami, které vedou krev, a zároveň čakrami, kterými prochází životní energie. Conleyho to velice zaujalo, vytáhl svůj notes a vše si pečlivě zapsal. Ztratil se však v popisu, proto menhir pro názornost pod text nakreslil. Nejprve chtěl kámen jen načrtnout a dopracovat na pokoji, jeho práce jej však plně pohltila. Když odtrhl zraky sešitu, zjistil, že jeho průvodkyně je ta tam. Rozhodl se, že ji zanechá jejímu osudu a vrátil se ke kresbě. * Do hotelu se celý prokřehlý dostal až dlouho po setmění. I tak si jej ale Fillin pozval k sobě na pár kapek whisky. Vyprávěl mu, jak vlastně tento hotel vznikal. Mezitím mu stále dolíval, usmíval se a po očku pozoroval, jestli svého hosta nenudí. Conleyho jeho řeč však zaujala, takže krom občasného „...gloine uisce beatha“ bedlivě poslouchal. „Můj praděd Fáelán ještě zamlada, v době, kdy vylétl zpod ochranných křídel matčiných do světa, toužil po tom si založit nějakou menší hospůdku, kde by se scházelo pár jeho známých a kde by bylo stále veselo. Když si naspořil dostatek financí, jeho plány se staly skutečností. Pro příjemné prostředí a stálé zákazníky se putyka rychle vzmáhala a brzy ji navštěvovalo celé městečko. Fáelán se tak seznámil s Addou, již si vzal. Mimo její pomoci s obsluhou si později najal i muže, který občas zaskočil, aby se mu postaral o úklid, a děvče starající se díky své znalosti věcí ohledně tradiční kuchyně o něco k zakousnutí pro ty štangmastry, kteří se v hospodě zastavili na delší dobu a již jim vyhládlo. Když praděd zjistil, že je o jídlo zájem, přizval k plotně ještě jednoho chlapce a tak se zde začaly podávat i plnocenné obědy a večeře. Hoch se s dívkou rychle seznámili a Fáelán nedlouho poté budoval dva přístavky, jeden pro ně dva a jeden pro sebe, ženu a ročního syna. Ve chvíli, kdy měl sekeru v ruce, rozhodl se postavit ještě jednu místnost, kam uskladňoval hosty, kteří již toho večera nebyli schopni dojít do vlastních postelí. A to už bylo jen krůček od opravdového hotelu. Onen krok však učinil až Fáelánův syn Cuán, můj děd. Za jeho spravování budova prošla nejvíce změnami, později se předělávaly jen drobnosti. Celý původní hostinec rozšířil všemi světovými stranami a přistavil celé jedno horní patro, kde máte momentálně tu čest přebývat. Dále obdařil dům různými tajnými místnostmi a chodbami. Nedívejte se tak nevěřícně, v jedné z takových místností právě sedíte. Víte, náš rod je pradávný. Pokud byste dostal do rukou nějakou místní kroniku, všude o nás najdete zmínku. Tuším, že víte, podle jakého klíče hledat.“ „Pokud mne má nedokonalá znalost irštiny nešálí, tak právě oním klíčovým slovem bude vlk, tedy přesněji vlčí mládě, mám pravdu? Fáelán, Cuán, Fillin…jedním slovem vlče.“ „Je to pravda, malého vlka má naše rodina ve znaku po celá staletí. První zmínku jsme nalezli dokonce již z dob, kdy bylo naše území obsazeno Římany, podle jistých vodítek lze ovšem usuzovat, že mí předkové pocházejí z ještě pradávnější doby. Nepopírám, že jsem na svůj původ jsem náležitě hrdý, právě možná to mne drží ve směru, jakým se má existence zde ubírá. Dále pak je to ctižádost, jež mi nedovolí nepokračovati cestou, kterou započali mí předci. Proto je doufám vcelku pochopitelný můj žal nad tím, když jsem došel k zjištění, že nikdy nebudu moci mít děti.“ „To je mi velice…velice líto.“ „Ano. Ještě aby nebylo, opět vypadáte, že byste již nejraději zalehl. No, snad je na vině vyčerpávající prožití dne a ne mé zdlouhavé vyprávění.“ Ušklíbl se. Conley se též usmál. „Přiznávám se, jsem opravdu dosti unaven z naplno prožitého odpoledne, snad vás neurazím, když si dnes půjdu lehnout již takto brzy.“ „Ne, v nejmenším mne to neurazí. Tedy běžte a nezapomeňte, klíčem pro vás je momentálně Fay.“ A dveře ve stěně s klíči se neslyšně zavřely. Conley stál na místě jak opařený. Cítil, jak Fillinova poslední slova na něj dopadla jako ledová sprcha, která jej dočista probrala, takže na spánek nebylo ani pomyšlení. Na chvíli zaváhal a podíval se ke schodům. Svěže zelený koberec s vysokými chlupy, kterým byly stupínky potaženy, jej lákal svým hebkem, pojď a vystoupej po nás a hupky do postele. Zato když se otočil ke vstupním dveřím, tma, která proměňovala nejzazší část velice spoře osvětlené vstupní haly ve v tuto chvíli nejtemnější část tohoto hotelu, na něj ledově dýchala a rozhodně neslibovala teplou letní noc, do které mladé páry chodí pozorovat hvězdy. Půjdu, pomyslel si. Půjdu a to bez bundy. Asi zmrznu, ale kdybych si šel do pokoje pro teplejší oblečení, už bych jej neopustil. Ne, musím teď. A vyšel. Vlastně vyběhl, po chvíli se zastavil nejistý si vlastním počínáním. Pak se znovu dal do běhu, tentokrát jistějšího a plně si uvědomujícího svůj cíl - Gleann Cholm Cille, tedy ten menhir. Jak opustil teplo hotelu, náhlé studené kleště, které sevřely celé jeho tělo, a až na kůži se deroucí ledové kapičky deště, jež se během pobytu u Fillina spustil, slibovali pěkně ostrou rýmu. Přesto přidal ještě na rychlosti a pokoušel si nepředstavovat, co bude dělat, jestli tam Fay nebude. No co by, blesklo mu hlavou. Navštívím zas tu příjemnou hospůdku Bridget McShane, zahřeji se a půjdu zase zpátky. Nechtěl myslet na to, jaká mu je zima a že za chvíli asi nebude moci pokračovat v běhu, protože doteď sportoval akorát s ovladačem na gauči, tak se soustředil dál na své myšlenky, které mu volně protékaly hlavou. Je velice zvláštní, že jeho hostitel, ačkoliv nevystrčil nos ze svého zeleného království, věděl o Fay. Jejich odpoledního setkání přece nebyl nikdo přítomen, leda, že by je někdo…nechal Fillin Conleyho sledovat? Třeba Branem? Ale proč by to dělal. Bohužel, nic jiného jej zatím…ano, musel jej sledovat Bran, Conley si vzpomněl na předchozí večer, jak ten upír věděl, že si četl ten novinový článek o Máire. Je to upír a ti se, alespoň podle literatury, dokáží proměňovat v netopýry, ne? Tak nad ním mohl celou dobu letět a nikdo si ničeho…ale i v pravé poledne? V knihách se přeci taky píše, že se upíři bojí světla! No, asi ne vše, co stojí v románech, je též pravdivé. Proč však nechal Fillin sledovat jeho, bylo záhadou. V hotelu přeci mohl nechat sledovat i…no koho vlastně? To, že se Conley doposud nesetkal s žádným hostem, připisoval