O lovcích a kořisti

Jaro bylo toho roku štědré a mokré a v lesích plno zvěře. Když se Jindřich vrátil od královského dvora na Bitštejn, poručil svému purkrabímu, aby se s družinou vydal na lov. K večerní hostině si představoval srnku nebo třeba jestřába. Purkrabí měl skromnější odhad. Lasička… nějaká koroptev, možná. Výsledek lovu je ovšem oba poněkud překvapil.
            Purkrabí se vrátil s chudým úlovkem, tedy až na jeden. Všichni na nádvoří se museli smát, když viděli, co přivezl za poklad. Dav se uctivě rozestupoval, když se k nim přidal i Jindřich. Pak před něj hrubě postrčili dívku se svázanýma rukama, která po muži, který to udělal, hned hněvivě prskla. „Divoká kočka!“ vybuchnul někdo smíchy. Byla droboučká, zrzavá a pihovatá a obrovské oči teď měla plné zloby a bezmoci.
            „Začínám si myslet, jestli jsi náhodou špatně nepochopil, co mi máš přivést, pane purkrabí,“ poznamenal suše Jindřich. Ta dívka teď stála přímo před ním a pořád vzdorovitě tahala za provaz, kterým měla spoutané ruce, ale dívala se přímo na něj.
            „Narazili jsme na tu holku v lese a chtěla ujet. Neřekla, kdo je, ani co tam vůbec pohledává. Každopádně už byla blízko té… té čarodějnice, tak jsme ji vzali s sebou,“ pokrčil rameny purkrabí. Pohladil po křídle bílého sokola s duhovými pírky na okraji křídel, krásné zvíře, které měl připoutané k paži. „Ten je taky její.“
            „ No tak prosím,“ obrátil se k ní netrpělivě Jindřich, „A mě to všechno povíš? Jsem k tomu já už dost dobrý?“ řekl a znělo to jako výsměch.
            Ona ale jenom divokým, ale plynulým pohybem pohodila hlavou a neobyčejně půvabně se ušklíbla. Až teď si všimnul, že horní ret má větší než dolní, oba ještě jemné a hladké, protože byla skoro dítě. Chovala se hrdě jako královna, ale už dlouho nebyl tak hloupý, aby nevěděl, jak rychle se tohle ženy umějí naučit.
            „Takže,“ pokračoval, když stále nic neříkala, „v tom případě budeš mít celou noc, aby ses naučila mluvit. Odveďte ji do mého pokoje.“
            Přejela ho pohledem a pak mu plivla pod nohy. Strážný hned trhnul provazem a ona skončila na zemi na kolenou. „A já zase myslím, že ze sebe už nesmyju tu špínu, jestli se mě jenom dotkneš,“ promluvila konečně. Neměla hlas mladičké dívky, byl hluboký, hrdelní a příjemný a vydržel by ho poslouchat celé hodiny.
            Bílý sokol v tu chvíli vydal ostrý skřek a v panice se pokusil vzlétnout, než ho zadržel kovový kroužek na jeho pařátu.
            „Giso!“ okřikla ho a i když se jí hlas trochu třásl, sokol se okamžitě vrátil na ruku purkrabího.
            „Pustím ho hned, když slíbíš, že budeš hodná,“ řekl Jindřich a ona se na něj ani neotočila, jenom pomalu kývla hlavou. Jindřich zase přikývl purkrabímu a ten bílého ptáka uvolnil.
            Zrzavá dívka před sebe natáhla ruce, na kterých sokol přistál. „Sejdeme se hned, jak to bude možné,“ šeptala mu. Rty se dotkla drobné ptačí hlavy, když se zdálo, že jí štěbetáním odpovídá. Pak rukama pohnula vzhůru, aby vzlétnul, a starostlivými očima sledovala, jak sokol mizí nad hradbami. Hradní pán zatím sledoval jenom ji, jak si vrýval každý rys té zvláštní tváře do paměti.
            Strážný nakonec trhnul provozem, ona sama vstala a strčila do něj, ale nechala se vést pryč.
            Večerní hostina se protáhla na několik hodin a čím víc Jindřich pil, tím míň myslel na ni. Vzpomněl si na tu pihovatou zrzku až před dveřmi svého pokoje, za kterými měla být. Na okamžik mu jí bylo líto, ale ty myšlenky hned zahnal a měl v úmyslu nechat mluvit tentokrát ji, jestli mu vůbec má co říct. Za dveřmi ji ovšem nenašel, jenom na zemi ležel dokonale svázaný a umlčený strážný, který ji sem přivedl.
