Autobus života

No paráda. Jak jinak. Zas má zpoždění. Jako vždycky. To musim bejt každou středu za blbce, kerej neumí vstávat na sedm? Ach jo.

Nastupuju do svýho, jako obvykle přecpanýho ranního autobusu a v duchu si ještě opakuju slovíčka do ájiny.

●

Tak počkat! Ten bus je nějak moc plnej! To se mi ještě nestalo… dveře se skoro nedaj zavřít! OK, vmáčknu se tam. Musim, jinak budu mít průser jak mraky. Předem se omlouvám všem, kteří dostanou loktem do žeber, ale jinak to nejde… No hurá. Sice stojim komusi na noze, ale třeba to těch dvacet minut do města přežije. Asi bude muset, není tu ani tolik místa abych si přešlápla.

●

Kdo to vlastně je? Nikdy jsem tu nikoho takhle vyholenýho neviděla… počkat! A co to má na sobě? Není to náhodou… ale ne, to je blbost. Co by tady, uprostřed Evropy dělal buddhistickej mnich? Asi nějaká reklamní akce nebo co. Ti lidi sou fakt schopný všeho.

●

Jej, já si ještě chtěla zopakovat biolu… no jo, ale to bych si musela sundat bágl… Nedá se nic dělat. Ještě jednou se omlouvám, drazí cestující,… ale přece nechcete abych dostala kouli, že ne? Jeden popruh, a druhej a … Jejda, promiň… Sejmula sem nějakou malou holčičku. Není Ti nic? Haló… To je divný, ona snad neslyší! Hledí na mě jak na ducha. A kde má matku? Vždyť jí nemůže bejt víc jak šest! To je ale zodpovědnost…

Tak jo, biola, biola… kde ten sešit je? Doprdele. No jo, leží si u mě doma na stole. Můžu jen doufat, že nebudu zkoušená. Nezbejvá mi nic jinýho, než položit bágl na zem, protože zpátky na záda už ho nedostanu, a koukat z okna.

●

HEJ, kde to jsme??? Neměli jsme někdy teď bejt na kruháči?? Co to je za vesnici? Tu vůbec neznám! A neměly bejt už dvě zastávky? Co se děje? Nějaká objížďka? Ale co tak najednou? Prosim vás, paní… Haló, paní, nevíte co se děje? PANÍ!!! Hej! Co se to dnes děje s lidma? Tahle na mě taky jen tupě zírá a mlčí. Vy mě neslyšíte? Ptám se vás, jestli… Ne, to nemá cenu. Asi je sjetá. Vůbec neví, že na ni mluvím. Úplně jak ta holčička. Dobře, zeptám se někoho jinýho. S námahou se otáčím a hledám známou tvář. Ale… to přece nejsou lidi od nás z vesnice! A přespolní už vůbec ne! Není to jinej autobus? Ale ne, to je volovina… k nám jinej nejezdí… A vůbec, ty lidi sou fakt divní. Támhle sedí holka tak v mym věku, těhotná… a za ruku se drží s asi padesátiletym ožralou. No ta si teda vybrala… Naproti mně, vmáčklej mezi dvě babky, stojí mladej advokát v naleštěnejch polobotkách. A támhle stojí zdravotní sestra ve stejnokroji…. A k tomu ten můj ušlápnutej mnich a němá holka a sjetá ženská… Kde se tu ale všichni vzali? To není ta nejdivnější otázka, mnohem děsivější je, jak všichni hledí skrz cosi, někam do neznáma. Jako by ani nevěděli, kde jsou. A všichni, všichni do jednoho mlčí…

Jé, hurá, konečně, támhle sedí jeden kluk od nás ze školy! Musim se k němu prodrat a zeptat se ho, o co tu jde. Honem…

●

No supr! Zrovna, když se dostanu do půlky busu, zastavíme. Rychle zpátky ke dveřím a ven, tohle už musí bejt nádraží, akorát nevidím z okna, přes ty lidi. Ale je těsně před sedmou, už tu musíme být. Stejně máme zpoždění. Teď jen, jak se dostat ven, ti lidi jako by mě nechtěli pustit! S dovolením, já spěchám, víte… tlak davu se trošku uvolňuje, jak někteří vystupují, a já se konečně můžu podívat ven.