spíše faktu, že budovu opouštěl vždy brzy ráno a zpět se vracel až ve velice pozdních večerních hodinách. Dlouhé šedé pásy mračen táhnoucí se jako temné přízraky po obloze obklíčily stříbrem pableskující lunu a celou ji pohltily. Conley přestal vidět na cestu. Klopýtl. Na chvíli se zastavil, předklonil a nabíral dech. Hlava se mu motala, ve spáncích cítil naléhavě bušící tep, byl velice vzrušen. Najednou se mu chtělo začít se nesmírně nahlas a křečovitě smát. V tuhle chvíli se mu za žádnou cenu nechtělo vrátit domů…domů? Amerika již není jeho domovem, celou svou existencí patří Irsku. Lidé, příroda, noční rozhovory za stěnou s klíči, menhiry… Je to jiný svět, než jaký znal, a je to jeho svět. A tak běžel a utíkal a pádil, minul rozcestí, aniž by si to uvědomil, a pokračoval směrem k vesnici. Když nad tím později uvažoval, druhou cestu, pro kterou se původně rozhodl, jako kdyby vůbec nezaregistroval. Zastavil se až kousek od autobusové stanice na okraji Gleann Cholm Cille a vydechl překvapením. Zastávka byla obklopena v pavučině mdle bílého světla, jež se ve svém středu akumulovalo ve změť třpytivých nitek a splétalo se v jakousi světelnou mišpuli. Vzduch byl prosycen velice výraznou vůní květin všemožných druhů a poklidným chlácholivým hlasem. Conley se zatajeným dechem naslouchal. Chápal smysl slov, řeč patřila jemu. „Ní tá sé cluiche, ionúin fear. Cad é atá tú a dhéanamh aire agus socair. Tábhachtach rud tá éist le guth do croí. Tar ar le mé agus mé abair tú níos mó, mé gealltanas!“ Ze stříbrného oparu se vynořila ta nejnebestější bytost, jakou kdy Conley ve svém životě potkal. Pokynula mu a on ji poslušně následoval. Po pár krocích dorazili k malému domku, ve kterém se postava ztratila a Conley po menším zaváhání též. Dveře se neslyšně zavřely. * „Conley, nejste v bezpečí.“ Tázavě zvedl zrak na její snad slabým plaménkem svíce pobledlou líci. Vlastně jej více překvapilo, že mu najednou vyká a jak vážně se tváří. Byla jiná, než jakou si ji pamatoval z jejich prvního setkání. „Dávejte si pozor na to,“ ztlumila hlas a kladla na každé slovo zvlášť důraz „co všechno vyprávíte panu Fillinovi.“ Mráz mu přeběhl po zádech. Že by přeci měl pravdu? Doposud se totiž napůl obával, aby se z něj nestával starý zapšklý paranoik. Ach, jak by se v tu chvíli začal podobat svému otci… „Víte –“ znejistěla a rychle vyhlédla z okna. „Nikdo by se například neměl dozvědět o obsahu naší rozpravy. „Počkejte, ani Fillin?“ „Já, Fillin, Bran a další jsme členy jistého klanu, rodiny. Vracíme se k původnímu irskému náboženství, uctíváme původní božstva, přinášíme oběti. Oběti! Rozumíte?“ „Ne zcela, pokud bych měl být přesný. No, každopádně – “ „Moment, počkejte, teď nemůžete odejít! Já…vše vám musím objasnit, vysvětlím vám to.“ „No, tedy budiž. Takže nejsem v bezpečí s Fillinem, tvrdíte. A co Bran?“ „To je přítel.“ „Vážně? Působí velice loajálně ve vztahu k Fillinovi.“ „Zdání. Kdyby tomu tak bylo, v tuto chvíli by můj dům dobývala polovina klanu. Bran má jedinečnou duchovní schopnost dostat se lidem do myšlenek.“ „To mu nařídil…?“ Přikývla. „Šílené!“ „Spíš nečestné, řekla bych, nikoliv šílené. Či neobvyklé. Jak si třeba myslíte, že tamti dostali Máire? Počkali na nejpříhodnější chvíli, nepotřebovali svědky, a to jim zajistilo nabourání do její mysli.Chudák Máire, byla to dobrá holka.“ „Ale beztak je to šílené. Co by po mne pan Fillin asi tak chtěl…“ „Řeknu vám to upřímně, pane Conley. Jde vám o život.“ Vytřeštil na ni užasle oči. „Fill se celou dobu snaží získat vaši důvěru, abyste se vlastně zcela dobrovolně stal obětí. Takový rituál… Naproti tomu naši přátelé, kteří vraždí nejlepší lidi našeho klanu, jistá skupinka z Corku, se vás snaží odstranit, aby k obřadu nikdy nedošlo.“ „Ale proč já?“ „Říká vám něco jméno Áine?“ „V životě jsem jej neslyšel.“ „Patří zrůdné bytosti, je to Leannan Sidhe, což v překladu znamená vílí milenka. Zjeví se smrtelnému člověku a naváže s ním intenzívní sexuální vztah, který po nějaké době vede k tomu, že smrtelník vyčerpáním zemře. Snad proto, aby mohl ve vztahu s vílou pokračovat v Jiném světě. Když žila vaše matka zde, Áine si vybrala jejího budoucího potomka jako náš dar za její službu,“ vychrlila ze sebe šeptem. „Matka?! Zatáhli jste do toho i matku?!“ „No, vlastně o tom dlouhá léta nevěděla. Až několik měsíců po vašem narození ji vyhledal dávný známý a vše jí vyložil. Týden na to jej nalezla americká policie s prokouslým hrdlem.“ „Stále tomu nemohu uvěřit. Nikdy mi nic neřekla.“ „A proč myslíte, že na vás odmala mluvila irsky? Připravovala vás na tuto chvíli, kdyby k ní náhodou došlo.“ „Nemyslím, že irštinu nějak průrazně ovládám.“ „Vážně,“ usmála se „a to vám uniklo, že tu spolu již asi půl hodiny nemluvíme anglicky?“ Zarazil se, ihned však pokračoval. „Ale proč matka?“ „Je to zvláštní žena.“ „To je vše?“ „Jak bych vám to co nejstručněji vyložila…Blíží se Změna. Nic malého, projde jí celá planeta. Dojde k ní až asi za sto let, již teď se sem ale stahuje spousta bytostí, jako je třeba Bran nebo vaše matka. Nebo já. Jsme bytostmi, které by zde teoreticky neměly být, nebo alespoň ne jako lidé. Inkarnovali jsme se do lidských těl. Duše vaší matky patří mezi takzvané Vznešené, původně lidé, například kněžky, šamani, druidi a podobně. Během svého působení zde postoupili na takovou úroveň, že Zemi opustili a žili na jiných, vyšších místech v čase a vesmíru. A teď se sem vrací. Ze zvědavost a za účelem pomoci při přípravě na Změnu.“ „Takže mamka je –„ „Čarodějka. Havraní žena. Dokáže komunikovat s havrany a krkavci a vránami, umí čerpat sílu z větru a manipulovat s ním. Ne manipulovat…stane se jím, opustí své tělo a proplouvá mraky a lesy a městy. Vypadá přitom, jako by měla záchvat. Doma nikdy –“ „Ne, nikdy.“ „Aha. Víte…je to zvláštní, ani nevím, jestli bych vám toto celé měla říkat. Vy jste pravděpodobně po ní, ale nejspíš cílená výchova to ve vás potlačovala. Fillin chce nejprve ve váš vaše schopnosti probudit a poté vás naservírovat Áine. Získá za to dar, syna.“ „Probudit? A jak by to asi chtěl praktikovat? „Proto potřebuje vaši plnou důvěru. Plánoval to provést aktivačními meditacemi a masážemi. Masáže by snad i bez vaší vůle byly proveditelné, ale to nestačí, Fillin potřebuje probudit vaše čakry, nejpředněji čakru třetího oka, důležité jsou ale i ty ostatní.