Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKrásná prodavačka novin
04. 01. 2008
12
17
1047
Autor
Petr Pivař
Krásná prodavačka novin
Včera večer jsem se vypravil na procházku večerním městem. Šel jsem, uvažoval o tom, co mě asi příští týden čeká, když se za mnou ze tmy ozvalo: „Pane, nechcete si koupit noviny?“
Jaká žena může mí tak krásný hlas, připomínající zvuk malých zvonečků? Otočil jsem se. Že jsem si jí nevšiml? Stála asi půl druhého metru ode mne, z pravé strany osvícena světlem veřejného osvětlení, ve kterém byly vidět drobné kapičky podzimního mrholení.
Zdravé černé vlasy jí splývaly až na ramena a její krásné, modré oči upřeně hleděly na mě s klidem podzimního večera, který byl kolem nás. Můj pohled sklouzl na zvláštně vykrojené rty, které ve svých koutcích vypadaly, že se usmívají. Pod nimi byla malá, energická, jemná brada. Lehké, černé šaty z lesklé elastické látky obepínaly její krásné tělo a ona sama byla snad ztělesněním krásy. Její krása mně vyrazila dech. Na levé ruce měla svazek novin a její pravá ruka se chystala mně jedny podat.
„No ale, já u sebe peníze nemám,“ vzpomněl jsem si. Z domu byl můj odchod rychlý a na vycházky tohoto druhu jsem si peníze nikdy nebral. V tom se její pravé černé obočí lehce nadzvedlo. Udivilo mě, že je tak lehce oděná v tomto podzimním počasí.
„Nechcete půjčit můj kabát?“ řekl jsem, abych navázal kontakt.
„Nechcete koupit noviny?“ opakovala, krásná jako jitřenka.
Zeptal jsem se: „O čem píšou v těch novinách?“
„O tom co Tebe nezajímá!“ rázně odpověděla.
Tato odpověď mě zarazila. Jak může vědět, co mě zajímá a nezajímá? Ale byl jsem rád, že mi začala tykat a myslel jsem na něco jiného, než na její noviny.
V jejích očích se zablesklo a ostrým, však jemným hlasem pokračovala: „Vždyť žiješ a přitom jsi mrtvý.“ Lekl jsem se. Jako bych to už někdy slyšel. Mé oči, které byly sklopeny k zemi, se na ni nechápavě podívaly. Omluvně se usmála a rozpovídala se: „Píší o smutku tohoto večera, o smutku všech lidí. Píše se v nich také o radosti. O tvé radosti, která je protkána Tvým smutkem.
„Zvláštní noviny,“ řekl jsem a napadlo mě, že vedeme prapodivný rozhovor a že ho vede ona. „Co je to za noviny?“
Odvětila: „Jsou to noviny o celé vaší Zemi, o slunci, hvězdách. O tom že dobří lidé ze sebe dělají horší než jsou, a zlí lidé se dělají lepšími než jsou. O tom, že zlo, které se vydává za dobro, vypadá, že je lepší než skutečné dobro. Je v nich i napsáno, co Tě čeká.“
„Co mě čeká?“ přerušil jsem ji.
„To záleží na tom, jaký budeš v okamžiku rozhodování,“ řekla docela vážně.
Podíval jsem se jí do očí a smutně řekl: „Rád bych si ty noviny koupil, ale nemám u sebe peníze.“
Mírně se usmála a její tvář se rozzářila. Svazek novin, který po celou dobu měla přehozený přes levou ruku, pozvolna upustila na zem a lehkým krokem zmizela v šeru postranní uličky. Jako nějaká víla se rozplynula v podzimním mrholení.
„Uvidíme se ještě?“ vyhrkl jsem. Odpověď jsem však nedostal. Bylo ticho. Ulice byla po celou dobu prázdná. Chtěl jsem se jí ještě zeptat na jméno, na telefonní číslo k ní domů, nebo ji někam pozvat. Jako mlžný opar se rozplynula. Ohnul jsem se k novinám, co ležely na vlhkém studeném chodníku. U svaté trojice! Byly to, z ničeho nic, prázdné listy papíru.
Smutný ubíral jsem se k domovu a měl plnou hlavu té okouzlující dívky, do které jsem se asi zamiloval. Věděl jsem, že ji už nikdy nespatřím.
