Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOči
Výběr: Dero
05. 01. 2008
35
68
9263
Autor
bestye
Nemohl se ani pohnout. Snažil se zaostřit zrak, ale stále jakoby ho měl potažený něčím, za čím vše vypadalo rozmazané. Vnímal jen kontury, pohyb, světlo a stín. A pak ty oči. Objevovaly se v těch nejneočekávanějších chvílích. A pokaždé jiné. Usmívající se v měkkém světle svíček, když spolu s ním popíjely víno. Ostražité s nakrčeným obočím, když zbytečně plýtval sladkými slůvky. Ztemnělé a vláčné touhou a vzrušením, když se dotýkal nahé rozpálené kůže. Rozzlobené s malými blesky nad jeho výmluvami. Zasněné s neuvěřitelnou hloubkou pohledu. Jasné a se zájmem naslouchající. Poťouchlé s potměšilými jiskrami.
Stále se nemohl rozhodnout jakou mají barvu. Chvíli mu přišly zelené, chvíli hnědé, chvíli temně šedé. Byl z toho na rozpacích, protože byl o sobě přesvědčený, že by dokázal namíchat jakýkoliv odstín kterékoliv barvy. Chtěl se jim za každou cenu dostat blízko. Tak blízko, aby na tváři ucítil i sebemenší zachvění dlouhých řas. A do toho všude kolem ta květinová vůně. Znovu se před ním vynořily - opět temné a slastně přimhouřené. Konečně se mohl pohnout, přitáhnout si je blíž a ucítit, jak se jeho kůže lepí na vlhké tělo. Přitisknul se ještě blíž, tak aby vnímal všechny jeho obliny. Sám byl sice udýchaný, ale klidně přejížděl prsty přes tvář s očima, maloval jimi její kontury a snažil se přitom zapamatovat si každou její křivku, její hebkost. A znovu se propadnul do spánku, aby se za okamžik začal probouzet.
Ještě chvíli jen tak ležel a balancoval na tenké hranici mezi snem a skutečností. Ležel zamotaný do přikrývek, stále ještě ne zcela probuzený. Posunul ruku vedle sebe, ale ucítil jen zmuchlané studené prostěradlo. Otočil hlavu a otevřel oči. Prázdno. Zmateně se posadil. I místnost byla prázdná. Na stolku dvě láhve vína – jedna dopitá, druhá poloplná. Na stojan, kde měl pocit, že ještě před chvíli visely narychlo odložené šaty, dopadalo mdlé ranní světlo. Zabořil tvář do dlaní, víčka pevně tisknul k sobě a snažil se úporně vybavit alespoň jednu záchytnou myšlenku. Ale v hlavě prázdno stejně jako v místnosti.
Vstal. Rukou si přidržoval přikrývku kolem beder a obešel postel. Doufal, že snad tam objeví známky cizí přítomnosti. Nic. Ztěžka dosednul na kraj postele. A tu cosi zbystřilo jeho smysly. Nemohl přijít na to, co to je. Rozhlížel se po místnosti, jestli něco nepřehlédnul. Prázdno. Přejížděl rukou po povlečení jakoby se snažil zachytit zbytky živočišného tepla. Chlad. Bezmocně uhodil pěstí do polštáře. V tu chvíli mu to došlo. Vůně. Nasával vzduch kolem sebe, až ji zachytil na jednom z rohů druhé přikrývky. Přitisknul si látku k obličeji a zhluboka se nadechoval. Ale ani to nepomohlo, aby vůně nevyprchala. Přičichl ještě jednou a nebyl si už vůbec jistý, jestli se mu to jen nezdálo.