“ Nechápavě na ni pohlédl. „Čakry jsou něco jako orgány naší energie, spojnice duše s vesmírnou inteligencí, s bohy. Těmi spojnicemi mezi čakrami navzájem a jimi a bohy jsou takové nitky pracující na principu srovnatelném s krevním oběhem, žílami, krví… Krom té třetího oka máme čakru temenní, krční, srdeční…a tu jsem se vám měla pomoci rozproudit já dnes večer.“ Sklopila oči, zato on je vytřeštil a polkl. „Asi již chápu, co se to podle Fillinova plánu mělo dít.“ „Odporné, že?“ Zkoumavě si ji prohlédl a usmál se. „Mělo by být?“ Zarazilo jí to, ale jen na chvíli. Pak se rozesmála. „Kávu?“ „Dobrá. Ale to mi povězte. To jste na mě celou dobu čekali, až si usmyslím přijet do Irska a uráčím se milostivě ubytovat zrovna do vašeho hotelu?“ „Částečně!“ zavolala z kuchyně. „Skutečně se vyčkávalo, až sem přijedete, ale ve chvíli, kdy se nám dostaly informace z letadla, že jste na cestě, rozmístili jsme lidi. S prvním jste se setkal na letišti, byl to ten muž za přepážkou, co se vám snažil namluvit něco o ztracených zavazadlech. Mimochodem, vím, kde jsou teď, nemohu je vzít celá, hlídají je, ale kdybyste potřeboval něco nezbytného…“ „Kdo byl další váš člověk?“ „Ten taxikář. A pak kluk s novinami. Tenhle plátek byl vytištěn jen pro vaše oči. První krok, abyste uvěřil.“ „No tak to je vynikající! Fakt super! Hráli jste si se mnou jak kočka s myší!“ „Nekřičte, prosím!“ „Promiňte. Takže ten obřad…měl se odehrávat u Grianu, počítám.“ Přikývla. „Takže Searlait mě k němu nasměrovala úmyslně.“ „A já vás k němu dovedla, nebo kousek od něj. Napoprvé jste tam nedošel, bylo třeba si tam vaší přítomnost pojistit.“ „Jak by vlastně ten rituál vypadal? Docela by mne to zajímalo.“ „Vy byste o sobě po celou dobu asi ani moc nevěděl, těsně předem byste byl nadopován dost silnou dávkou amfetaminu a oxytocinu. Pokud je nějaká taková akce, všichni z klanu používáme jména, která jsme dostali, když jsme prošli Zkouškou, také na sebe bereme svojí opravdovou podobu, respektive podobu své duše, pravé podstaty. Takže Fillin se stane obrovským tvorem podobným žlutému vlkovi a sám sebe osloví jako Cú Bhuidhea, Branovo pravé jméno je Brandubh a promění se v netopýra a já dostala Áinino jméno a během obřadu je ze mne víla.“ Conleyho tázavý pohled. „Také nejsem člověk, ale elementální bytost v lidském těle. I vy byste prošel těsně před samým obřadem také Zkouškou, jméno vám příslušící by znělo Aodhfin.“ „Proč pro boha – “, zarazil jej její pohled. „Proč pro bohy, hehe, taková šaráda?“ „Víte, kdyby vaše duše neprošla Zkouškou, prý byste pro naši byl bezcenný.“ „A jak probíhá ta Zkouška?“ „Já…ani vlastně nevím. Nic si z ní nepamatuji, jako bych spala, a u žádné jiné jsem nebyla.“ „Aha.“ Chvíli mlčky usrkovali kávu. Byl to Conley, kdo prolomil ticho. „Nechcete mi něco říci?“ „Co myslíte?“ „Třeba, proč tu teď sedíme, vy mi nerozpumpováváte srdeční čakru a naopak zrazujete celý klan.“ „To, že jsem žena, ještě neznamená, že nemohu mít vlastní názor či úsudek. Zašli jsme příliš daleko, zabít. Nehledě na to, že jsem ještě pořád dost vyklepaná z té vraždy Máire. Dodržování tradic je hezká věc, ale teď je jiná doba, musíme se přizpůsobit. A vůbec, necítím se jako zrádkyně.“ „Ačkoliv vaše plány díky vám ztroskotají.“ „Ačkoliv naše plány díky mne ztroskotají.“ Žlutá Sedím vedle tebe, mým největším přáním je se tě dotknout a vypovědět vše bez masky, ale zároveň vím, že přesně toto nesmím a nedokáži. Sužuje to více než mráz když kosí květiny, nemohu dýchat, ale přeci tu sedím a tvářím se, že je vše v naprostém pořádku. Nenuceně konverzuji. Teď, když je vše potřebné vyřčeno, jen tak klábosíme o vlastních zálibách, podivujeme se tolika věcem, které máme společné, popíjíme kávu a chvílemi mlčky hledíme do plápolajícího ohně v krbu. V těchto okamžicích si uvědomuji tvou blízkost nejvýrazněji, ve spáncích mi buší a zároveň se vedle tebe cítím maximálně uvolněně a v bezpečí. Sama tvá přítomnost vnáší do mé duše nekonečný klid a jediné, čeho se děsím, je chvíle, až se budeme loučit. Neuvidíme se pak snad den, možná rok, možná již nikdy. Nevím, třeba se ti uleví. Ale asi ani netušíš, co se mi právě honí hlavou a srdcem. Jsem ta víla, holka, co s tebou na chvíli sedí u krbu a za pár odbití zvonu se z tvého života zas vytratí jako dým. Nebo si třeba již plným srdcem přeješ, aby ta chvíle nastala co nejdříve. Také je zde ale nenulová možnost, že…ta dušená slova a bušení ve spáncích a masky jsou dvě. Připomínalo by to párek gazel, které se ostýchají jedna ke druhé přiblížit…kde jsem to jen četla? Až budeš dnes v noci usínat, pokus si v té chvíli, která dělí bdělý stav od snění, představit mou tvář. Jaké máš asi tak v tu chvíli pocity, když si ji prohlížíš? Jsem víla, empatie mi u většiny lidí nedělá problémy, naopak přichází občas až nevhod. Ale u tebe nejsem sto vcítit se do nejhlubších zákoutí tvé duše. Jsi zahalen jakousi neprostupnou aurou, kterou nejsem schopna zdolat. Škoda, že ty do mých citů a myšlenek nevidíš. Nebo ano, ale raději to necháváš být, co já vím. Co vím… Každý to svádí na toho drzého kluka s lukem, ale taková prudká vzplanutí bývají povětšinou jen brzy se vytrácející pobláznění. A pokud je to přeci Mílkova práce a ten hajzlík schválně mířil jen jedním směrem, z mého srdce ke tvému, osobně jej najdu a…požádám, aby mi jej odsud odstranil, i kdyby měl použít hrubé síly, že by po něm zůstala hluboká jizva. Ale zeptala bych se, jestli by nebyla nasnadě šetrnější možnost. Postačilo by, aby ten šíp nahradil šípem jiným a obousměrným. Jelikož nemůžeš být mým smyslem života, pokud já nejsem tvým. Kde ale toho blázínka mám hledat? Patří k jiným bohům, než jsou ti naši. Možná také proto si s ním nevím rady. Hm, ještě že mé myšlenky nikdo nemůže slyšet, asi by si již dávno nudil. * Conley se s Fay rozloučil v brzkých ranních hodinách. Během svého nočního rozhovoru se usnesli, že nejlepším způsobem jak mu zachránit kůži je předstírat, že vše jde podle plánu, Fay a Conley se spolu vyspali a Áine si může dělat naděje na svého mrtvého milence. Myslím, že by Fillina ani nenapadlo, že to