Avšak zjistil jsem, že se v mém vnímání cosi změnilo. Zalilo mě něco nádherného. Viděl jsem krásu podzimního listí, které omoklé, zalité nocí, lesklo se ve světle pouličních lamp. Začal jsem si všímat různých maličkostí. A když jsem šel domů, jednotlivé siluety lidí se rozplývaly v mlze a mně se zdálo, že je mám vlastně rád. Že mám rád lidi, které ani neznám a připadali mi kdysi ustaraní a hloupí.
Včera večer jsem se vypravil na procházku večerním městem. Šel jsem, uvažoval o tom, co mě asi příští týden čeká, když se za mnou ze tmy ozvalo: „Pane, nechcete si koupit noviny?“
Jaká žena může mí tak krásný hlas, připomínající zvuk malých zvonečků? Otočil jsem se. Že jsem si jí nevšiml? Stála asi půl druhého metru ode mne, z pravé strany osvícena světlem veřejného osvětlení, ve kterém byly vidět drobné kapičky podzimního mrholení.
Zdravé černé vlasy jí splývaly až na ramena a její krásné, modré oči upřeně hleděly na mě s klidem podzimního večera, který byl kolem nás. Můj pohled sklouzl na zvláštně vykrojené rty, které ve svých koutcích vypadaly, že se usmívají. Pod nimi byla malá, energická, jemná brada. Lehké, černé šaty z lesklé elastické látky obepínaly její krásné tělo a ona sama byla snad ztělesněním krásy. Její krása mně vyrazila dech. Na levé ruce měla svazek novin a její pravá ruka se chystala mně jedny podat.
„No ale, já u sebe peníze nemám,“ vzpomněl jsem si. Z domu byl můj odchod rychlý a na vycházky tohoto druhu jsem si peníze nikdy nebral. V tom se její pravé černé obočí lehce nadzvedlo. Udivilo mě, že je tak lehce oděná v tomto podzimním počasí.
„Nechcete půjčit můj kabát?“ řekl jsem, abych navázal kontakt.
„Nechcete koupit noviny?“ opakovala, krásná jako jitřenka.
Zeptal jsem se: „O čem píšou v těch novinách?“
„O tom co Tebe nezajímá!“ rázně odpověděla.
Tato odpověď mě zarazila. Jak může vědět, co mě zajímá a nezajímá? Ale byl jsem rád, že mi začala tykat a myslel jsem na něco jiného, než na její noviny.
V jejích očích se zablesklo a ostrým, však jemným hlasem pokračovala: „Vždyť žiješ a přitom jsi mrtvý.“ Lekl jsem se. Jako bych to už někdy slyšel. Mé oči, které byly sklopeny k zemi, se na ni nechápavě podívaly. Omluvně se usmála a rozpovídala se: „Píší o smutku tohoto večera, o smutku všech lidí. Píše se v nich také o radosti. O tvé radosti, která je protkána Tvým smutkem.
„Zvláštní noviny,“ řekl jsem a napadlo mě, že vedeme prapodivný rozhovor a že ho vede ona. „Co je to za noviny?“
Odvětila: „Jsou to noviny o celé vaší Zemi, o slunci, hvězdách. O tom že dobří lidé ze sebe dělají horší než jsou, a zlí lidé se dělají lepšími než jsou. O tom, že zlo, které se vydává za dobro, vypadá, že je lepší než skutečné dobro. Je v nich i napsáno, co Tě čeká.“
„Co mě čeká?“ přerušil jsem ji.
„To záleží na tom, jaký budeš v okamžiku rozhodování,“ řekla docela vážně.
Podíval jsem se jí do očí a smutně řekl: „Rád bych si ty noviny koupil, ale nemám u sebe peníze.“
Mírně se usmála a její tvář se rozzářila. Svazek novin, který po celou dobu měla přehozený přes levou ruku, pozvolna upustila na zem a lehkým krokem zmizela v šeru postranní uličky. Jako nějaká víla se rozplynula v podzimním mrholení.
„Uvidíme se ještě?“ vyhrkl jsem. Odpověď jsem však nedostal. Bylo ticho. Ulice byla po celou dobu prázdná. Chtěl jsem se jí ještě zeptat na jméno, na telefonní číslo k ní domů, nebo ji někam pozvat. Jako mlžný opar se rozplynula. Ohnul jsem se k novinám, co ležely na vlhkém studeném chodníku. U svaté trojice! Byly to, z ničeho nic, prázdné listy papíru.
