Nůžky na lásku

S přirozeností přírodních lidí mu vyslovila svoje city k němu. Odmítl ji. Její reakce ho překvapila. Se stejnou přirození, s jakou se mu nabídla, se podivila, proč odmítá něco, co neokusil. Byla přímá a vytrvalá. Jejich vztah začal.

Ona, nadána smyslem pro tělesné požitky, živočišně toužila po intimních něžnostech. On se jim bránil. Ještě nikdy milostný vztah se ženou neměl. K erekci ho mohla dovést jen jeho vlastní bunda. Trhaná, ničená. Ukájel se představou ničené bundy. Jinak to neuměl.

Děvčátko, do kterého byl v dětství zamilován, mu roztrhalo a pošlapalo jeho novou bundu. Pokořen děvčátkem, byl pak ještě potrestán svými rodiči. Sexuolog konstatoval příčinu úchylky. Ale na její vyléčení byl už krátký.

Byl horký jarní den. Byl nezvykle horký jarní den. Projížděli pomalu lesní krajinou. Otevřenými okny zelené škodovky vdechovali omamný vzduch, nabitý smyslnými výpary přírody, rozdychtěné touhou množit se. Rozpálena milostnou touhou, chystala se příroda naplnit očekávání smyslného jara. V sžíravé vášni splynout v jednotné rozkoši jarního smilnění.

Oči obou, aniž by oni sami při tom pohnuli hlavou, hledaly po okrajích lesa vhodné místo. On, navzdory horkému dni, na sobě svoji bundu. Křečovitě svíral volant. Pod dlaněmi horký, lepkavý pot. Pot stékal čúrek za čúrkem po jeho mužných plecích. Ona svírala v prostorné kapse volných kalhot starobylé nůžky. Ze staré singrovky jeho babičky.

Těžce vdechovali, ve stejném rytmu, ten erotikou nabitý vzduch. Vůz rytmicky drncal po hrbolaté cestě. Cítila, jak ten rytmus působí na její dychtivé ženství. Cítila, jak v tom samém rytmu, nespoutaná mohutná ňadra nechávají třít divoce vytrčené bradavky o něžně hrubou látku.

Oba, ve stejném okamžiku, zahlédli to místo. V polostínu, uprostřed vysokých borovic. Lože z mechových polštářů.

Zaskřípěla ruční brzda. Ten skřípot pronikl jejich těly. Nebezpečně. Slibně.

Mlčky se vyzuli z bot a ponožek. Vstoupili do mechu. Zlehounka našlapovali.

Vysvlékla ho zezadu z jeho bundy. Tělem mu projel osten vzrušení. Namáhavě udělal ještě pár kroků. Do stínu. K vysoké borovici. Otočil se, opřel se zády o kmen mohutného stromu a pomalu se sesunul dolů do mechu. Staletý kmen rozedřel kůži na jeho zádech.

Stála před ním. Osvobozena od svého oblečení. Široce rozkročena v slunci. Rozpuštěné vlasy jí padaly až na smyslně ladné boky. V rozpacích lehce kývala tělem do stran. Křečovitě svírala předměty vášně svého milence. K ňadrům oběma pažemi přitisknutou bundu a ve své pravé ruce babiččiny nůžky.

Pak padla do mechu na kolena. Bundu položila před sebe. Nůžky sevřela oběma rukama. Pozdvihla paže vysoko nad hlavu a bodla. A pak znovu a znovu. A čím dál divočeji. S vlasy padajícími na zdvihající se a zase klesající ňadra. Znovu a znovu zarývala nůžky do odolné kůže.

On, téměř bez sebe, se stoupajícím mužstvím. Poprvé nevzrušován jen svými představami, ale žitou skutečností.

Chtěl vstát, obejít jí a pokleknou do chladivého mechu za ní. Nemohl se ale pohnout. Sténal. Hlasitě sténal. I ona sténala. Vzdáleni jeden od druhého. Přece ale už navždy spojeni. Odhodila nůžky a začala bundu vší silou trhat rukama. Zvuk trhané kůže přiváděl ho do extáze. Po kolenou se k němu přiblížila. Vzala bundu do zubů. Volnýma rukama vyprostila jeho mužství. Pokořenou bundu navlékla na své rozpálené tělo. Přiblížila se těsněji. Zastřenými zraky vpíjeli se jeden do druhého.

Chvějivě dosedala do klína svého milence. Splynuli. Muž a žena.

Zachráněni před odsouzením k samotě.