má všechno jeden malý háček, přesněji chybějícího ženicha v rubášovém kvádru. Když Conley odešel, Fay stála ještě dlouho ve dveřích jejího domku. Žluté šaty až na zem, rozpuštěné vlasy, víla. Conley nebyl zvyklý ponocovat, takže usnul hned, jak se dostal na pokoj. Do té doby se mu spát nechtělo, ale když spatřil ještě šerem ztemnělou postel, neodolal. Ve snu jej provázely obrovské, pravděpodobně hrůzu nahánějící, masky, které vyluzovaly prazvláštní duté a dunivé zvuky. Velice jej zaujaly, ale když se k nim chtěl přiblížit, rozpadly se na prach. Podíval se na ruce a zjistil, že hoří jakýmsi bělavým plaménkem. Sežehl je. Pak začal stravovat pomalu i sám sebe, ale nebylo to nic nepříjemného, jakoby se roztékal jako kousek čokolády vystavený prudkému žáru slunce. Více si ze snu nepamatoval, ale mlhavě si vzpomínal, že se mu zdálo ještě něco dál, něco o žlutých květinách. Když se probudil, byl zase již večer. Zůstal ležet v duchnách a snažil se znovu si vybavit celý rozhovor s Fay. Potom zažehl petrolejku a dlouho listoval ve slovníku. Tak se ujistil, že snem byl opravdu jen ten výjev s maskami, nikoliv rozmluva předešlé noci. Áine je podle toho, co se od Fay dozvěděl, mimo jiné uctívána jakožto jakási keltská bohyně slunce a slovo grian v irštině znamená… Vše do sebe zapadá. Cítil se ohroženě a zmateně a zároveň nadšeně. Irsko předčilo jeho očekávání. Chtěl se dostat z každodenní rutiny a právě cítil, že se mu to začíná vymykat z rukou, což bylo ovšem to, po čem celou dobu paradoxně toužil. Jediné, co mu v této hře vadilo, byl fakt, že má obrazně řečeno holé ruce. Nebo alespoň měl, dokud mu nedarovala Fay trumf, tedy informaci, o kterém druhá strana nevěděla, že jej má. Druhá strana…podle všeho by neměl věřit ani jedné straně, obě mu usilují o život. Ale on je tím, o koho tu běží, ne? Takže má právo se cítit důležitým, takřka nepostradatelným v této hře. A v tom případě má právo si diktovat podmínky. Je ovšem unáhleností nevyužít efekt překvapení. Nemůže se teď sebrat a jít s tím za Fillinem, v tom má Fay pravdu. Jeho jedinou šancí je vyčkávat na správný okamžik, jak mu poradila, pochyboval, že jej nechají jen tak zdrhnout zpátky do Ameriky. Ti mají vše pod kontrolou. Tedy vše krom úniku informací, usmál se. Černá Dny plynuly a nic se nedělo. Conley občas navštěvoval místnost za stěnou s klíči, kde se párkrát nenuceně pokoušel vtipkovat o noci strávené s vílou, Grian byl opuštěný, Fay se od jejich rozhovoru neukázala a Conley se jí ostýchal zaklepat na dveře. A Brana taky nebylo k vidění. Jen hluboko v noci bylo slyšet šelestění blanitých křídel kolem oken. Vypadalo to, že vše dřímá, ani vidu po nějakém nebezpečí, až se náš drahý Conley začínal nudit. Uběhl týden a přišel den vzrušení, vždyť byl úplněk, to si pro něj určitě přijdou. Ale co pak? Ubrání se jim? Před tím jej Fay nevarovala a ani neporadila, co by měl dělat. Ale minula půlnoc a za pár hodinek kohout oznámil, že slunce za chvilku potěší povrch zelených svěžích kopečků svou každodenní návštěvou…a nic se nedělo. Zvrat nastal až třetího dne nového měsíce, ale nebylo to nic, co by se Conleymu zamlouvalo. Do prázdného hotelu se začali sjíždět konečně hosté. Bylo to až za tmy, ale do rána se hotel zaplnil. Tu noc Conley strávil u okna, takže si mol všimnout, jak se mezi sebou hosté zdraví, více či méně bratrsky. Bylo to jasné, došlo ke svolání klanu. Teď se bude pravděpodobně projednávat, co dál, snad nějaká porada. Možná budou rokovat o něm, ale nic mu vlastně zatím udělat nemůžou, nikdo se mu zatím nepokoušel dávat žádné jiné masáže těch čaker, takže jim musel být k ničemu. Ale i tak z toho měl najednou špatný pocit. A když vlétl do pokoje obrovský netopýr a začal poplašně vřískat, na nic nečekal. Naházel si do batohu těch pár svých věcí a připravil se na nenápadné opuštění budovy. Ještě se pro jistotu vyklonil z okna, ale jen aby zjistil, že vchod do hotelu je střežen nějakými neznámými svalovci. Prosebně se zahleděl na netopýra, který se mu usadil na posteli. Ten jako na povel vylétl na parapet a když Conley přistoupil blíže, dvě ruce jej chytily do své náruče a již ve své upíří podobě, snad až na ta obří křídla, se prohnut tíhou těla, které nesl, vznesl do noci. Jak odlétali, spatřil Conley, že někdo v jeho pokoji rozsvítil a z té dálky jen matně rozpoznával veliké množství postav, které se mu ve spěchu míhaly pokojem. Branův dotyk nebyl zdaleka tak ledový, jak si vždy myslel. Ač bledá pleť, z rukou sálalo do Conleyho těla hřejivé a uspávající teplo. Ale místo toho, aby jej nutilo zdřímnout, nabíjelo jej nečekaným přílivem energie. Tělo se mu klepalo jakýmsi chlapeckým vzrušením nepoznaného, jako když poprvé líbal dívku. Oči se mu rozšířily, dech zrychlil, srdce tlouklo jako o život. Cítil, že kdyby jej upír teď pustil, nezřítil by se, ale sám by plachtil. Vítr, který jej doposud bičoval po tvářích, teď po nich klouzal s naprostou lehkostí, až mu přišlo, že se do něj vpíjí a prostupuje jím. Byl větrem. Náhle pod sebou spatřil Fayn dům, ale minuli jej. Když si to uvědomil, zpanikařil. Ale je na chvíli, otočili se a letěli k němu. A v tu chvíli si Conley uvědomil, že letí opravdu sám. Bran již přistál na jejím prahu. Conley tomu nemohl uvěřit, ale když si byl jist, že se mu to opravdu nezdá, vítězoslavně zařičel. Přes všechno opojení ale chápal, že musí své nadšení odložit na později. Snesl se dolů, kde jej s úsměvem na tváři čekala víla s upírem. * „Počkejte tu chvíli, pánové. Jdu si pro věci.“ „Jistě.“ Chvíle ticha. Conley si všiml Branovo kamenného výrazu ve tváři, který nebyl důsledkem upírovo příslušnosti ke své rase. Vypadalo to, že tak úplně nesouhlasí s tím, co se právě děje. „Tak o co jde?“ zeptal se jej přímo. Alespoň Bran, pokud je přítel, mohl být jasný. „Ještě máte možnost utéci a na vše zapomenout.“ „Ale vždyť taky ano, utíkám přeci s vámi dvěma…“ „Myslel jsem úplně. Vymotat se a přestat být součástí. Ještě máte čas. Než se vrátí.“ „A ona by mne snad nepustila?“ „Ne.“ „Tomu nerozumím, myslel jsem, že o to právě teď jde, dostat mne z toho.“ „To jste si myslel?“ Moment, něco tu nehraje. Proč mám dojem stále, že všichni kolem vědí víc, než já? „Počkejte, co mi tu uniká?