Bilý Vítr, časť 2

Vzbudila jsem se v trávě. Silmë, můj elf, můj Bílý vítr byl pryč. Mé tříleté učení skončilo. Právě jsem dovršila devatenáct let a mohla jsem se vrátit domů.

Postavila jsem se na nohy. Vše k návratu domů jsem měla sbalené v tlumoku. Na paloučku mě čekala také má klisnička, Stříbřenka, dar od elfů. Sedla jsem na její hřbet a popohnala ji směrem ven z lesa, který byl teď mým domovem. Řehtala, pohazovala hlavou a s ocasem vysoko zdviženým vzrušeně vyrazila. Popohnala jsem ji a cvalem se pustila lesní pěšinou.

Z hory se ozývalo hluboké ržaní v odpověď. Z lesa se vynořil bílý hřebec, běhal kolem nás a radostně řehtal. "Díky ti, čarodějko, i kdybych žil do konce světa, tak na tebe nikdy nezapomenu!" ozýval se ten známý hlas v mé hlavě. "Děkuji ti také, děkuji za vše," odpověděla jsem a hnala jsem klisničku lesem. Svírala jsem její štíhlé tělo koleny.

Vzpomínala jsem na minulou noc, když jsem v loži z trávy a mechu přijala objetí elfího muže. Ani jsem nemusela zavírat oči, abych viděla jeho tvář, cítila závoj jeho hedvábných vlasů, jeho horké tělo, které se mne dotýkalo, jeho hluboké modré oči, ve kterých jsem mohla utonout.

Chtěla jsem to jako nic na světě již když jsem hleděla na jeho rozechvěné tělo, stál mimo kruhu když jsem se loučila s ostatními. Naše aury se splétali, tančili spolu jako plameny vysokých ohňů.

"Ještě jednou díky, Bílý větře!" volala jsem vyjíždějíc z lesů do krajiny luk a polí, tam, kde žijí lidé, tam, kde je magie zapomenuta.

Zastavila jsem při malém stavení z kamene a střechou z trávy zahlodávajícího se do úbočí kopce. Věděla jsem, že tohle je můj dům, můj domov, i když mi najednou připadal tak cizí. Vlastně již to bylo jen slovo můj dům. Protože můj domov již byl jinde.

Sesedla jsem ze své klisničky. Na dvorku nebyl nikdo.

"Otče!" zavolala jsem. Hlas se mi vrátil v ozvěně.

Dvířka stavení se otevřela a vyšel z nich můj otec. Vypadal mnohem starší jako když jsem odcházela. Byl shrbený léty, i když se dalo tušit, že to býval mocný muž.

"Gwilen!" zavolal na mě a já k němu přiběhla. "Já už ani nedoufal, že se vrátíš…" Objal mě jako když jsem bývala malá, no já již byla ženou.

"Jsem tady. Myslíš, že jsem hodna nosit odznak hraničáře a provázet po lesích?" zeptala jsem se. Když jsem odcházela, byl otec kapitánem hraničářů. Jen on měl právo mi udělit odznak.

"Vyrostla z tebe krásná dívka. To se za ty léta nenašel muž, který by se ti líbil?"

Složila jsem mu k nohám vlčí kůži barvy břidlice a spod košile vytáhla amulet od Silmëho.

Prohlížel si mě. „Oděna jsi  do elfských šatů... A s elfským amuletem... To nedávají lidským dívkám za statečnost v boji, že ne... A nelži, vidím ti to na očích...“ řelk mi. Sklopila jsem hlavu. To jsem nečekala...

Mlčela jsem. Nechtěla jsem mu říct o Silmëm. Nemohla jsem to udělat. Byl mým snovým hřebcem, Bílým větrem z dalekých lesů.

***

Byla jsem těhotná a otec to věděl. Bratrům neřekl nic, ale ti to asi věděli také. Brečela jsem do polštáře. Nemohla jsem porodit elfské dítě. Ne v tomhle kraji, tu to mohlo stát i hlavu.

"Já tu toho bastarda se špičatýma ušima chovat nebudu!" křičel na mne v hněve. "Všichni kluci se vrátili s tím, že složili zkoušku a ty ses vrátila jako čarodějnice zbouchnutá jakýmsi bastardem!"