            Jindřich rychle přeběhl k oknu, kudy jedině se mohla dostat pryč. A pak uviděl to, čeho si musela všimnout i ona. Kus pod oknem nalevo se ze zdi rýsoval chrlič a pokud se dokázala dostat na něj, pád dolů by znamenal už jenom pár metrů… Rozhlédl se po teď už ztichlém nádvoří a i v té tmě si jí všiml. Směrem od stájí táhla za uzdu svého koně, občas mu tiše nadávala za tvrdohlavost a zřetelně na jednu nohu kulhala. Strážní u brány, zabraní do hovoru a výbuchů hrubého smíchu, ji ještě neviděli.
            „Stráže!“ zakřičel na ně. Byli okamžitě v pozoru a ta dívka schovala tvář v koňské hřívě. „Obejděte jeden z vás hradby.“
            Zrzka se mu v té tmě uklonila a spíš jenom vycítil její úsměv. Jakmile jeden strážce zmizel, vyšvihla se na koně. Druhého z nich srazila na zem, když ji zkusil zastavit, a tryskem projela branou…

 Přešlo léto, suché, horké a nevhodné k tak velké bitvě. Pravda, Jindřich v ní sice nebojoval, ale ani si nedokázal představit, jak moc důležitá pro něj bude. V bitvě u Kressenbrunnu totiž zemřel majitel sousedního panství i jeho syn. Zůstala jenom dcera, prý šestnáctiletá…
            „Boží vůle,“ odtušil Jindřichův purkrabí, když sesedal z koně.
            „Na to nevěřím,“ mávnul rukou jeho pán, zatímco oba předali koně štolbům, kteří je odváděli do stájí. Nádvoří bylo svátečně čisté, všude se prolínala vůně pečeně, sladkých placek a medoviny a služky štěbetaly a pobíhaly všude kolem. Konala se přece svatba jejich mladičké paní…
            „A čemu teda věříte,“ zamumlal purkrabí. Měla to být řečnická otázka, ale kupodivu na ni dostal odpověď.
            „Věřím, že kdyby se děla vůle boží, tak by už na světě nebyl jediný člověk. Už stovky let se Bůh ve své nekonečné moudrosti snaží lidstvo zničit nemocemi, povodněmi a všemožnými katastrofami. Taky věřím, že nic z toho, co na lidi chystá peklo, se nevyrovná tomu, co si dělají sami.“
            Prošli hlavním vchodem a zamířili do hodovní síně. „Zajímavý názor, jenom bych ho neříkal moc nahlas,“ odplivnul si purkrabí, teď už jeden uctivý krok za svým pánem.
            Sál byl přecpaný lidmi a hlukem, ale přece jen se ztišil, když vešel Jindřich. Rychle se rozhlížel po přítomných dámách, ale vlastně to bylo zbytečné. Judita, jak se jmenovala, seděla za stolem a ani se nepohnula. Měla prosté bílé šaty a mezi ženami tady, vyzdobenými jako ptáčci lačnící po obdivu, zářila jako drahokam.
            Přicházel pořád blíž, zatímco se před ním hosté rozestupovali. Její tvář moc dobře neviděl, protože přes ni měla závoj a hlavu stále odvracela stranou.
            „Myslím, že pro dnešek bys mohla odložit smutek. Jdi převléct do nejlepších šatů,“ řekl tvrdě, rozčilený, že ona samotná se s tím neobtěžovala dřív. Po chvilce váhání dodal: „Prosím.“
            Judita zvedla závoj a nezvykle velkýma očima se konečně obrátila na Jindřicha, který už stál před ní. Drobnou tvář, orámovanou pramínky zrzavých vlasů a teď i dvěma stezičkami slz, měla posetou pihami a horní ret o trochu větší než dolní. Jindřich na okamžik zadržel dech. Až teď mu došlo, že ji vlastně poprvé viděl před pár lety, roztomilé rezavé dítě, co si ještě šlape na jazyk, zatímco tatínek se mu ji už snažil namluvit…
            Zčásti už očekával, že mu tu udělá scénu jako malá holčička zahnaná do kouta, ale nezklamala očekávání v ní vložená. „Jak si přeješ,“ odtušila mrazivě, vstala, toporně se mu uklonila a co nejrychleji zmizela pryč.
            Znovu se viděli až před kaplanem a ruku mu vytrhla, jakmile to bylo možné. Při hostině sice seděla vedle něj, ale odpovídala jenom ano nebo ne, když se ji na něco zeptal, a tak brzy podobné snahy vzdal. Tři hodiny seděla nehybně jako socha a on si připustil, že se na ni přinejmenším rád dívá. Těsné šaty měla z modrého brokátu, vlasy rozpuštěné do rudých vln  a kolem pasu zlatý řetěz. A to si myslel, že se žení s dítětem!
