Kráčí plavovláska loukou. V hnědých sandálech pluje jedna její noha trávou hnedle za druhou a zelená tráva uhýbá jejím krokům, nechá se pohladit podrážkou starých sandálů a hned se zas narovnává, jen tak ledabyle.
Ve flanelové košili, jež jí volně splývá přes celkem hodně obnošené džíny, jde blondýna a v té flanelové, kostkované košili má v kapse na prsou  peněženku. Ne, nejsou v ní žádné peníze, jen spousta vizitek. Vetší než malé množství barevných vizitek. Usmívá se a má pěkně žluté zuby, snad z toho slunka, co já vím.
Jak si tak kráčí tou trávou, dělá jí to dobře na bradavku. Její bujaré poprsí nesvírá žádná podprsenka a ono si vesele a volně poskakuje při té, jakoby taneční, chůzi travou. Taktéž peněženka poskakuje v náprsní kapse s nimi a vzájemně se třou a blondýně to dělá dobře, dráždí jí to levou prsní bradavku a ona se usmívá a myslí na pěkné věci. Neusmívá se, ba přímo se chechtá, je totiž zhůlená a jmenuje se Sněhurka.
A za ní, těsně za ní jde trpaslík. Sleduje každý její krok, chvatně ji dobíhá a násilně ohnutá tráva Sněhurčiným sandálem, pružně se narovnává a šlehá trpaslíka do kuliček a jeho to lechtá a taky se směje.

A tak oba jdou po zelené louce a oba se culí a proto někoho může zajímat, na co ti dva myslí.
"Sněhurka nám poslední dobou nějak droguje," naznal lišák Vuk a popotáhl obřadně z dýmky špetku dohořívajícího tabáku. Taky už je starej profous, lišák mazaná, obracející se na ježka.
"Bať, bať. Hulí trávu, jí jak neuvázaná a tloustne. Dyť za chvílu muší bejt tlustá jako kráva. Už jakoby ani nebyla pohádkovou bytosťou, začíná se podobat lidským samicím," přitakává jedenáctiprocentní ježek a bodliny se mu jenom ježí.
 Mají oba velký strach, že až Sněhurka přibere a bude těžká jako kráva, její krok pak nebude lehký jako sněhová vločka a všechna ta stébla a luční kvítí ztratí pod její vahou svou pružnost, vše svým kravským krokem udusá a trpaslíci tak přijdou o svou rozkoš.
"Kurva drát," zvážněl lišák ještě víc. "Musíme s tím něco udělat. Řekneme medvědovi, ať se k tomu postaví, jako chlap a něco s tím udělá. Vždyť ho z nás má největší."
"Misim to neklapne," zasmál se jedenáctiprocentní ježek od srdce. "Dyť poslední dobou chlastá jako duha a jde mu to k duhu, méďovi. Tož vlastně do tlóšťky. Pěkně zlenivěl. Protahuje si zimní spánek z pěti na jedenáct měsíců, pak vyleze, vožere se z medoviny na mol a na dur pak zase na jedenáct měsíců vytuhne v té své sloji.“
Ve své vážně debatě si ani nevšimli, že přichází vlk.
"Baf, chachacha," vybafl na ně ze zálohy a býval by se s nimi pustil do křížku, ale byl těžce zhulenej a řešil svou depku. Jeho fena Cita se hárá a on kvůli svému stavu nebyl schopen konkurovat mladším jedincům z jeho smečky, ve které byl kdysi vůdcem. Zůstal na ocet a necítí se zdráv. Už asi umírá, na stará kolena. Už nebude po dvacáté otcem a bylo by to tak fajn a jubilejní si po dvacáté zašukat.
Ježek i lišák se pěkně lekli. Ježek se schoulil v mžiku do klubíčka, takže vypadal jako kaktus. Lišák vyfoukl obrovské množství dýmu tak, že se celá mýtina zahalila do neprůhledného kouřového závoje a zmizel rychle jako luční světýlko.
Minule se totiž pustil s vlkem do křížku a špatně to dopadlo. Nejen že mu vlk rozbil čumák, ale ještě mu natrhl prdel.
"Buzerant jeden!" vždycky říkal na vlkovu adresu, když se mu zvířátka smála. Lišák Vuk pak chodil k lesním vílám a ty mu vždy přichystaly heřmánkovou sedací koupel. Jo, jo, měl tenkrát hodně bolestivý sraní.
Avšak vlk byl zrovna dneska úplně neškodnej. Kouká jak se kaktus před ním z ničeho nic ponořil do  nevysvětlitelné mlhy a docela ho to rozesmálo a chlámal se jak blbej, dobrou minutu, pak zvážněl, ztuhl, svalil se na bok do trávy a vytuhl už na vždy. Pohádkovej děda si ho už zavolal na onen svět. Do pekla. Vlk byl totiž pěkná svině.
Ježek vystrčil svůj čumák, sonduje situaci, jestli je už nebezpečí zažehnáno. Pak zamrká svýma očima, černýma jako dvě bezové bobule. Kouř  ze španělského tabáku ho do nich docela pálí, avšak vidí vlka, zahaleného v kouřové cloně. S otevřenou tlamou, ve které  svítí spousta ostrých bílých špičáků, a vyplázlým jazykem leží zcela nehybně na tři ježčí délky od něj. Důkladně vlka očenichal a naznal, že je už nadobro tuhej. Z vlka se stalo děsivé chlupaté torzo. Za své slávy dobýval jednu fenu za druhou, dokonce si to chtěl kdysi rozdat i se Sněhurkou, křehkou dívčinou. Se zlou se však potázal, když to tenkrát zkusil. Trpaslíci od Sněhurky ho málem umlátili lopatičkama. Sedm statečných trpaslíků od Sněhurky, ho zrubalo poté, co vrazil svůj studený čumák Sněhurce pod sukénku do ohanbí. Poté se vlk sotva odbelhal a měl dlouho hodně modřin. Vlk často terorizoval zvířátka, takže není divu, že ho po čase začali přezdívat - „Bin Ladin.“
„Jé, to budou mít zvířátka radost, až jim povím, že je vlk  tuhej,“ pomyslel si Ježek.
Když v tom se najednou pod ním zvedá zem. Jedenáctiprocentní ježek se úplně orosil a docela jím prostoupil strach. Ihned zkaktusovatěl. To asi pro něj přišel vlkův duch z pekla, natahuje se právě teď po něm svým paznehtem. Ježek se tak bál, až si z toho usral a skutálel se z právě vystupujícího kopečku hlíny.
Nebyl to však vlkův duch, ale krtek. Vylezl ze svého krtince, a skutálel se rovnou k ježkovi, až se o něj popíchal.
„Kdo jsi, že mě pícháš?“ zeptal se pohoršeně. Nikdo se neozval. Nic než ticho a smrad.
„Je tu někdo?“ ptá se krtek vším docela zmaten. Si tak v klidu hrabe svou štolu, zamíří si to na vrch, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a první, co ho praští přes čumák je kouř a puch. Pak ho někdo píchá, snad celým jehelníčkem a vůbec se s ním nechce bavit. Už se chystal složit si svou skládací slepeckou hůl, když se náhle ozvalo: „To jsi ty krtku?“
„Uf,“ oddychl si jedenáctiprocentní ježek, vystrkujíce ze svého pichlavého kožíšku svůj špičatý, strachem ještě orosený čumák. A začal líčit co všechno se stalo, že přišel zhůlenej vlk a oba pěkně vystrašil.
„No a pak tady sebou seknúl a natáh čapy, no a byl v tu ránu mrtvé,“ vysvětluje ježek hrůzostrašný zážitek krtkovi.
Krtek se podivil. Bylo to na něho až moc informací zaráz.
„No máte  tady ale nakouřeno, to jsem ještě neviděl…“ řekl krtek.
„Tos ani nemoh,“ opáčil jedenáctiprocentní ježek a začal se smát.
„Tož, to tady lišák Vuk mlžil ze své dýmky, aby vlk zablódil a nemoh ho dohonit,“ vysvětluje ježek a zároveň se dívá, kam že to lišák odběhl. Avšak po lišákovi ani vidu, ani slechu.
 „A ten smrad tady, nebyl tady dneska ten humusák tchoř? Nebo se snad už ten vlk rozkládá?“ zeptal se krtek.
„Ne, ne, tož pardón krtku, to jsem si jen malinko usral,“ podotkl ježek omluvně a trochu se červenal. Nebylo to však z toho, že by se styděl, ale od červánků, jak už pomalu zapadalo slunce.