Odhodil přikrývku a natáhnul si kalhoty. U umyvadla se opláchnul a pohlédl na sebe do zrcadla. Před ním zarůstající tvář. Mimoděk přes ni přejel prsty, až to zašustilo. Uprostřed pohybu strnul se zrakem upřeným na ruku. Pomalu s ní otáčel. Konce prstů se mu nepatrně chvěly. Zavřel oči a do vzduchu jimi začal vykreslovat tvář. Zasnil se. Přesto měl stále před sebou jen tu svoji, ještě pomuchlanou od spánku. Zprudka se otočil, smetl z pracovního stolu jedním pohybem všechny věci a do police sáhnul pro štos čtvrtek. Dosednul na židli, tělo napjaté nedočkavostí. Z tuby vymáčknul na paletu první barvu a štětcem ji rozmíchával. Pak štětec odložil a zavřel oči. Špičky prstů namočil do barvy a začal jimi opatrně přejíždět po papíře. Soustředil se jen na ten dotek papíru a kůže a nutil prsty si znovu a znovu vybavovat zamlženou tvář. Otevřel oči. Před sebou načrtnutá tvář, ale neostrá, nerozpoznatelná. Znovu zavřel oči a namáčel prsty dál do barvy a dál a dál na zemi přistávaly jeho nezdařené pokusy. Čím více čas ubíhal, tím se tvář rozpíjela jen to čar a skvrn. Poslední pokus vztekle zmuchlal. Prstem mu náhle projela ostrá bolest. Zmateně se díval, jak mu papír prořezává tenkou čáru do ukazováčku. Odhodil ho. Chtěl si prst olíznout, ale prudkým pohybem rozhoupal rudou krůpěj, která se mu tvořila na jeho špičce tak, až se nakonec odpoutala od kůže a dopadla na hřbet druhé ruky. Chvíli se díval, jak se dokonalá rudá rozpíjí a pak krev z ruky slíznul. Její sladká chuť se ale mísila se slanou chutí potu. Zarazilo ho to. V noci se naposledy potil, když byl nemocný.
Pohlédl ke stolku, na kterém stály láhve od vína. A jedna sklenička. Zvedl ji a proti světlu pátral po sebemenším otisku rtů. Možná tady to vypadá jako nepatrná stopa. Ale žádná barva rtěnky. Přivřel oči ještě jednou. Najednou před přimhouřenými řasami uviděl pravidelně vykrojené rty. Zuby nepatrně tiskly spodní ret, dokud zpod nich nevyklouzl a rty se nerozevřely. Úplně jakoby cítil jejich hebkost, jejich poddajnost a smyslnost na těch svých. A nejen na nich. Prstem si přes ně přejel a to ho vytrhlo ze snění. „Nemám tolik pít,“ zabručel si pro sebe, když láhve odnášel do malé kuchyňky. Ze skříňky vzal čistou skleničku a nalil do ní zbytek červeného vína. Vrátil se zpět do jediné velké místnosti podkrovního bytu.
Usednul tentokrát do křesla pod střešním oknem. Bezděky otáčel sklenkou sem a tam a stále zůstával v tom zvláštním rozpoložení. Nejistota ho znepokojovala. Včas se ale vzpamatoval a upil ze sklenky. Při tom, jak válel chuť vína po jazyku, se zahleděl skrze rudou barvu ve skle. Za ní spatřil opět oči. Dívaly se zamyšleně. Měl pocit, že ten pohled důvěrně zná. Že ho mohl spatřit několikrát předchozí večer. Snažil se vybavit alespoň jeden konkrétní okamžik. Prázdno. Bezradně zakroutil hlavou a vzdal to. Skleničku postavil zpátky na stůl a pozornost zaměřil na plátno na stojanu. Bylo po včerejší práci způsobně překryto přehozem ze starého prostěradla. Měl by tu práci dodělat, už nad obrazem strávil několik dní. Ale stále mu podstata této abstrakce unikala. Dopil víno. Stále polonahý vstal z křesla a postavil sklenku na stůl. Rozhodně přešel ke stojanu a strhnul z něj přehoz. Z rozdělaného plátna plného geometrických tvarů na něj upřeně hleděl pár ženských očí.
68 názorů
hlubší kritiky nejsou třeba - jen jsem ráda, když se mi napíše, jak to vůbec na koho působí :c) Tobě za ta písmenka moc děkuji.
Němý Vypravěč
23. 06. 2009
Hned začnu s tím, že dávám tip:)* Nevím, co bych eště napsala, co tu už v kritikách nebylo řečeno, takže akorát dodám, že jsem uchvácena tím, jak dokážeš popsat pocity...moc se mi to líbilo!
(Mimochodem, nechci se nějak vnucovat to ne, ale kdyby ses zas někdy zastavila u mě, tak bych si dovolila doporučit dílko Více než slova, upřímně by mě zajímal právě (proto, jakým stylem píšeš) tvůj názor na něj...ale jak říkám, jen pokud budeš mít chuť)
Jestli máš chuť povídku kamkoliv zařadit - říkám, proč ne :c) a já si myslím, že tu odvádíš výbornou práci, co se povídek týče - i já občas do Tvého ohlížecího seznamu ráda nakouknu. Pokud Tě to stále baví, tak se, prosím, nenech nikým otrávit. Já jsem vděčná za každé Tvoje avízo k vybraným povídkám - díky Ti za ně.