            Nakonec se Judita dočkala a směla odejít, když už dávno byla noc. Zůstat na hostině déle, než bylo nutné, ale myšlenkami popoháněl minuty dopředu.
            Když vešel do jejího pokoje, samozřejmě už čekala v posteli, ruce založené na prsou, a prsty bušila do paží. Dívala se někam do prázdna, dokonce i když byl u ní. To až když vztáhnul ruku k jejímu rameni, jediným pohrdavým gestem k němu obrátila hlavu. Co vlastně čekal? Že mu skočí kolem krku, ochotně se povalí na zem a roztáhne nohy?
„Abych řekl pravdu, pro mě je tohle taky nová zkušenost… s manželkou,“ ušklíbl se,  ale hned by si za tak pitomou průpovídku dal ránu bičem. Musela ho ale pořád provokovat? „Panebože, přestaň se tvářit jako mučednice.“
„Opravdu? Přála bych si, abys tu byl ty, já a dva nože. Uvidělo by se, kdo by komu ublížil,“ odsekla tím drsným tónem, který si pamatoval. Pak se zase dívala do prázdna a odmítala ho vzít na vědomí.
Jindřich zaklel a posadil se vedle ní. Pak jí chytil obě ruce, aby konečně nechala dolů sklouznout tu hloupou deku, a přitlačil ji na postel. Samozřejmě se prala, ale neměla proti němu šanci, a tak to brzy vzdala. Rychle oddechovala a on nemohl odtrhnout oči od těch zvláštních rtů.
                „To musíš vždycky dostat to, co chceš?“ vyprskla.
                „Ano.“
                „A mě to bolí,“ napjala se.
                Chvíli ještě váhal, ale rty se jí už roztřásly a občas trhnula ztuhlýma rukama nad hlavou, a tak ji pustil.
                „Ty…!“ vyprskla a praštila ho do ramene. „Ty jsi…"
                „Já bych tě taky nejradši celou zlíbal.“
                „Tak si posluž. Nezaměňuj ale rozkaz s nějakým potěšením, pro mě to nic příjemného nebude. A pak hned odejdi,“ trhnula hlavou ke dveřím. „V téhle posteli totiž není dost místa pro mě a tvoje ego.“
                Hlavou praštila o polštář a čekala. On se ni ale pořád jenom díval, ne hněvivě nebo pobaveně, ten pohled ještě neznala.
                „Odejdu, když to řekneš tak, abych ti věřil.“
                Pohnula rty, ale nic z nich nevyšlo. Tvářila se bezradně, a tak ji políbil, tak dlouho, že jí docházel dech. Proklínala svou hlavu za to, že to dovolila, ale nakonec ho objala rukama i nohama.
                Nemohl uvěřit, co všechno jí třesoucím se hlasem ve tmě nasliboval a čemu se tichoučce smála…

Přicházel podzim, po žních se tvrdě ochladilo a ze všech komínů pomalu začínal stoupat kouř. Nebe zešedlo a noci se prodlužovaly, jako by se svět hroutil, ale tak to koneckonců chodilo rok za rokem. Jednoho dne vítr otrhal stromům žluté listé a rozfoukal ho do krajiny.
            Judita jako vždycky nemohla usnout, ležela mu na hrudi a on jí prostě nedokázal říct, že se mu tak dost špatně dýchá. Zakryl si oči loktem proti záři z dohasínajícího krbu a druhou rukou ji pohladil po vlasech. Netušil, že se pousmála, protože to udělal poprvé. Když po chvíli začala vyprávět, doléhalo to k němu už jenom jako ozvěna, jako nějaká pohádka.
            „Za všechno vlastně může ta čarodějnice, přesně ta, za kterou jsem jela, když mě k tobě přivedli. Chtěla jsem jí pomoct, varovat. Ne jenom tak, samozřejmě, to ne. Já byla totiž kdysi tak hloupá, že jsem od ní chtěla pomoct… jestli by ošklivá zrzka nemohla být jako ostatní. Vysmála se mi, že si přeju takovou hloupost. Druhý den za mnou přiletěl bílý sokol a k pařátu měl přivázaný vzkaz od ní. Že prý jestli se o něj dokážu rok starat a neztratím ani jedno z jeho duhových pírek, udělá ze mě krasavici. Jestli to nedokážu, propadne moje duše peklu. Cha! Samozřejmě jsem tomu nevěřila! Pak jsem ale zjistila, že když se ho někdo dotkne, cítím to taky, a když mu někdo ubližuje, bolí to i mě.