“ „Nikdy, nikdy by nedostali Máire! Mohli by mít miliony senzibilů, kteří by předvídali každičký její krok, natolik byla chráněna klanem. Ale někdo zradil. Kdo? Já to nebyl.“ „To…to není možné! Takže jsem dvojitou návnadou, kořistí, kurva! Hezky to…hezky to narafičila a já jí to opravdu – “ Vílina dlaň chladná byla, takže se opravdu vylekal, když jej chytila za ruku. Neměla na sobě své šaty, ale černou přiléhavou bundu a kalhoty téže barvy. „Ty v bezpečí jsi. Důvěřuj mi. Pojď, následuj a přežij anebo zůstaň a staň se obětí. Dnešní noc je zlá, pojďme se před ní ukrýt.“ „Jak vám ale můžu důvěřovat?!“ „Brane, věříš mi?“ Dlouho jí hleděl do očí, dlouho. Ani se nepohnul. „Brane!“ „Ano,“ zašeptal a sklopil zrak. „Ano, věřím. „Conley?“ „Dobrá, vyrazím s vámi. Tak kudy?“ „Musíme – “ Nedořekla. Zarazila se, jako by ji uštkl prudce jedovatý had. Naslouchala a za okamžik to uslyšel i on. Připomínalo to šustění spadaného listí, ale Conley brzy rozpoznal vzdálený šelest desítek, možná stovek netopýřích křídel. „Není čas, poběžte!“ „Nepoletíme?“ „Blázníte, Conley?! Víte, jakou rychlostí chytí orel vlaštovku? A jakou proti němu asi má šanci? Tak už poběžte!“ „Ale kam?“ „Do lesa, sestry nás snad ukryjí. Ráno bude čisté, pak uvidíme, co dál.“ Neběželi směrem k woodhengi, ale na opačnou stranu. Minuli obloukem centrum vesnice a kryti černí tmy dosáhli prvních stromů. Až zde se zastavili, aby nabrali dech. Fay jim pokynula, aby chvíli posečkali a opět je na okamžik opustila, šla požádat o vstup a azyl. Bran za celou dobu nepromluvil a ani teď nevypadal, že by mu bylo do řeči, vlastně se opakovala stejná situace, jako prve u domu. A bylo to opět na Conleym. „Co chystá?“ „Nevím.“ „Jak to, slyšel jsem, že upíři – “ „To jste slyšel zajisté správně, ale teď…teď to nejde.“ „Jste nějakým způsobem zablokovaný, že jí nemůžete do hlavy?“ „Co je vám po tom?!“ znenadání vyštěkl Bran. „Mnoho, když mi na to závisí život, nemyslíte?“ „Eh, prostě nemohu.“ „Asi vám rozumím. Proto mne moc nemusíte. Ale já vás ujišťuji, že – “ „Mlčte!“ zasyčel. „Ale já opravdu – “ „Kurva, mlčte už, jde sem!“ Po chvíli se vynořila ze tmy. „Můžeme jít dál.“ Conley udělal vykročil, Bran ale zůstal stát. Když si toho všiml, zas se zastavil a otočil na něj. „Vy jděte, hned se vrátím.“ S těmi slovy rozepjal opět svá blanitá křídla a vznesl se o vzduchu. Ohromená Fay k němu ihned přiskočila a snažila se jej stáhnout zpět, ale byl již příliš vysoko. „Upíre blbej! Dostanou tě, vrať se!“ Odpovědí jí bylo ticho. Odlétl směrem k městu. Víla se zdrceně sesunula do mechu. Zůstala tam nehnutě sedět a zírala před sebe, jako by se beze slov modlila. Colney tu dobu využil na sesbírání hromady dřeva. Když se rozhodl, že jim bude stačit až do rána, Bran se vrátil. V náručí nesl jakýsi kus ohořelých hadrů a když se snesl blíže, poznali, že v nich je dívka. Searlait. Byla naživu, ale z drobných ranek na obličeji a pažích se jí řinuly potůčky krve. Fay poklekla a začala ta místa hned ošetřovat. Odněkud z kapsy vytáhla jakési lahvičky, kapalinou z nich jí vytřela zranění a obvázala pruhy černé látky u vlastní bundy. „Chtěli vraždit,“ vydrala ze sebe po chvíli Searlait „a přitom sami… Zvědové přišli se zprávami, že se to nestihne, že se na ně chystá přepad. Chtěli jeho!“ Ukázala prstem na Conleyho, pak ale opět klesla únavou, když nabrala dech, byla zas schopna pokračovat. „Na dnešní noc byl svolán klan, Fay, aby se rozhodlo co dál. Padly dva návrhy, provést obřad dříve a bez přípravy, nebo Conleyho na chvíli ukrýt, než se bouře přežene. Když se tak usnesli, šli si pro něj, ale ani nestačili pořádně zpanikařit nad prázdným pokojem, když…ten šelest, ten mě asi bude dlouho budit ze spánku! Bylo jich tolik a proběhlo to během tak krátké chvíle…všichni naši mrtví, Fillin mrtvý, Eibhlin mrtvý, Orlaith i Lile mrtvé. Prostě všichni. Nakonec sídlo zapálili a stejně tiše, jako se objevili, odpluli po větru pryč. Kdyby Bran…jsme poslední přeživší z klanu. Já díky obrovskému štěstí, ty, protože…musela´s to tušit, co se chystá. Musela jsi to vědět! Fay!“ Víla prudce přitáhla poslední obvaz a vstala. „Možná tu ještě budou, pojďme se skrýt do lesa.“ Zvedli se, Bran vzal Searlait do náručí a nechali se pohltit lesem. Jak se do něj nořili, jako by se veškerá síla okolí soustředila k nim. Ačkoliv Conley nespatřil ani jednu nadpřirozenou bytost, cítil jejich přítomnost, jako by vykukovali zpoza každého kmene stromu. Po asi míli chůze se začala Fay rozhlížet a zanedlouho je navedla na mýtinku jako ze snu. Zde tvořil mech obrovské hebké polštáře, z pukliny uprostřed skalky na samém okraji paseky vytékal tenký proud vody, který nechával tvořit malý potůček vedoucí mechem. Když zalehli, viděli čistě černé nebe bez jediného mraku. Takto jasné hvězdy Conley nikdy v životě neviděl. V New Yorku Bylo tolik světel a výškových budov, že byl šťastný, když náhodou nějakou zahlédl, ale tato nebesa byla úplně kropenatá hvězdami! New York… Zavzpomínal na svůj domov, rodinu, obývák. Televizi. „Víte vy vůbec, co je to televize?“ „Conley, nedělej z nás nevzdělance!“ vypískla Fay. „No dobře, ale viděli jste nějakou?“ Žádná odpověď. Conley se usmál. „Takže televize. Na první pohled je to taková bedna, která má jednu ze stěn skleněnou. na to se díváte. V televizi většinou běží filmy, to jsou příběhy, které nejdříve někdo vymyslí, napíše, co kdo v tom příběhu říká a co se tam děje a herci se to pak naučí, zahrají, natočí se to a pustí v televizi.“ „Něco jako divadlo?“ „Dá se říct, Brane, ale akorát to máš doma.“ „Zní to jako zbytečnost.“ „Omyl, televizor má velikou budoucnost. Fay, ty bys nechtěla domu televizi?“ „Snad, ale nevím, jak by se mi tam vešla.“ „Ale ta není tak veliká, máš dost prostorný stůl, tak třeba tam.“ „No ale jak se tam pak vejdou ti lidé? Co se směješ?!“ „To jsem zapomněl říct, všechno v té televizi je malinkaté. Třeba člověk tam může být veliký jednu stopu. Koukejte.