●

KURVA kde to jsme??? Mezerou mezi lidskými těly vidím pole a rybník. Rybník? Co? To přece ne! Po cestě žádnej bejt nemá! No nic, stejně vystoupím, protože tohle je nějaký divný. Honem ven! Tak s dovolením…

Copak se svět zbláznil? Dveře se mi zavíraj před nosem a autobus se znovu rozjíždí. Ale kam vlastně jede??? No nic. Nemá cenu panikařit. Prostě vylezu na další zastávce. Kolik je vlastně hodin? Cože, půl desátý??? No to snad… nebylo před chvilkou sedm? Asi se mi sekly hodinky, ale stačí si stoupnout na špičky a uvidim na ty digitální, autobusový… bože, co je zas tohle? Ony tam nejsou! Co je tohle za bus?? No dobře, ještě mám mobil. Jen ho

musím najít.

●

A hele, támhle se uvolnilo místo po tý těhotný, aspoň si sednu… proč mě to vlastně nenapadlo hned? Z mobilu zavolám rodičům a ti už zjistí, co to je za autobus a kam jede. Teď jen…. Kde ho mám… á, tady je. A vybitej? To snad není možný. Co sem komu udělala? Vždyť se nabíjel celou noc! Tak nic, no… musim počkat, až zastavíme.

●

No neříkala jsem to? Další zastávka! Nějak brzo… Honem pryč! Ale k mé smůle se tentokrát otvírají jen přední dveře a to na pár sekund, tak aby ta moje malá holčička stačila vyskočit. Co vlastně dělala vepředu u řidiče? Vždyť ještě před chvilkou byla tady, vedle mě… A zase jedeme dál. Mám pocit, jako by autobus pořád zrychloval. Ale jak to ta rachotina zvládá? Musíme jet aspoň stovkou!

Až po pár minutách mi dochází, jak vypadala krajina, kde vystupovala ta dívenka. Pole a rybník. A sníh. Uprostřed května??? A teď zas jedeme po normální, suché silnici? Panikařím. Vyskakuju a tahám za ruční brzdu. Ale místo, abychom zastavili, mi rukojeť zůstává v ruce. Nikdo si mě nevšímá. Sedám si zpátky s pocitem naprosté bezmoci.

●

Autobus zpomaluje a ke dveřím se hrne asi polovina cestujících. Jednonohý invalida, matka s pěti dětmi, starý černoch, advokát, úřednice, nějakej zgelovanej maník. A spousta dalších, který nestíhám zaregistrovat. Zvedám se s úmyslem vystoupit. Ale jakmile se dostanu ke dveřím, couvám zděšeně zpět. To ne, tomu nevěřím! Venku leží zorané pole pokryté hejnem vran a chomáči podzimní mlhy. A uprostřed rybník s tenkou ledovou krustou. Ne, tak tady mě nikdo vystoupit nedonutí.

Potácím se zpět a málem padám, když autobus prudce zrychlí. A umiňuju si, že na příští zastávce vystoupím. Pokud tam ovšem nebude pole s rybníkem. Modlím se. Bože, pokud jsi, pomoz mi. Ať se probudím! Ať je to jen zlý sen! Prosím prosím prosím prosím…

●

No tohle, ono to funguje! Díky, Bože… při pohledu z okna mi poskočí srdce úlevou a radostí. Tady to přece znám! To je konečně předměstí! Ještě tři zastávky a jsem u školy! Tak přece to byla jen objížďka…pohodlně se posadím a vydechnu. Teď už mi snad nic nehrozí.

