Zabil jsem člověka!

“Zabil jsem člověka.” Vylétlo ze mně aniž bych si to uvědomil.

“To má bejt další z těch tvejch vtípků, nebo tentokrát mluvíš vážně...?”

Přesně tohle jsem na ní nejvíc nesnášel. Vždy, když jsem řekl něco čemu nechtěla věřit, považovala to za vtip. Povzdechl jsem si. Sklouzla pohledem z mé první cigarety po dvou letech odvykání na mé třesoucí se ruce a její tvář zkameněla. Sfinga.

“Kdy?” zeptala se dutě.

“Dnes odpoledne, já...”

“Jak?”

“No, vlítl mi pod auto...”

“Kde?” zeptala se tentokrát už zcela bez výrazu.

“V lese za městem, na jedný nepoužívaný asfaltce. Měla to bejt zkratka domů. Nechal jsem ho tam...”

“Jdeme!” a už se zvedala k odchodu.

“Ale co chceš dělat?”

Neodpověděla, vzala klíče od svého auta a za deset minut už jsme vjížděli do nočního lesa.

Čím jsme byli blíž k tomu místu, tím jsem měl větší a větší strach z toho, co uvidím. Nepamatoval jsem si téměř nic, bylo to moc rychlé a já byl v té chvíli v šoku. To byl asi také důvod, proč jsem prve z místa nehody ujel. Nebyl jsem žádný kriminálník ani zloduch a myslím, že kdybych to nebyl já, kdo ho srazil, pravděpodobně bych tomu chudákovi pomohl. Jenže vina byla v tomhle případě na mně a tak jsem se choval pudově – totiž ujel jsem.

“Teď zahni doleva a asi po padesáti metrech...”

Zamrazilo mě. Chvíli bylo ticho.

“Nespletl ses?” zeptala se nakonec.

“Ne! Vím jistě, že to bylo tady!”

“No, teď už tady rozhodně NIC není.” Řekla s notnou dávkou sarkasmu, jako bych si to snad celé vymyslel.

“Musel jsi se splést.”

Tři hodiny jsme bloudili po lesních cestách, ale bezvýsledně. Já si však byl jistý svým a také jsem jí to řekl a když už jsem to opakoval pošesté, vybuchla:

“Tak KAM asi ta mrtvola zmizla, co? Víš jistě, že byl fakt mrtvej?”

“Nemluv tak.” Už zase se mi třásl hlas. BYL mrtvý, to vím jistě. Někdo ho musel najít, nebo... Vraťme se domů.”

“Dobře, ale až budeš příště potřebovat vytáhnout z maléru, za mnou už nechoď, jasný?”

Stále ještě uražená mě vysadila před mým bytem a bez rozloučení odjela,”

Vystoupal jsem těch pět schodů ke svým dveřím a připadalo mi to jako výstup na pekelnou horu. Celý jsem se třásl: vyčerpáním, strachem a vypětím nervů. Už abych byl v posteli, pomyslel jsem si. Zasunul jsem klíč do zámku, otevřel dveře a......

Dívám se na svět skrz mříže v oknech. Není to prostředek proti útěku vězňů, ale jakási ochrana “pacientů”. Těch, které svět přestal chápat a z nichž mnozí by skokem do hlubiny rádi ukončili toto děsivé nedorozumění.

Svět tam venku, svět nechápající, svět cizí. Pro něj jsem jen “blázni”, chudáci, postižení jedinci kteří nemohou samostatně žít ve společnosti.

Jediným setkáváním s tím vnějším světem jsou pro nás nedělní návštěvy.

I ona sem chodí. Dávno už se přestala zlobit, teď mě pro změnu lituje. Vidím jí to na očích pokaždé, když se zde objeví. Její lítost mě ubíjí, raději bych, aby byla uražená, než tohle. Je strašné, když vás někdo lituje, přestože jeho soucit není na místě, a on to nedokáže pochopit. A já moc dobře vím, že lítost nepotřebuji.

To, co jsem tenkrát viděl za dveřmi svého bytu, bylo naprosto reálné a skutečné, vím to. Jsem si jist, že jsem viděl něco, čemu nikdo z lidí kolem mne – z lékařů, psychiatrů, mých blízkých – není schopen uvěřit. Dokonce ani má bývalá přítelkyně ne. Nejsou ochotni a ani mě nemohou pochopit. A proto mě vyloučili ze společnosti, dostal jsem nálepku “duševně chorý” a ocitl jsem se zde.

Ten Stín mě však pronásleduje dodnes. Je se mnou každým okamžikem. Stojí mi za zády když se oblékám, dívá se semnou do zrcadla a v noci mě obestírá pavučinou nočních můr. Je semnou i v této chvíli, nahlíží mi přes rameno a zvědavě si čte, co píšu. Nezbavím se ho, je to trest.

Svět mi nerozumí. Už nejsem jeden. Jsme dva. Ten druhý je zde také a zůstane až do mé smrti.

Zabil jsem ho. ZABIL JSEM ČLOVĚKA!!!