“ Jak leželi, zvedl paže nad jejich tváře. Dlaní jedné ruky předstíral obrazovku a druhou rukou pohyboval, jako by tam byl malý človíček. Když ruce zase spustil, zdvihl je pro změnu Bran. Dal obě dlaně k sobě a chvíli je třel, až štěrbinou začalo pronikat slabé světélko. Když je dal od sebe, skutečně mu tam zářil jakýsi kotouč. Všichni tři jej s velikým zájmem pozorovali. Bran do světla dýchnul. Začalo měnit tvar, opravdu se začalo podobat lidské postavě. A to již rozpoznávali muže nižšího vzrůstu, řídkých vlasů, velkými ušisky a obrovským nosem. Byl to Fillin. Jak tam ohromeně leželi, nikdo nebyl schopen slova. Všemi prostoupil smutek. Fay se po tváři skutálela slza. * Conley počkal, až všichni usnou, a tiše se vytratil. Nevšiml si, že Bran pootevřel oči, ale ten jej nechal jít a dál předstíral spánek. Procházel pak dlouho mezi stromy, ani nepřemýšlel nad tím, jestli najde cestu zpět. A snad ani nechtěl. Bylo mu takovým zvláštním způsobem tesklivo. Nebyl to stesk, jako spíš lítost. Události se v posledních pár hodinách zvrtly nesprávným směrem. Nadobro ztratil zázemí i jistotu komukoliv důvěřovat. Fay zradila všechny ve svém okolí, věděla, že její rozhodnutí způsobí smrt tolika lidí, nehledě na to, že to byli její nejbližší. Bran byl až příliš zaslepen láskou k víle, že byl schopen se postavit proti Fillinovi i klanu. A Searlait skoro nezná, ale taky nechtěl nějak zvláštně přeceňovat její důvěryhodnost. Stačilo, že byla mezi těmi intrikáři, kteří jej chtěli připravit o život kvůli Fillinovo následníkovi. Určitě byla stejná jako ostatní. Navíc tihle tři se léta znají, on tu je někým novým a cizím. Pokud půjde někdo z kola ven, byl by to on, to je jisté. Nic, nechá je tam spát, půjde a … nevěděl. Oni to pochopí a možná se jim i uleví. Poprvé za tu dobu jej zachvátila touha nasednout na nejbližší letadlo a zmizet. Vtom jej šlehl přes tváře plamen uvědomění si. Nechal u nich svůj batoh! Doklady! Ne, nemůže se tam vrátit, i kdyby náhodou trefil. Přesvědčili by jej zůstat. Vykročil pevným krokem. Ani nevěděl, jakým směrem se to vydal, ale o to větší odhodlání bylo v jeho kroku. Možným důvodem ale byl i vítr, jež mu znenadání z naprostého bezvětří začal vanout do zad. Nebyl však příjemný, nýbrž lezavý a protivný a navíc každou chvílí nabíral na síle. A když měl pocit, že jej musí srazit k zemi, vítr ustal. Conley zvedl oči a spatřil – vílu. Stála zvláště zkrouceně, jakoby se nemohla udržet na nohou, podlamovala se jí kolena. Oči měla zarudlé, rty bledé, vlasy zcuchané. Lekl se. Pak si pomyslel, že to musel způsobit ten let, nebyla zvyklá nechat se nést větrem. Fay na něj upřela své ubrečené oči. To asi kvůli Fillinovi a ostatním a pocitu viny. Avšak ona k němu přistoupila a položila mu dlaň na tvář. Byla tak strhaná v obličeji, až mu jí najednou přišlo líto. Vtom se její rysy zkřivily a ona do spícího lesa zařvala vysokým hlasem umírající srny: „Nic! Nic jsi nepochopil!“ a sesunula se k zemi. Když k ní poklekl, zjistil, že štká. Křečovité nádechy, potůčky slz vsakujících se do černé hlíny…škytala. Pohladil ji po vlasech, ale odstrčila jeho ruku. Chtěl jí pomoci na nohy, ale vytrhla se mu, postavila se sama, ani na něj nepohlédla a se skloněnou hlavou se postavila zády k němu. Když zjistil, že se jí opět rozklepala ramena zadržovaným pláčem, mávl nad tím rukou a pokračoval v chůzi. To nečekala, jelikož vsázela na jeho soucit. Rozběhla se za ním, plazí se po zemi, zvuky, které teď vydává, se spíše podobají zvířecímu vytí. Chytá jej za nohu. On pokračuje v chůzi, z nohy ji trhavými pohyby sklepává, jakoby se mu kolem kotníků ovíjel jen šlahoun z ostružiny. Zaryje do něj nehty, ale není jí to nic platné. A tak ji tam nechal. Skučící. Na zemi. Rychle pokračoval dál. Do jeho nitra se teď vkradla úzkost, protože se víliny steny pomalu proměňovaly v nenávistné syčení. Vzdaloval se, ale její hlas jej provázel s takovou razancí, jako by mu stála za zády. Les, který se doposud zdál poklidný, se naježil. Odkudsi se vynořily kořínky a kořeny, které se Conleymu teďka svíjely kolem nohou. Větve se jako dlouhé pařáty sápaly po jeho rukách, krku a obličeji. Zase se mu zdálo, jako by slyšel ze všech stran šepot, ale tentokrát naháněl hrůzu, až Conley cítil, jak se mu na zátylku ježí chloupky. Pryč, rychle pryč, byla jeho jediná myšlenka. Víla vyburcovala svým žalem celý les, to teď bylo jasné. Nedalo se utíkat, vzlétnout se neodvážil. Mohlo jej cokoliv srazit. Ale místo, aby se blížil k civilizaci, měl pocit, že se noří stále hlouběji a hlouběji do hvozdu. Náhle uslyšel hudbu. Nebo spíš zpěv, hodně hlasitý zpěv. Pomyslel, že to je jeho záchrana, kde je zpěv, tam jsou i lidé. Zamířil tím směrem. Zpěv stále zesiloval, ale po jeho původci zatím ani památka. Když minul jeden ohořelý pařez, vytvořený patrně zásahem blesku, hlas začal slábnout. Vrátil se tedy, ale zase nic. Zpátky, ale stále nikoho neviděl. A teď už ani nevěděl, kudy přišel, kam míří. A zpěv se změnil ve smích. Conley si všiml mdlého světélka. Vycházelo…z pařezu. Uprostřed něj spatřil dvě malá, posměchem stažená očka. Conley vykřikl a dal se na zběsilý útěk, nedbaje na kořeny a větve. Odvážil se zastavit až u obrovského kamene, kde už nic neslyšel. Srdce mu bušilo až v krku, nemohl popadnout dech. Předklonil se a opřel o kámen. Rychle ale ruku stáhl, něco se mu pod ní pohnulo. Proboha! To, co mu přišlo jako výstupek v kameni, bylo víčko oka, které se teď pod Conleyho dlaní otevřelo. Utíkal dál, nebo se alespoň pokoušel. Vždy, když si myslel, že je již z dosahu kamene, vynořil se zpoza větve. A znova a znova, bloudil stále dokola něj. Zkusil změnit směr, ale nemělo to žádný účinek. Bludný kámen se zas objevil. Když už si začal zoufat, vzpomněl si najednou na matčina slova. Bavili se zrovna o antických mýtech a Mínotaurovi. Matka tehdy řekla, že ona by se z bludiště dostala tak, že by se stále zabočovala doleva, na každé křižovatce. Zároveň by postupovala vpřed. A opravdu, chvíli takto šel a kupodivu byl čím dál tím více od bluďáka. Nadšení ale netrvalo dlouho. Absolutně netušil, kde je, jakým jde směrem, zdali vůbec přežije. Na cestu moc neviděl, protože byla stále hluboká noc, navíc terén byl povětšinou protkán drobnými kopečky, které výhledu také moc nepomáhaly. Další kroky byly zbytečné, navíc začínal mírně panikařit. Potil se, hrdlo se mu úžilo a on nemohl dýchat. Hysterie. Praštil pěstí do stromu a celému lesu kolem vcelku bez servítek sdělil, co si myslí o své výši inteligence. Když si