duše a tělo

Měsíční noc tak obyčejná pro někoho kdo si nevidí ani na špičku svého nosu, který se zvedá k nebesům z každým takzvaným vítězstvím. Lidé jsou tak naivní a hloupí, by se měli sami před sebou stydět, ale to oni ne, oni raději svou bezmenou hloupost ukazují světu, jako plášt do kterého se z pýchy halí. Jejich ego převyšuje hlas jejich duše, který se marně snaží probít na světlo budoucích dní, kdy lidská duše bude putovat ještě po pozemských statcích a měla by se učit. Duše a tělo jedno jsou, pokud onemocní duše zpětnou vazbou se choroba dotkne i fyzického těla a naopak. Prý jsme pány tvorstva, ale podle mě jsme pěkně padlí na palici, pokud si neuvědomujeme spojitost našeho fyzického a psychického těla. Sedím opřená o strom a hledím na oblohu, měsíc a hvězdy, vnímám jejich svit, jako pohlazení. Daleko od ruchu přeplněných ulic a věčně pospíchajících, kteří nemají ani čas se podívat nahoru na nebeskou klenbu. Ted chápu to co jsem dříve neviděla a proto také jsem udělala mnoho chyb. Byla jsem zatvrzelá svoje city nedávala na obdiv okolí, ze strachu a ted teprve vidím následky pokud nebudeme své emoce dávat najevo jakým koliv způsobem, a nechci tvrdit, že je vždy nejlepší to dělat hned, pak se to v nás nahromadí. Budeme jako nádoba napěchovaná vysoce výbušnou směsí před výbuchem. Všechen strach, vztek, láska, nenávist, lítost to vše časem nabobtná do nadměrných rozměrů. Víte co potom následuje? Jsem smutná, protože vše co jsem po dlouhou dobu vsobě držela mi ted působí fyzickou i psychickou bolest. Jak už jsem řekla udělala jsem mnoho chyb, ale kdo ne? Až když je skoro pozdě uvědomuji si, jak jsem některým lidem svými postoji ubližovala, jim i sama sobě. Bezohledně jsem si vybudovala hradby proti svým nejbližším - proti rodině, ted vidím, že mě opravdu měli a mají rádi, stejně jako já je, ale nevím jestli není už pozdě. Myslela jsem naivně, že když se odříznu od lidí a nebudu přijímat jejich pomoc, lásku, budu nezranitelná. Bohužel tahle skořápka nezranitelnosti je dosti křehká, ještě donedávna bych tohle za nic na světě nepřiznala. To co dáváme do světa to se nám stonásobně vrátí, není to bohužel žádnej bludnej kec, ale suchá pravda. Jak může být člověk pánem všeho tvorstva, když nechápe ani to co podle nás primitivní živočichové, ti nepotřebují žádné masky, jsou svobodní nebojí se svých emocí. Kdo z nás je vlastně primitivnější?! Chtěla bych se vrátit k té pasáži o duši a tělu. Vím to z vlastní zkušenosti, ikdyž většina lidí si myslí, že to je zprominutím pěkná kravina. Onemocněla jsem, je to blbí, ale je to tak není to nic závažného to ne doktorům se za měsíc podařilo vše léky utlumit, ano bohužel jenom utlumit, protože než jsem došla z nemocnice domů měla jsem kůži znovu rudou jako rajské jablko a napuchlou, vše mě svědělo. Pochopila jsem, že lékaři vyléčili pouze viditelné znaky, ale moc je nezajímali příčiny a to mi mohli dělat testy jaké chtěli. Je to postavené na palici, když člověk přijede s rozdrbaným tělěm do krve, že se z toho může zcvoknou a oni ho pošlou k zubákovi, na rengen plic atd. Mno to je vedlejší. Doktoři jsou snaživí, ale léčí dvě spojené věci zvlášť - tělo a duši, kdo ví kdo to takhle zařídil? Je pravda, že i ted se ve mě vše bouří a mnoho věcí mám