A na vynadání soukromě se vyloženě těším, sem s ním ;c)
Něco uvést (něco zajímavého, co by čtenáře táhlo dál) a něco zamlčet -- tak se dělá napětí a to se Ti povedlo. Zajímavé slovní obraty postupně odhalují zvláštní povahu ústřední postavy a naznačují, že je to asi trochu podivín (že je malíř je naznačenou až asi v polovině, takže jaho zvláštní pohledy na svět, provázené barvami a vůněmi, jen stupňují napětí. Závěr pak zamrazí a nutí mě představat si ilustraci k téhle povídce. Třeba by se k jejímu vytvoření někdo nechal přemluvit; myslím, že by to stálo za to.
Určitě tu povídku znám z dřívějška. Vzpomínám si, že... Nevím, kam se poděl můj tehdejší komentář. Byl zrušen? (to prý někdo může) -- spíš jen nebyl vůbec odeslán.
Mám chuť zařadit tuhle povídku do 'nezapomenutelných'
Ohlédnutí za povídkami
Ono to stejně nikoho nezajímá, to jen mně připadá, že množství práce, odvedené na smysluplném textu, je neůměrně větší, než práce, vynaložená na zdejší výlevy citů typu 'volné verše', a to v souhrnu. A myslím, že je škoda aby tolik práce zapadlo s odrolováním hlavní stránky. Básničkám nerozumím; o povídkách si myslím, že se jejich síla dá posoudit taky (možná především) tím, dejí-li se číšt za měsíc, za rok, za 100 let...
Za to, co mně v téhle povídce 'neladilo' Ti vynadám soukromě, jestli chceš. Ale neber mě mov vážně, taky se tak neberu :-)
:wq
třeba si byl před rokem zaneprázdněn něcím jiným než psaním komentářů :c) každopádně děkuji, že se k dílkům vracíš - myslím, že ta Tvoje myšlenka není vůbec špatná.
> povědomé - to znamená co?
Připadá mi, že tu povídku znám a líbí se mi, ale nevidím tu svůj komentář.
(Občas se dívám, co se psalo před rokem -- stále mě ještě neopustila ta myšlenka, že ne hned, ale teprve po čase se pozná, je-li dílo dobré.)
ano, četla jsem ji a má výbornou atmosféru a pěkně na malé ploše vykreslené jednotlivé charaktery namalovaných osůbek. Těším se na další Tvoje a děkuji Ti za návštěvu.
no... ucházejících povídkářů je tady dost. chybí povídkáři a zároveň čtenáři. próza tady těžce zaostává za poezií. a přitom pamatuju časy, kdy byla próza poezii rovnocenným parťákem. a tak je to se vším. dneska už moc nejedou ani dlouhé básně. doba je rychlá, času není... mizérie
...
jinak děkuju za hezká slova. ale aby ses taky nespletla. mám tu i dílka z prvopočátků a navíc... kdo říká, že jsou texty ze součanosti dobré :) ale budu rád, když mrkneš :)
jsi výborný povídkář - zrovna jsem dočetla celou medvídkovsko - pozorovatelskou aféru a opravdu mě to bavilo :c) něco Ti tam připíšu, ale to s dovolením, až si to pročtu podruhé - musím to nechat chvilku uležet :c)
jinak jsem trošku skeptik - aby ses timhle dílkem nenamlsal a zbylá Tě už jen nezklamávala - ale což to je úděl literátů - věčné pochyby o kvalitách svého díla :c) ještě jednou díks za čtení i já se k Tobě ráda vrátím, je totiž u Tebe naštěstí co číst - moc dobrých povídkářů tu nemáme achjo.
nooo... výborný povídkář... to nevím. mohl bych se u tebe učit. ještě na tebe kouknu. tohle mě zaujalo. já bych na podobně popisnou záležitost neměl nervy. jsem strašný lajdák :)
no tedy - to si mě potěšil - a to tak že hodně tentokrát Ty, nenapadlo by mě, že ke mně zavítá výborný povídkář - o to víc mě to těší - vážně.
napsat dobrou povídku, která je čistě popisná... a která je čtivá... a která není jen omšelým výkřikem... to jde tady dost ztuha. respektive - písmák málokdy něco podobného nabídne. u tebe se tak stalo. čtení bylo radostí.