z ruky vytahal poslední špičatý kousek kůry, s chladnější hlavou vykročil dál. Vzpomněl si na jednu pohádku od mámy, kde nějaké děti řešily podobný problém. Teď ještě zbývalo nalézt nějaký odpovídající strom, ale šlo to těžko, když byly všichni jati jej podrápat, přiškrtit, vypíchnout mu oko. Konečně objevil vysoký topol, který si postával na holejším pahorku docela osaměle, nehýbal se, prostě se tvářil jako docela normální strom. Nejdřív to vypadalo podezřele, protože s něčím normálním se Conley již drahně dní nesetkal. Pak si ale řekl, že ne má co ztratit. Zapřel nohu do nějaké staré praskliny a snažil se obejmout kmen, ale jak se jej dotkl, s odporem stáhnul ruce zpátky. Nebylo to nic příjemného, celý povrch stromu byl porostlý vlhkým mechem. Poté, co se smířil s tím, že se z toho čistý nedostane, se začal opět drápat nahoru. Když byl v nejlepším, strom se mírně zachvěl a kousek od jeho hlavy se ozvalo tiché zamručení. Conley se již ničemu nepodivoval a kupodivu nedostal ani strach. Namísto něj se dostavil jakýsi pocit smíření s tím, co jej v následujících chvílích asi bude čekat. V potaz vzal i možnost zřícení se k zemi a zlomení vazu. Nemohl nahoru ani dolu, tak jen čekal, co přijde. Najednou se během jedné noci stal podruhé svědkem toho, že se uprostřed něčeho neživého otevřel pár víček, z pod kterých přímo na něj civěla dvě černá očka. Pod nimi si všimnul velice dlouhého a úzkého nosu, který si mohl splésti se sukem, a tenké vodorovné rýhy s náznaky rtů. „Tak co chceš?“ zadunělo to z hlubin stromu. Ústa se nepohybovala. Přesto však bylo jasné, že zvuk vychází právě z malé škvíry mezi rty. „P…prosím?“ Conley byl natolik vykulen, že se dřevina nezačala ani šíleně smát, ani zpívat, ani se jej nepokoušela zničit, že se na vhodnější reakci prostě nezmohl. „No, lezeš po mym stromě, což mě docela obtěžuje. Já si nikoho nevšímám, do ničeho se nepletu, tak by mě taky mohli ostatní nechat bejt. Tak povídej, co potřebuješ, ať už mam zas pokoj.“ „Jenom se chci dostat pryč odsud!“ vyhrkl s nadějí v hlase. „Proto jsi po mě lezl?“ podivil se hlas ze stromu. „Já…měl jsem takový nápad, že bych se na…vás vyšplhal, rozhlédl se, zjistil, co a jak –“ „Úplnej Jeníček, co?“ „No, skoro…“ „Tak hele. Dáš se směrem, jak támhle roste ta zkroucená břízka. Když ujdeš asi sto kroků, narazíš na malou chalupu. Neboj, žádný cukroví, poctivej čarodějnickej domek. Zaklepej tam. Patří to takový babě, ta ti odsud pomůže. Pochybuju totiž, že by se ti podařilo odsud vymotat samotnýmu.“ Chvíle ticha. „No tak di už, co na mě furt tak civíš?“ „Ah, promiňte.“ Seskočil na zem, byl najednou jen asi dvě stopy nad zemí. „Jen jsem si tak říkal, co vy jste zač. Strom ne a na strašidlo taky nevypadáte.“ „Strašidlo!“ Zahuhlalo to podrážděně z výšin. „Pokud je tu někdo strašidlo, jsou to oni, lidi.“ „Ale já jsem taky člověk!“ Ozval se upřímný smích, ale připomínalo to spíše hluboké zabublání. „No jak myslíš. Já jsem zas takový lesní mužík, říkají mi Kůrovec. Žiju v tomhle stromě…no, už ani nevim, kolik staletí. Starám se o něj, co mi síly stačej, páč bez něj nemá muj život smysl. Kdybych byl rytířem a dostal za úkol najít svůj grál, našel bych tohohle mýho topola. Hele, co bys našel ty?“ Conley se zamyslel. „No, ani sám nevím. Asi mámu.“ „Chrrm, zajímavý. Ale ani bych se nedivil, když jste tak svázaný. No nic, radši už běž! Hezky jsem si pokecal, tolik jsem toho nenamluvil za posledních dvě stě let. Jo a vyhni se támhle tomu místu, jak to tam vypadá, že je tam rovinka posypaná listim.“ Modrá Jak se blížil k chalupě, les se doslova proměňoval. Stromy výrazně řídly, takže díky bohatě hvězdnatému nebi nebyla již taková tma, začaly se objevovat veliké hebké mechové polštáře a místy dokonce i nějaké modře kvetoucí květiny a tu a tam hřib nebo křemenáč. Dokonce i vůně porostu se změnila. Ukolébávala, hladila. A uprostřed té pohádky stál maličký domek. Sláma (bohové vědí, kde se tu vzala sláma) trčela ze střechy na všechny strany, ale bylo vidět, že je bytelná, dovnitř nezatékalo. Chalupa sama byla z nahrubo opracovaných kmínků a hned u dveří se rozprostíral úzký záhon s nějakou zeleninou. Drobná okna chatrče byla jak z něja-kého ruského filmu, i okenice měla. Světlo unikající odtud a vyzařující do hluboké noci Conleymu dodalo odvahy a přivábilo jej blíže. Opatrně nahlédl dovnitř. Čekal pohled do malé světničky s dubovou postelí, pecí a malým stolkem s jednou židlí, na které se krčí stařena a plete stý pár punčoch nebo stojí u plotny a míchá nějaké dryáky. Jaké pak bylo jeho překvapení, když spatřil větší společnost o šesti dámách v nejlepším věku, které svorně sedí kolem obrovského stolu, decentně popíjejí něco z malých hrnečků a živě něco jedna přes druhou brebentí. Paní domu byla nejspíš ta, která seděla nejblíže k peci (tak alespoň v tomhle se nespletl) a co chvíli doplňovala společnicím hrnky něčím z konvice, která je jinak položená právě na té peci. Byla to mírně robustnější dáma, zato však s o to dobromyslnějším úsměvem. Obrovské ruce si vždy po nalévání utřela do již velice seprané zástěry. Vypadala, že takováto sezení pořádá velice často a vždy s gustem. Hned vedle ní se samým smíchem prohýbala žena též dosti při těle, téměř kredenciózní postavy. Té smích z tváře nezmizel snad ani na jediný okamžik. Byla oděná v přebarvených šatech a ve vlnitých vlasech měla zastrkáno několik těch modrých kytek, co rostlo venku. Další návštěvnicí chalupy byla stařena, která byla přesným opakem té předešlé. Na první pohled nepříjemná, vyzáblá a zasmušilá osoba. Po tu chvíli, kdy je Conley pozoroval, se ani jednou neusmála. Její kolegyně sedící vedle ní jí též byla v něčem podobná. Byla drobné a útlé (až kostnaté) postavy, nečesané rezaté vlasy jí obepínaly její bledou a pihovatou tvář, která místy přecházela svými barvami až do žlutozelené. Povahy však byla o poznání veselejší, takže pokaždé, když se usmála, se mohlo okolí pokochat jejími zvláštně zašpičatělými zuby. Další návštěvnice na první pohled působila, jako by do této společnosti nepatřila. Byla to taková typická babička, na hlavě šátek a o židli měla opřenou hůl. Nechechtala se na celé kolo, nekabonila se, jen se příjemně usmívala. V řeči ale nebyla pozadu za ostatnímu. Přítelkyně vedle ní původně nebyla k poznání. Popravdě, Conley si nejprve myslel, že je to jen hromada nějakých hadrů. Pak si ale povšiml nosu, který z ní koukal, a tak si uvědomil, že to bude další návštěvnice, notně zahalená do různých šál a šátků. Nejprve na něj působila zlověstně, ten dojem se ale během minutky ztratil a vystřídal jej ten, ve kterém o ní uvažoval jako o dobrosrdečné bytosti. Ani sám nevěděl, jak se to přihodilo. Paní domu najednou ustala v brebentění a pohlédla z okna. Přímo na Conleyho. Ten v tu chvíli zpanikařil a zbrkle odklopýtal k nejbližšímu stromu, za jehož kmen se skryl a s pohle-dem opřeným na dveře čekal, co se bude dít. Proužek pomalu se zvětšujícího nažloutlého světla prozradil, že se dveře otevřely. Conley by to ovšem poznal i se zavřenýma očima, protože otvírání doprovodilo hlasité zaskřípění. „Nech toho aspoň v noci, nebo ti ty housličky zpřelámu!