tulipánová noc

seděl jsem ve stínu své kuchyně a oknem pozoroval vzducholodě plovoucí na azurové obloze. zdálo se, jakoby se jedna z květin na mém parapetu pohnula. bylo to divné, císař zakázal vítr a tak žádný nevál. přesto jsem si byl pohybem jedné z květin jist. přistoupil jsem tedy k oknu a pohlédl na onen květ. byl to malý tulipán. malý a rudý. hleděl jsem na něj. nepřipadal mi ničím zvláštní, obyčejný květ. otočil jsem se a znovu se usadil. uslyšel jsem hlas:
"Emile! pojď blíž! neboj se! Emile!"
skočil jsem k oknu a hleděl na tulipán. neměl oči ani ústa, přesto bylo vidět, že se usmívá. pevně jsem sevřel květině stonek.
"pusť, Emile. pusť mne přeci..."
škubl jsem a utžený tulipán hodil z okna...

v noci mne vzbudil zpěv. byla to smutná píseň, tak smutná, že zdem tekly slzy. hudba byla všude a přesto jsem věděl, že jí neslyší jiný člověk než já. utíkal jsem k oknu. desítky květin, měly skloněné květy a na dlažbu, k utrženému tulipánu, dopadaly tisíce slz. musel jsem na ulici. seběhl jsem tisíc schodů a ocitl jsem se vedle malé květiny. měl jsem oči celé mokré. zvedl jsem tulipán a utíkal k řece. položil jsem jej na vodu. rudý tulipán splíval.
"sbohem, Emile..."
tulipán unášel proud, hleděl jsem smutně za ním. dlouhé hodiny pozoroval jsem místo kde se mi ztratil. pak tam, pomalu a lehce, vyšlo slunce. tak se tedy rodí nový den?

---