            Myslím, že se to všechno čarodějnice udělala, protože jsem jí mohla pomoct – otci totiž už dlouho hýbala žlučí. Měla smůlu, neposlechl mě. Před pár měsíci se otec rozhodl, že ji nechá upálit, a mě chytil na cestě k ní tvůj purkrabí. A tak skončila na hranici, otec a bratr mrtví a já s tím sokolem na krku.
            Vlastně je dobře, že mě neslyšíš, protože bys ničemu z toho nevěřil. Já sice věřím, ale už se nebojím.
            Dobrou noc…,“ přejela mu prsty po tváři a přikrývku si přetáhla přes hlavu. Myslela na piráty a racky nad rozbouřeným moře, dokud ji tiché pochrupování neukolébalo ke spánku.

 Všechno pokryl sníh, vlastně během jediné noci. Kolem hradeb ráno stráže nacházeli stopy stále drzejších hladových vlků, protože se sem dostávali přes řeku kroutící se pod hradem, teď zamrzlou, jako by se zastavil čas.
                Jindřich vždycky rád lovil a teď s sebou bral i jejího bílého sokola, protože byl ze všech nejrychlejší a nejchytřejší. Judita to dovolila, protože to bylo jeho přání, ale vždycky ho zapřísahala, aby Gisa hlídal jako oko v hlavě. Nechápal proč, ale vždycky jí to slíbil a snažil se ji nezklamat.
                Ten den byl jasný, slunečný a mrazivý, jako stvořený k lovu. V lese už vystopovali dvě srnky, divočáka a lišku… dostali je všechny. Pak narazili na stopy obrovského vlka a vydali se po nich, i když to trvalo několik příštích hodin.
                Našli ho! Pomáhal jim v tom sokol, ale teď ho už viděli sami. Černá kožišina se míhala mezi stromy a vlk občas zavrčel tak, že se jim koně splašili. Ztratili ho až u skalního ochozu, kde ale několik sáhů kolem byla jenom mýtina.
                „Stát!“ rozkázal Jindřich družině. „Nelíbí se mi to, chce na nás přivést smečku.“
                Na okamžik všichni zmkli a čekali, jestli neuslyší blížící se vytí. Vzduch ovšem prořízl jiný zvuk, šíp vystřelený z luku. A pak křik sokola, který z nebe padal k zemi.
                „Giso,“ zaskřípal Jindřichovi hlas, protože ona mu to neodpustí.
                Střelec na skalním ochozu nad jeho hlavou, v černé vlčí kožišině a vedle stejně tmavého koně, čekal, až sokol dopadne. Hned se k naříkajícímu ptákovi vrhnul a z těla mu vytrhl šíp. Nakonec mu začal z křídel rvát duhová pírka, zatímco skřehotání ustalo docela.
                Zvedl se a s vítězným pohledem přepočítával, jestli těch pírek je opravdu šest. Pak zdusil výkřik a jeho výraz se změnil na ohromený, protože jemu samotnému trčel šíp z pravé dlaně a její obsah pustil.
                Otočil se a kus za sebou uviděl Jindřichovu družinu. Neváhal ani chvíli, nelidsky rychle se vyšvihl na koně a ujížděl. Mířilo na něj sice několik luků, ale jejich pán střelce zadržel.
                Judita zatím čekala, teď už dokonce na hradbách, protože byli pryč moc dlouho a ona si začínala dělat starosti. Bětka, její služebná, jí dělala společnost a jako tak často své paní nerozuměla. „Jsou to chlapi zvyklí stejně snadno se pomodlit jako někoho zabít.“
                „Myslím, že se bojí umřít stejně jako ty nebo já,“ dýchla si Judita do dlaní obláček páry, aby je zahřála. „Ale je to snazší, když myslíš na ty, co už na tebe čekají na druhé straně…“
                Bětka s sebou trhla, když její paní vykřikla bolestí a chytila se kus pod žebry. Snažila se ji chytit, když zaklopýtala, ale pak si všimla, jak se kolem Juditiných rukou, co k sobě tiskla, šíří krvavá skvrna. Bětka si přitiskla dlaně k ústům. Hradní paní zavrávorala a opřela se ještě na chvíli slábnoucí rukou o výklenek hradeb, než přepadla dolů. Služka už jen stihla prsty zavadit o její kožinu. Juditin křik jako by se postupně změnil v řev dravého ptáka…
                „Děj se vůle boží,“ pokřižovala se Bětka.
                Tam dolů na zemi dopadlo jenom šest zářivě bílých pírek.