“ Zahartusila žena nahněvaně. Pod nohama se jí mihnul nějaký stín. Když zmizel, ženina pozornost se opět přesunula k mladíkovi. „No tak pojď dovnitř, nebo tu zmrzneš.“ Conley si až teď uvědomil, jak příšerná zima mu je. Zuby mu jektaly a od úst se mu táhnul obláček mlhy. Navíc ta ženská nevypadala, že by ho chtěla šoupnout do pece. Nebo alespoň ne hned. Zajímavé bylo, že když za ním dveře zavírala, pohybovaly se naprosto neslyšně. Když vešel, uvítalo ho naprosté ticho. Všechny zraky se teď upíraly na nově příchozího. Šest párů. Nejprve jej to zarazilo, protože hostitelka byla otočená k peci a nalévala hrnek pro něj. Potom mu ale došlo, proč se nemohl dopočítat. U stolu seděl ještě jeden tvor. Byl to malý seschlý stařec, nebo spíše pohublá troska starce. Ten šestý pár očí patřil jemu, nejistý a zubo-žený. To se ale před ním objevil plný šálek a od někudy přistrčená židle. Tedy přisedl a usrkl, teplá tekutina mu teď přišla vhod, ať už to bylo co chtělo. Hm, bylinkový čaj silné chuti, kterou nemohl rozpoznat. Byl zvyklý na čaje, které si koupil v lékárně. Ty však připomínaly svou chutí vylouhovanou slámu, kdežto tento jej v mžiku zbavil veškeré fyzické únavy. Dokonce cítil, jak se mu příjemné teplo rozlévá po celém těle až do prstů na rukou a na nohou. Až když se potěšeně usmál a poděkoval za vynikající nápoj, z celé společnosti jakoby mávnutím proutku spadlo napětí a všichni se pomalu rozhovořili. Beztak si ale nepřestali po očku mladíka prohlížet. On sám nevěděl, o čem ostatním vyprávět, tak zatím jen seděl a po-slouchal. Obtloustlá dáma v pestrých šatech živě líčila své nedávné zážitky z návštěvy města a místní hospody, nevrlá a vybledlá stařena vyprávěla své o něco optimističtější kolegyni o svých problémech s revmatem, kterému moc nepomáhá vlhká jeskyně, kde teď bydlí, a o tom, že má stále větší problémy se zrakem. Babička s dobromyslným úsměvem se co chvíli naklonila k po nos zahalené společnici a s pohledem upřeným na něj jí něco špitala. Stařík se choulil sám do sebe a něco si bručel pod napůl olysalé štětiny, které dříve možná bývaly vousy. Ani se jim nemusel představovat, ani ho nenutili k vysvětlování, co tam dělá. Skoro jako by vše věděly. Paní domu si všimla jeho zkoumavého pohledu, který věnoval starci. „Je to vlkodlak. Je již jeden z mála, kteří v dnešním Irsku existují. Říká se o nich, že vypadají jako vlci, ale tenhle je ve skutečnosti podobný spíš už jenom jezevčíkovi. Je to kruté, jak s nimi lidé zacházeli. Drželi se legendy, že vlkodlak je lidožravý a dokonce že mohou z lidí udělat další vlkodlaky. Přitom zde jde o specifický živočišný druh, který nemá s člověkem absolutně nic společného. Vím, na co se teď chceš zeptat, ale tahle podoba je čistě fiktivní, vzal ji teď na sebe, aby mezi nás lépe zapadl. Jinak s moc tvory nevychází, je totiž velice plachá a bázlivý. Ono se mu také není co divit.“ „No to tedy ne,“ děl mladík z nedostatku jiných slov. Žena jen pokývala hlavou a pak se dál věnovala své přítelkyni. Conleymu se teď dostal do rukou další hrnek čaje. Jak tak pil, začal pociťovat konejšivou únavu. Asi na chvíli usnul, protože se náhle ocitl na slamníku zabalený do nějaké deky. Byla tu tma, jen z vedlejší místnosti sem vnikala slabá záře a nekončící rozhovory dam. Optimističtější stařena právě vypravovala, jak je to teď v poslední době s těmi dětmi těžké. Nejen, že si s ní nehrají, oni po ní dokonce hází kameny a smějí se jí. Což je vůči dobromysl-né divožence náramně hrubé. Pak již neslyšel nic, protože tvrdě usnul. * Vzbudil se do naprosto prázdného domku. Ženy pryč, nádobí uklizené, pec studená. Na stole akorát ležel talíř s nějakou bílou kaší a vedle něj hrnek mléka. Conley nepohrdl malou snídaní a po pozření překvapivě syté kaše vyrazil. Až ve dveřích si náhle uvědomil, že vlastně zase neví, kudy se dát. Na hostitelku se mu však čekat nechtělo, nikdo neví, kdy se ukáže. Ještě nasbíral pár hřibů a opět nazdařbůh (nazdařbohům) vyšel. Les se po chvíli chůze zas stal tím odporným hvozdem bez hub a modrých květin. Minul skálu, která tvarem připomínala spícího obra. Conley by se již nedivil ničemu. Minul paseku, kterou musela vytvořit nedávná vichřice. Když došel k nízkému mlází, na chvíli se zastavil a zaposlouchal do zvuků lesa. V tu chvíli jej někdo popadl zezadu, ucpal mu ústa a snažil se jej někam odvléct. Když sebou začal házet, neznámý jej udeřil něčím tvrdým do hlavy a od té chvíle o sobě Conley nevěděl. ______________________________________________________________________ Slovník: Aint - Teta Sea! - Jistěže! Dia dhuit! - [ďíja gwiť] - Dobrý den! Cén chaoi a bhfuil tú? - [kén chwí a wil tú?] - Jak se máš? Tá mé go maith. - [tá mé go maj] - Mám se dobře. An bhfuil Gaeilge agat? - [an wil gwejlge egot?] - Mluvíte irsky? Téigh! - Dále! Bómánta - Pitomí Tá sé dó dhéag a chlog. - [tá šé dó jég a chlog - Je dvanáct hodin. ...gloine uisce beatha - [gliňje iške baha] - ...sklenici whisky grian - slunce Ní tá sé cluiche, ionúin fear. Cad é atá tú a dhéanamh aire agus socair. Tábhachtach rud tá éist le guth do croí. Tar ar le mé agus mé abair tú níos mó, mé gealltanas! - Tohle není hra, milý pane. Buďte opatrný a buďte potichu. Nejdůležitější je naslouchat hlasu svého srdce. Pojďte se mnou a já vám povím víc, přísahám.

---