ještě nezpracovaných, kdo taky je dokonalý? Uvědomuji si své chyby a vím, že za ně nesu plnou zodpovědnost, ale uklidńuje mě vědomí, že nejsem jediná a že s tímhle mohu něco dělat. Nebude to jednoduchá cesta, co je také v dnešním pomotaném a zkaženém světě jednoduché? Vím, že mě čeká nelehký úkol srovnat si dávné křivdy, které k sobě nosím k rodině i sama k sobě. Popravdě nikdo mě nenutil, abych se uzavírala sama do sebe a okolí nechávala daleko za branami mého vlastního světa knih a psaní. Chápu, že pokud chci mít někoho ráda musím mít ráda nejprve sama sebe, protože jinak lásku nemohu rozdávat doopravdy naplno, jak by člověk měl. Jsme chybující. Bohužel není možné plakat nad rozbitým džbánem a čekat, že se dá zpátky dohromady, lepší je něco začít dělat. Člověk v sobě nosí myšlenky, emoce pozitivního i negativního rázu záleží jenom na něm co vyšle do světa a co se mu vrátí a nemusí nic udělat, bohužel stačí pouhá myšlenka. Je to hrozné, připouštím. Vlastně by mě zajímalo, malinko odbočím, proč lidé odsuzují někoho, kdo myslí, věří nebo oblíká se jinak, neměla by tohle být svobodná Zem? mno to nic. Mluvila jsem o myšlenkách pozitivních a negativních - moje negativní postoje sama k sobě i k okolí mě dohnali do péče lékařů. Po léta skladovaná atomovka v mém přeplněném nitru nevěděla jak jinak zabránit výbuchu než vytvořit si rezervní "sklad" v mé kůži. Je to jednoduché čím víc jsem se vztekala, byla ve stresu, myslela na ošklivé věci, jednala sama proti sobě, tím víc se to zhoršovalo. Není to nic příjemného, když ráno vstanete a postel máte plnou své vlastní krve, přes den se několikrát převlékáte, zakrýváte své tělo, aby náhodou někdo něco neviděl a neustále slyšíte připomínky, že jste cvok, to opravdu na sebevědomí ani vůli vykopat se z bahna nepřidá. Spíše to schazuje dolů a čím více jste dole tím hůře uvažujete sami o sobě, jak jste k ničemu, že vypadáte hrozně, začnete nadávat na okolí....věčný kolotoč do kterého je velice lehké kdykoliv znovu spadnout, stačí slovo, vůně, situace a mozek reaguje podle zavedeného principu, tělo začne nesnesitelně svědět, ale to se dá přežít stačí však kontakt s něčím co vyvolá horší tělěsnou reakci a můžete začít znova, sice už ne z nultého pole, ale znova.Zdá se to divné? Přitažené za vlasy? Říká se, že láska se nedá koupit za peníze a je to pravda, za peníze se dá koupit jenom oblak, výpar, který lidé nazývati mohou láskou, ale je tomu tak? Neblíží se spíše nenávisti? Závisti? Potřebě? Chamtivosti? Láska sídlí v našich srdcích, proto bychom je měli otevřít a rozdávat a tak možná najít smysl našeho života, naši cestu, sebe sama, Boha..... Zdají se vám tyto řádky podivné? Prosím, možná jsou špatně napsané, ale pravdivé, tedy asi kdo ví?Snad jenom ten Nejvyšší, Universum, Příroda, to ví. Sedím pod stromem a padá hvězda.... snad bych si měla něco přát....klid a mír v duších všech lidí, kteří na Zemi žijí, protože jinak tenhle už tak krátký život nebude mít dlouhého trvání a skončí bez toho abychom pochopili smysl bytí. Pochopení toho kdo jsme a proč tu jsme, ani já to ještě nevím, ale doufám, že ikdyž jsem se vydala špatnou cestou a visím kousek nad propastí svůj smysl, cestu najdu a že už ted jsem udělala malinký krok zprávným směrem. Díky

---