Smutný ubíral jsem se k domovu a měl plnou hlavu té okouzlující dívky, do které jsem se asi zamiloval. Věděl jsem, že ji už nikdy nespatřím.
Avšak zjistil jsem, že se v mém vnímání cosi změnilo. Zalilo mě něco nádherného. Viděl jsem krásu podzimního listí, které omoklé, zalité nocí, lesklo se ve světle pouličních lamp. Začal jsem si všímat různých maličkostí. A když jsem šel domů, jednotlivé siluety lidí se rozplývaly v mlze a mně se zdálo, že je mám vlastně rád. Že mám rád lidi, které ani neznám a připadali mi kdysi ustaraní a hloupí.
17 názorů
mno...sry...ale tolik růžovýho patosu zabalenýho do vyloženě neobratných vět...
ale nic si z toho nedělej, já sem existencionalista +))
Je to zajímavé, i když vlastně nevím, co si o tom mám myslet, trochu nerozumím. Možná by to chtělo trochu zkrátit.
mořský koník
19. 01. 2008Petr Pivař
06. 01. 2008Petr Pivař
06. 01. 2008
Napsane je to lehce, dobre. Pointa je na mne sice az "lidska, prilis lidska", ale budiz. Popis te zeny neni moc zvlastni, to je vsak vcelku banalita. "O tom, co tebe nezajima!" mi nesedi k jejimu zbylemu projevu.
Zajímavá povídka...zatím přesně nevím, co si o ní myslet, ale zajímavá:-). Hlavně díky, že nebyla příliš dlouhá, protože co mě vždycky a spolehlivě dokáže odradit od čtení je sáhodlouhý popis čehosi. To je ovšem jen můj názor, ale jsem prostě zastánce sdělit myšlenku na méně řádků:-)
jo myšlenka je zajimavá... ale ten styl mi přišel místama takovej dost kostrbatej. ale i tak, tip
Jo .. pokrátit a členit .. voni to pak lidi snáz přečtou .. možná i obsah spíš pokrátit a členit .. je tam moc pěkný pocit i myšlenka .. ale trochu se to samo v sobě utopí .. možná.
To záleží na tom, jaký budeš v okamžiku rozhodování,“ řekla docela vážně.
Podíval jsem se jí do očí a smutně řekl: „Rád bych si ty noviny koupil, ale nemám u sebe peníze.“
.. To zní úplně jako odpověď na otázku .. mimochodem:)
No a .. samo, že sTé wtz:)
pokusím se o hlubší kritiku.. hehe.. to mi nikdy nešlo.
..nejprve bych se zaměřil na styl.. mno, co má co radit, že.. vyškrkal bych pár slov, hlavně příslovce - platí totiž, čím míň příslovců, tím rychlejší spád povídky, neztěžuje to čtenáře a ten se může prokousávat dějem nenuseně.
..druhý odstavec bych začal "Otočil jsem se." Předešlá všta totiž ještě dokresluje předchozí scénu, měla by proto být právě v něm. Stejný problém i u dalšího odstavce.. třetí bych začal: "můj pohled sklouzl".. nový odstavec bych zvolil až, mění-li se role postavy.. pokud píšu o ženě s novinami, věnuji jí celý odstavec, do kterého přidám i pár popisných pasáží. Při změně postavy bych udělal nový odstavec. Třeba jen jednořádkový, zrak pak lépe klouže směrem dolů.
..prostě bych text více a lépe dělil, dle mého názoru
..Její krása mně vyrazila dech napsal bych mi..
..zbavil bych se berliček.. v tom, řekla, její.. zbytečná slova, která v textu nejsou potřeba.. krátil bych..
..popisy fajn..
..i celkově je to fajn.. až na těch párt drobných vad..
..příběh je to hezký (i když ta žena se snažila být až moc vážná, trochu bych ji polidštil a udělal z toho tak civilnější povídku a neděal z ní nějakou jakoby povznesenou bytost..
..ale myšlenka se mi zamlouvá velice.. za tu *
Petr Pivař
04. 01. 2008Petr Pivař
04. 01. 2008
Neumím nijak sofistikovaně hodnotit. Řeknu prostě, že se mi to líbí, i když tomu možná úplně nerozumím. Ale to mi vlastně vůbec nevadí :). Takže zdravím a dávám tip.