Ani nedávám pozor, kudy jedeme. Ale když cítím, že bus brzdí potřetí, zvedám se a chci vystoupit. Očima přitom zavadím o svoje hodinky. Asi musej být hodně pokažený, protože teď už ukazujou sedm večer. Hovadina. Musim je dát spravit. Mířím ke dveřím a mačkám znamení k řidiči. Sklem vidím školní dvůr. Je tam nějak prázdno. To tlačítko snad nefunguje!!! Zběsile ho tisknu a ono nic. Bezradně se rozhlížím kolem, ale to už se autobus zase rozjíždí. Takhle to dál nejde. Musím mluvit s řidičem.

●

Procházím celým autobusem a zjišťuju, že z původního davu už zde zbyla jen hrstka lidí. Většinou jakýsi podivný individua, jeden buzík a ten můj buddhista. Mířím přímo ke kabině řidiče. Chci zaklepat, ale… od kdy je tady kouřový sklo? Vždyť já na toho řidiče ani nevidim! A neměla by tu bejt klika? Nenapadne mě nic jinýho, než začít zběsile bušit pěstmi do skla. Nepomáhá to, ale aspoň mám pocit, že se o něco snažím.

Vtom mi někdo zezadu klepe na rameno. Že by si mě konečně všimli? Kterej dobrák? Otáčím se… a vidím svýho mnicha. Usmívá se. Beze slova mě bere za ruku a odvádí zpět k sedadlu, na kterym se zůstal válet můj zapomenutej bágl. Sedám si s pocitem, že nemá smysl odporovat. Chci se na něco zeptat, ale mnich si dává prst před ústa a naznačuje, ať jsem potichu. Nevadí. Pokud někdo ví, co se tu děje, je to on. Věřím mu.

●

●

●

Uplynulo několik hodin. Tím myslím pro cestující. Venku se vystřídaly dvě noci a dva dny, nejprve podzim, pak jaro a léto a následně zima. Několikrát jsme zastavili, ale já nevystoupila. Bylo tam pole. A rybník. Pokaždé stejné a pokaždé jinak.

V autobuse jsme zbyli jen já a mnich. Sedíme proti sobě a já se pohledem vpíjím do jeho očí. Ostatní pasažéři už dávno vystoupili. Poslední dva na minulé zastávce. Ta mě mimochodem pěkně vyděsila, byla to známá krajina, rybník, pole, ale kolem poušť a zkáza a vše spálené a takové vedro, že jsme se málem zadusili. Ti dva nevystoupili dobrovolně. Prostě byli v jednu chvíli uvnitř, a v druhé venku a autobus odjížděl a oni plakali a křičeli a běželi za námi. Chtěla jsem zmáčknou tlačítko a otevřít jim dveře, ale mnich mě zarazil. Prostě mi chytil ruce a držel mě, dokud jsme se nerozjeli. Když ti dva viděli, že nás už nedohoní, padli na kolena a vzepjali ruce k nebi. A pak… ne, nechci o tom mluvit. Bylo to strašné!

●

Proto teď sedím naprosto apaticky, hledím na mnicha a v jeho očích hledám odpověď na všechny otázky. Kam to jedeme? Proč? Čeká nás to stejné co ty dva? Ta hrůza? Ten děs? Ta bolest?

Jeho oči jsou dokonale černé a hluboké jako studna na návsi. Ach, jak se to zdá dávno, kdy jsem z ní naposledy pila. Bylo to včera, ale co znamená včera? Kdo ví? Na hladině dvou studánek, které se na mě upírají, plave ten nejhlubší klid. To je má jediná naděje. Věřím, že nedopadneme jako ti dva nešťastníci, co zůstali za námi. Věřím, že dvě černá zrcadélka mě zachrání. A tak se v nich topím a topím. Nevnímám čas ani pohyb. Mé oči nejsou schopny se odtrhnout od očí mnichových.

●

●

●

Něco se mění. Zamrkám… a náhle to chápu. Mění se vše: vše, co jsem kdy znala a zažila mizí a zůstáváme jen my tři: já, mnich a autobus. Přes skla oken se dovnitř krade měkký a přívětivý svit, autobus zpomaluje a mnichovy oči se usmívají. Už nemám strach. Jsme u cíle…