„Tys nezažil mou sílu, ale poznáš ji!“ řekla jsem tichým výhružným hlasem a postavila se na hliněnou podlahu. Okamžitě do mě začala proudit síla, cítila jsem ji, stoupala a shromažďovala se pod žaludkem.  V hlavě mi zněl Silmëho výhružný hlas: „Nikdy, a to si pamatuj, nepoužij svou sílu v hněvu. Jestli znásobíš svou sílu hněvem, to co vytvoříš, bude monstrum...“

„Silmë!“ volala jsem jej zoufale. Neodpovídal. Do hněvu se přimíchalo zoufalství. Cítila jsem, jak rostu energií, která do mne vstupuje. Elfský amulet na mém krku zářil pronikavou zelení.

Pak, v jednom okamihu jsem už tu energií nedokázala udržet. Lila se jako voda z přelomené hráze a nad lesem zaskučel vítr. Vše dostalo strach, i otec se skrčil v úleku.

Do domku vběhla poplašená slepice.

Kráva rozkopla dveře chlívku a utekla.

A mnou již jen proudila síla a v ní se uvolňoval můj hněv. Ta bouře byla dokonalá. 

Vyšla jsem ven. Stříbřenka se také utrhla ale neutekla do lesa jako ta hloupá kráva. Tančila. Dlouhá hříva jí padala do obličeje. Její dupot zněl jako bubnovaní šamana na zaklínacím bubnu.

Objala jsem ji kolem šíje a vysedla na její štíhlý hřbet.

 „Jeď domů!“ řekla jsem ji. Na okamžik zastavila a pak vyrazila vpřed. Na západ.

A bouře se ji hnala v patách jako dlouhý ocelový závoj, zmoklé zpocené boky klouzali. Srdce mi prudce tlouklo. Poznala jsem Sílu.

 

Bouře utichla, již se za mnou nevlekla. Tichý vítr pofukoval plání, na západě se do nekonečna rýsovali lesy. Stříbřenka unaveně klopýtala vpřed.

Má duše se jako žíznivý poutník napila vůně lesů. Vál nimi svěží vánek, který za sebou táhnul oblaka vláhy. Schylovalo se k dešti.

Volala jsem Silmëho a les mi můj hlas vracel v ozvěnách. Čím byl zoufalejší, tím výsmněšnější se vracel zpátky k mým uším.

„Stůj!“ slyšela jsem příkaz. Zastavila jsem Stříbřenku. V sešlém šedém plášti s dlouhými vlasy barvy havraního peří opřený o hůl stál šaman. A za ním v jednoduchých zelených šatech Silmë.

Snažila jsem se číst jejich myšlenky, šaman ale kolem nich vytvářel pole, které jsem nedokázala překonat.  Pokynul cosi Silmëmu.

Jak se blížil, Stříbřenka odběhla pryč, i když jsem ji volala zpět. Nestalo se, aby mě nebyla neposlechla.

Hleděla jsem do Silmëho očí. Byly chladné a neproniknutelné jako kámen.

Naraz stál přede mnou téměř o hlavu vyšší než já. Až tehdy jsem si všimla, že má za pasem nůž. Velice hezký nůž ze stříbra. Takový, jaký nosil šaman.

Podíval se mi hluboko do očí. I když jsem nedokázala číst z těch jeho, cítila jsem jen bolest, hlubokou bolest, jakou nedokázal skrýt ani letitým učením.

„Učení u elfů trvá dlouho, déle než na to stačí lidské roky,“ uslyšela jsem hlas v hlavě. Byl to hlas šamana. „Ty dokážeš vyvolat sílu ale nedokážeš to druhé, neovládneš sama sebe a to je ta část učení, která je ze všeho nejtěžší...“

„Co chceš?“ zeptala jsem se drsně Silmëho, aby se mi nechvěl hlas. Polkl. Ve vystouplých žílách na jeho hubeném krku prudce tepala krev.

Zatnul zuby a podíval se mi hluboko do očí, jakoby se omlouval. A pak tasil stříbrný nůž. Ale já pořád hleděla do jeho očí. Bolest mi zamlžila zrak. „Silmë! Jak si jen mohl?!“ křičela jsem na něj. Všechna má síla mě opouštěla.

Naráz jsem stála pár centimetrů nad zemí a pode mnou leželo mé tělo v louži krve. Silmë klečel na kolenou, nic neříkal jen prudce dýchal. A pak, s posledním a nejhlubším nádechem vzal nůž a vrazil si jej do hrudi. Nic jsem nechápala. Cítila jsem jen lítost, protože bolest zde již nebyla

Naraz stál vedle mne a svět jak jsem ho znala začal blednout a my se ponořili do perleťové mlhy. A tam jsem spatřila svou sudbu. Vrátit se mezi ty, jenž jsou nadáni pradávnou Silou.

 

V tu noc hluboko v lesích počali dvě elfské ženy děti...

---