...
mám rád ty nečekané návštěvy. potěšila mě tvá kritika, říkám si, kdopak jsi asi ty... mrknu na tě, hned první věc a pak... no tip :)
no ano - my bestye jsme takové nenápadné :c) moc děkuju za čtení a potěší mne Tvůj návrat.
Pomerančová
15. 06. 2008
díky za čtení - líbí se mi, že si každý dokáže vymyslet jen ten svůj konec - a věřím, že ten Tvůj by byl určitě neméně tak zajímavý, jaký jsem zvolila já :c)
květinko :c) to ani není psaní jako spíš plivání písmenek náhodnou inspirací - byl to jen pocit a měla jsem chuť zkusit ho popsat. A moc mě těší, že to někomu cokoliv řeklo. Díky za čtení - a doufám, že se máte príma :c)
kouzelná_květinka
12. 04. 2008
moc děkuji - máš docela dost dobré postřehy, pročtu si to ještě jednou a podívám se na ta choulostivá místa a popřemýšlím o nich. a nová dílka - hm hm, to je vždycky problém - starší by prozatím nestačila? :c)
sestricka.slunicko1
07. 02. 2008
bezpochyby skvělý, připomnělo mi to strašidla tak půl roku mrtvá, naprosto vý borně se to čte, kdy už nechoděj:)
Osobně nepokládám explicitní zaměření za chybu, nýbrž za záměr.
Osobně pokládám některé explicitně vyjádřené konkrétnosti za začátečnickou neschopnost napsat to lépe (např. někdo napíše: Byl krásný den.)
Samozřejmě záleží na konkrétním textu, způsobu a záměru.
Nepozdává se mi totiž myšlenka, že právě potřebná úroveň čtenáře* formuje hodnotu díla.
Mám stejný pohled, ale teď jsem nepochopil, proč to zmiňuješ. Text musí být "dobrý" sám o sobě.
Nicméně tady šlo o srovnání s Nervalem. Podobně jako ČKD.
Výběr budiž, i když je to nuda. (Trochu ovšem nechápu tvou nechuť k textu Narvaha)
StvN: Už před nějakým časem. Právě na Sylvii mě nedávno upomenul Eco v "O literatuře".
Osobně nepokládám explicitní zaměření za chybu, nýbrž za záměr. Nedokážu rozhodnout, zda je hodnotnější, když něco významného z textu mimoděk vyplývá, či když na to text otevřeně ukazuje.
Nepozdává se mi totiž myšlenka, že právě potřebná úroveň čtenáře* formuje hodnotu díla.
* Uvažuju takhle. Pokud čtenář svou vlastní kvalitou dosáhne vnitřní hodnoty díla, je toto dílo hodnotnější než to, které tu samou hodnotu vyjadřuje bez potřeby této čtenářské kvality?
Zásadní nedostatek a v podstatě i rozdíl mezi tímto textem a Sylvií je v tom, že tento text popisuje to, co čtenář cítí při čtení Nervala. Jinak řečeno v tomto textu jsou pocity definované explicitně, zatímco Nerval je implicitní. Klasická začátečnická chyba.
Dero patrně právě čte nebo dočetl procházky?
Tragicus - výborný postřeh!! a děkuju za upozornění - má tam být ještě slovíčko "pracovní" hned napravím. No to by bylo dílo tedy, kdyby smetal i ten normální konferenční. Třeba by pak cákance od červeného vína na zdi mohl vydávat za úžasné umělecké dílo :c) A mockrát děkuji za čas tady strávený a za chuť mi pod dílko připsat pár písmenek. :c)
Ke stylistice nemam asi co dodat, je to napsano svizne, pekne.
Zaver mi sice neprisel zase az tak prekvapujici, ale to tady ani nebylo nutne, mnohdy je to navic lepsi nez vykonstruovane umele sokujici pointy.
Co mne udivilo, bylo smeteni vsech veci ze stolu, a nasledny pohled na stul s vinem. Ale budu predpokladat, ze to byl jiny stul. :]
Rozhodne se ti podarilo vyborne popsat ten pocit nedasazitelnosti.
