Fénix

                Vlasy jí tak krásně rudě zářily, jako listí v podzimním slunci, tím vášnivým úsměvem smrti, … Ale o ni tady vlastně nejde. A i kdyby šlo… po chvíli zbyl jen čerstvý závan páleného keratinu. Když se oheň zakousl do jejího obličeje, odvrátil jsem se. Už to nebylo zajímavé. V té fázi již všichni vypadali stejně. Kůže a svalstvo začnou bublat a téct, jako by byly z vosku. Samozřejmě – vosk hoří mnohem lépe.

                Vykročil jsem tedy k své pravidelné večerní procházce po městě, vždy jsem si připadal trochu jako Nero prohlížeje si své vrcholné dílo – Řím v plamenech. Pravda, toto město zrovna Řím není, spíše jen Vatikán, ale i tak je to krásná podívaná.

Zapomněl jsem se zmínit – před pár dny tady vypukla nějaká infekce, docela rychle se šířila a já jen tak mezi řečí jsem vyprávěl známému, jak ve středověku při morové epidemii osobní lékař papeže Klementa I. nakázal svému vznešenému pánovi, aby zůstal v komnatě a zapálil kolem sebe ohně, což opravdu zafungovalo. Tento můj známý to pochopil jako radu a vesele jí šířil dál… Problém je v tom, že oheň sice odhání krysy s blechami, ale rozhodně není univerzální obranou proti infekci… A jak lidé umírali, pochybuji, že mysleli na požární předpisy. No a hned tady byla další boží rána. Svět (minimálně tedy toto město) se proměnil v jedno velké krematorium pro všechno – pro z nebe čas od času pršící ptáky, rozšklebená auta, stromy, ...

„Zápach. Hrůzný zápach, všudypřítomný, neustálý, pronikavý, neustávající, je všude, nikdo mu neunikne. Přichází z ulic, kdysi kypících životem, teď se v nich kupí mrtvoly. Těla vytvářejí velké hrozny…“²

V podstatě bych mohl opsat celý popis zkázy v autorově rodném městě a vcelku by se jeho pohled s mým shodoval. Žel, až na Jamese – trochu mi chybí někdo, s kým bych sdílel své pocity…

Jak jsem tak sledoval konec prvního dějství, ozval se výbuch. Jeden trs vína explodoval, do vzduchu vzlétla sprška různobarevné hmoty a za ní vyšlehl chvilkový, oslnivý jazyk, jak vzplály náhle uvolněné hnilobné plyny. Svět končí, lidská rasa vymřela a nahradila ji nová, tančí tu po domech a autech v drogovém opojení, kroutí se s rukama nad hlavou do rytmu vlastního smíchu. Symbol revoluce. Pohrdavý, ničící a obrozující. Jsem tak hrdý na své dílo! Revoluce proti životu a smrti, bez naděje, ale i bez zoufalství. Musíme si představit, že Sisyfos je šťastný. A je-li on, kdo by mohl být nešťastný?

„A množí se, množí se!“

Čerstvé plameny. Neomylně jsem je poznal, jejich svěžest a zaujetí. Na okraji města stál kostel, ke kterému se oheň dostal zřejmě až dnes. Neodolal jsem spatřit ta mozaiková okna v pekelném ohni.

„Haló!“ bylo to tak nečekané jako výkřik mrtvoly. Zastavil jsem se, vzhlédl vzhůru a spatřil temnou postavu na pozadí rudého nebe stojící vedle kříže na střeše kostela.

            Musel jsem se chtě nechtě pousmát – někteří lidé, aby neskončili v hroznu (pološílení a polomrtví spoluobčané v zoufalé snaze zachránit se, sápali se po vás jako malomocný po Kristu, ale to jim samozřejmě nelze vyčítat, jak říkám – byli pološílení), vylezli na střechu, což nebyl zase až tak špatný nápad.  Problém ovšem byl, když se k nim dostal oheň: tehdy pochopili doslovně význam rčení „hoří ti půda pod nohama“. Modlitbičku pro anděla, kdyby byl zrovna poblíž a pak vzhůru dolů. Tupý náraz na beton, občas se ozvalo křupnutí. Po nějaké době jsem se sázel sám se sebou, jaký kdo udělá zvuk při dopadu. Tedy, nebyl to zrovna velký orchestr, dalo by se říci, že spíše komorní, takže mne to rychle omrzelo.

            „Jak se máte, otče!“ zasmál jsem při pohledu na jazyky, které už slintaly poblíž nohou kněze.

            „Jako Hus, jak asi… Šel jsem spát a pak najednou mne probudil žár…“

            „Klasika.“

            „Prosím?“

            „Ale nic. Budete asi muset skočit, co?“

            „Nebo uhořet.“

            „Bral bych být vámi skok. Míň bolesti. A není to tak okoukané.“

            „Prosím?“

            „Skačte. Máte výhodu, je tady tráva. Třeba se ani nezabijete.“

            „Hm,“ zabručel a zůstal stát. Modlil se, co jiného.

            „Pomůžete mi pak, že?“

            „Nebo vás dorazím. Podle toho co bude jednodu…“ zarazil jsem se. Na nebi se objevilo bílé světlo.

            „Andělé?“

            „Jo, ale mají podezřele podobný zvuk jako vrtulník.“

            „Bůh vyslyšel mé volání!“

            „Spíše satan, ten vždycky kazí legraci.“

            „Prosím?“

            „Nic,“ povzdychl jsem si.

            Z vrtulníku vyskákala skupina lidí v ochranných oblecích.

            „Jste nakažený?“ 

            Zavrtěl jsem hlavou a ukázal na kněze zběsile mávajícího rukama, jak se po něm už natahovala nová rasa.

            „Nebojte, všechno bude zase v pořádku.” otočil se zpět ke mně, když ukázal vrtulníku na střechu kostela.

            „Ano. Zase,“ lehce jsem se usmál, ale měl jsem chuť smát se na celé kolo.

            Svět se nezměnil. Ne že by mohl. Dokud se Noemova archa plaví, svět bude stejný.

__________________________________________________________________

¹ James, „vesnický, dobromyslný blb“, popis Henry Knightona, kronikáře a zakladatele opatství v anglickém Leicesteru

² Henry Knighton