Zeď / Stín

Existuje tu stínový život - vnímáš ho jen koutkem oka za rozpálených slunečných dnů, kdy se tvůj Stín jemně tetelí v horkém oparu, a jen co otočíš hlavu, znehybní a strnule leží na žhnoucím chodníku. Všimla sis, že při západech slunce slabounce vzdychá, sentimentálně zvedajíc stínová ramena v sotva znatelných vzlycích. Je tím co ty - ženou/stínem.

Vídáš ji, jak si klouzavým pohybem urovnává přehyb na sukni, zatímco ty jen nehybně sedíš, nebo ji spatříš, zrovna když si shrnuje za ucho pramen dlouhých vlasů, tolik připomínajících vraní křídla, a pak ten pohyb sama uděláš také, zastrčíš neposedný pramen dozadu za ucho, urovnáš sukni na koleni. Jsou okamžiky, kdy ji světlo z různých úhlů rozetne do několika míst, a ty slyšíš její němé rozhořčení, slyšíš její bezhlasé stížnosti na nespravedlnost světa.

Občas, ve dnech, kdy se celé město ukrývá pod šedavou plachtou mraků a obloha odráží asfalt chodníku, v ty dny vyjdeš ven a ona zmizí, vytratí se do vzduchu přesyceného smogem a prázdnotou. Večer se zase vrátí, když rozsvítíš lampu na svém nočním stolku, objeví se zase u tebe, stejně netečná, jako dříve.

V ty dny, kdy s tebou není, se díváš kolemjdoucím lidem pod nohy, abys zjistila, že nejen tys byla zanechána v meziprostoru beze stínů. V ty dny jsou chodníky ploché a prázdné, zdi netečně spínají místnosti a na jejich bledých tvářích se nemihne ani náznak soucitu. V ty dny se často díváš k nebi, hledáš za bezkrevnou hradbou mraků útěchu, ale nacházíš jen další neklid, jen další znepokojující prázdnotu.

Miluješ narudlé podzimní listí, miluješ jak šustí kolem tvých bot. Miluješ příběhy, vyprávěné v noci po tom, co už všichni zhasli, miluješ hrnky čaje, ze kterých se ještě kouří. Miluješ něžné cuchání vlasů, miluješ tisknutí rukou, miluješ zrychlující se dech, miluješ každý další úder srdce.. Miluješ, miluješ, miluješ…A přesto je teď z tebe jenom duch, jenom neskutečný fantom, jen neuchopitelný přelud, a ta sebeiluzornost tě nutí stále zvedat hlavu k obloze zastřené anemickými mračny.. Vždyť jediné, co zbylo, je víra.

 *   *   *

Dnešní noc je bezedná a tichá. Tvůj Stín se s úsvitem vytratila, otočilas hlavu a ona byla pryč, zanechávajíc po sobě jen vůni kyselého vína a pocit osamělosti. Čekáš na její návrat a nemůžeš usnout, zatímco se tma zlehka vpíjí do tvých očí, myslíš na světlo, jež by na stěně popelavě vykreslilo její příchod. Pán Snů prochází kolem a prach z jeho rukou ti konečně přináší úlevu spánku, rozhazuje sítě snů do moří tvého vědomí, ale na hladinu vyplouvají jen gigantické velryby nočních můr.

Probouzíš se stočená do klubíčka, rozbolavělá a rozesněná, očima ohmatáváš bílé zdi, abys zjistila, že tu stále není. Paprsky slunce nesměle prosakují bílou záclonou v okně, oblévají tvou nahotu, ale stěna za tebou je prázdná, tak osaměle homogenní a prázdná, prázdná…

 *    *    *

Vrátila se, až když jsi přestala počítat dny bez ní. Lampa za tvými zády se štěkavě rozsvítila a ona stanula přímo před tebou na hrubé omítce domovní zdi. Máš strach, že tě zase zanechá opuštěnou v tmách na prahu bytu, tak nahmatáš její jemnohmotnou ruku a sevřeš ji ve své dlani. Šramot klíčů čeří noční hladiny, klapnutí zámku protíná ticho. Vplouváte dovnitř, tvůj Stín se k tobě přitáčí a tiskne se k tobě, je stejná jako ty, žena/stín.

Její vlasy voní otrhaným šeříkem a květnovými večery, jsou cítit lavičkami v parcích a zpocenými dlaněmi. Její útlé paže tě poutají v objetí, její tělo je hřejivý modrý samet, jenž splývá s tvou kůží. Je stejná jako ty, stejně hmotná, možná, že v jemném šeru dokonce víc, než ty, možná, že v té tmě existuje pouze ona, a ty jsi jen stínem, jen žena/stín…

Bloudíš svými potrhanými rty v neznámých krajinách temnoty a ona je nachází a sešívá polibky, jež jsou šerosladké, chutnají po mandlích a mlčenlivých jitrech mezi bouřkovými oblaky. Něhou zaceluje rány v tvé duši, v tvém posmutnělém mlčení, v tvém osamění.

V tepajícím rytmu srdcí dotančíte k posteli, jste jeden tón, který rozeznívá zdi pokoje. Doteky se hebce rozpíjí na papírové kůži, něžně se přelévají po okrouhlých křivkách, až se nakonec prolnou v mizivém rozechvění.

Čas se zběsile posouvá o pár úderů srdce, o pár vzdechů.

 *   *   *

Ráno se jako zloděj vkradlo do ložnice a blahosklonně obnažilo spící ženu a její stín. Ostré ranní světlo se ti propaluje očima a ty se probouzíš, přívaly jasu tě tříští na kusy, drtí tě mezi hrubými prsty paprsků na sametový prach, aby tě nakonec rozhodily na stěnu jako lehounký našedlý přízrak.

Leží na posteli, stočená do klubíčka ( jak ráda spíš v téhle pozici.. ) zády proti sálajícímu oknu, oddychuje jako dítě, je tak skutečná, tak opravdová…

Jsi stejná jako ona - žena/Stín...