Liane - tak to mě těší obzvláště, že vytáhla ze šedi, i když myslím, že kolem nás je přeci jen spousta barev, jen naše ne oči, ale mysl, někdy raději všechno barví na tu šedivou - ale ono to naštěstí brzy přecházívá. Díkes za čtení a chuť napsat pod dílko pár písmenek :c)
Přečetla jsem jedním dechem. Mám moc ráda tajemné povídky, plné fantazie a tohle je dobře napsané.
Skvělý nápad, výborná pointa. T*******
Je tady spousta pozitivních kritik, snad už není co dodat.. přesto dodám, že jsi mě po hodně dlouhé době přiměla se zasnít a na chvilku utéct ze šedivé, které mě teď tak trochu obklopila.. takže děkuju.. *
Já myslela, že je to z mého nadšení jasný, že ty tvoje si přečtu vždycky :-)) a máš výhodu, bo nebudu mít s kým srovnávat :-))))
Jani - tak to mě mrzí, že je čteš vyjímečně - konec šancím, že by se Ti i ty ostatní mohly líbit achjo :c)
dapler - vždycky mě svojí kritikou umíš potěšit. Rozumíš mi totiž. Děkuji :c)
Povídky tady na Písmáku čtu výjimečně, ale tahle stála za to. Umíš skvěle vyprávět. :-)*
Znám jeden, úplně stejný pár očí a dodal bych,že na slunci se barví téměř do zrzava.
Jak píše Dero: "verigo v hlavě"...síla představivosti....a možná ještě víc,pokud jde o pocity.
Za pár let se zamlží,možná i zakřiví vinou gravitace,ale pocity všech elementárních vzpomínek se každým dalším probuzením umocňují...dál a dál.
Kdybychom byli nesmrtelní,odkrýval bych ten obraz do nekonečna.
...a tvář mi při tom taky šustí...a nejen ráno.:)
T.
Perfektní popis. A ten závěr mně překvapil! Číst texty z obrazovky nejni ono (člověk se soustředí jen tak napůl), ale u téhle povídky jsem se začetl.
TIP!
ČKD, dík. Nervala jsem nezmiňoval v kontextu výrazových prostředků, jak naznačuješ, ale účinku, kterého je v povídce dosaženo v rámci prokresu a identifikace charakterů.
Stojím si za tím - dokonce v tom příměru vidím docela silné pouto, žádnou přibližnou spojitost.
Co do výrazových prostředků je Nerval, pravda, podstatně sy/urovější.
máš mé nevýslovné díky! ne snad kvůli obsahu kritiky (i když mě moc potěšil), ale že sis dal práci s hledáním chyb a že je umíš říct naprosto věcně. aspoň tak to já potřebuji - a ráda se nad nima zamyslím - popř. je opravím. moc lidí to takhle neumí, jsem ráda, že tu tací kritici jsou :c)
Ta nedosažitelnost, to sžírající touha se přeludu přiblížit, vrátit mu zdánlivě ostré rysy, je tu překrásně vyjádřena.
Ten pocit je v jistém smyslu to nejkrásnější a zároveň nejsmutnější, co člověk zažívá. Když uléhá s vírou (!), že se mu znovu zjeví, když ráno pevne tiskne oči, sucho v krku a vertigo v hlavě, přelud si s ním hraje, rozpíjí se a bledne.
A spolu s ním vysychá onen pocit, propadá se do hořké nostalgie, později vzteku a bezmoci.
Přiznám se, že vidím prvně někoho zaměřit se na něco tak nenápadného, přitom tak neskutečně významného - a mám z toho radost, potěchu.
Po formální stránce není mnoho co hodnotit. Syžet povídky je mlžný jako blata avalonská, prolínání charakterů a autorky je neostré. Tímto povídka místy připomíná atmosféru Nervalovy Sylvie.
Ještě pár konkrétních drobností:
"Najednou před přimhouřenýma řasama uviděl pravidelně vykrojené rty" (přimhouřenými řasami)
Dva po sobě následující odstavce začínají slovem "vstal".
"Nemohl přijít, co to je." ("Nemohl zjistit, co to je"; příp. podobně)
Nadužívání slova "oči" je pochopitelné, ale místy až rušivé.
Ve (výborné) pointě se mi nelíbí pomlčka. Přiznám se, že nevím, jestli by bez ní byla poslední věta lepší tečkou, ale vím, že se mi tam prostě nelíbí.
Finální verdikt - jsem velmi potěšen. I přes nějaké formální výhrady jsem četl po dlouhé době hořkosladkou "červenou" povídku, která nabízí víc, než jen lesk na povrchu. *v