Různý lidi

Tak co si dáš, zeptal se Kuba, kterej měl tehdá dobrou náladu a ploužil se po lokále v tom svym sepraným tričku se sepraným nápisem na zádech jak jepice, kterou každou chvíli dohoní osud. Chvilku sem koukal do zdi a pak mu povidám, že pivo jako skoro každej den a von prej kolik? Vždycky, když má dobrou náladu, tak se vtipně (blbě) ptá a já mám chuť mu jednu vrazit, ale nakonec jsem si dal jedno a pak ještě asi šest nebo vosum. Myslim ale, že jich určitě nebylo sedum, to bych si pamatoval. V zakouřeným pološeru nárazů kulečníkovejch koulí a smíchu nějakejch vysokoškolaček (vypadaly na prvačky a měly všechny barevné moderní oblečení, vedly nevázaný rozhovor o novém obchodu, kde údajně prodávají i kabelku renomované značky a nervózně se rozhlížely po okolí, jestli se snad nějakej ožrala nepokusí o řeč) jsem přemejšlel o tom, že někteří lidi se na tenhle svět narodili jenom proto, aby srali ostatní lidi na tomhle světě. Takový ty lidi, co jsou jako komáři, který neznamenaj vůbec nic, je jich na každým rohu hejno, maj jednu vejšku, tři plus jedna v pátým patře, fábii na lízink a stejně každej den serou lidi kolem sebe a komplikoujou jim život svým ksichtem. Nějaký rádoby pseudohipíci v rohu vedle džůboksu koukali do přednášek a hádali se o Šopenhauerovi, jestli prej zcela šťasten se necítí nikdo, leda že by byl opilý. Ten citát znám, znám i jeho podstatu, ale o jeho pravdivosti teda dost pochybuju. Dost a často. Už pak nevim, kolik bylo hodin, Kuba akorát pořád jestli pivo a já že jo až se holky od vedlejšího stolu sebraly, zaplatily kafe, matonky a každá dva zlatý jelciny a šly se bavit na párty, kde to jejich oblečení určitě nalákalo spoustu nagelovaných hlav v bílých košilích.Rodiči finančně zajištění intelektuálové se nakonec dohodli, že prej ten citát skutečně funguje, někteří ještě běželi zvracet na záchody a ostatní se jim smáli, protože věděli, že sami budou zvracet až doma. No a já jsem zavřel hospodu a pak se ráno probudil, překvapivě brzo, zrovna když zvon odbíjel nevim kolik a tížilo mě vědomí, že na mě někde tam venku čeká ranní blbec z pátýho patra ve fábii. A tak jsem se rozhodl tehdá nevstávat a nebýt chvíli součástí světa, koukat hodinu do stropu a pak si v poledne uvařit kafe. Kouknout se na starej film a jít si zaběhat a pak chvíli pozorovat mraky. Rozhodl jsem se taky proto, že jsem měl na lístku šest nebo vosum čárek, ale je hodně možný, že jich taky bylo sedum. Na to se ještě budu muset zeptat vtipálka v sepraným tričku.