Kapitola druhá – Z lesa do města

Většina zvířátek šla spát. Jenom Sněhurka měla spoustu práce, jakoby v noci ještě víc ožila. Dřív chodila touhle dobou spát, ale časy se mění. I dnešní večer má sněhurka v plánu vypravit se za zábavou do města ve světě lidí. Půl hodiny ji trpaslíci voňavkovali, aby nesmrděla. Už se totiž dlouho nekoupala a ani  svou menstruační mechovou vložku si už dlouho nevyměnila, takže se přilepila. Oblékla si nádherné šaty co jí darovala víla Izabel. Trpaslíci jí pak ze žebřiňáku na šíji upnuli vlastnoručně vyrobený, malými kladívky vytepaný, šperk. Bylo to mistrovské dílo. Šperk ze zlata, osázený modrými brilianty, které trpaslíci našli při výkopových pracích v jeskyních. Ustrojená Sněhurka, se pak s lucernou a největším trpaslíkem vydala na cestu, skrze jeskynní labyrint a tajnou bránou do světa lidí.
Tak jako každý večer, nechala na kraji města svého trpaslíka s lucerničkou, došla k nejbližší telefonní budce, vytáhla jednu z vizitek a telefónovala. A smála se u toho jako potróblá, pač byla zase zhůlená. Pak se široce rozkročila a točila svou slaměnou kabelkou, až z ní sláma lítala.
Tu kabelku jí daroval hejkal. Je to umělecký předmět, vyrobený za úplňku, ze speciální slámy posvěcené vodníkem. Bylo to tenkrát, když ji balil a hrozně na ni hejknul, že z toho málem mladý dostala. Z lásky nebylo nic, ale kabelka jí jako omluva zůstala.
A jak tam tak točí tou kabelkou, v tom přijede limuzína, dlouhá jako její vedení a ona nasedne. A trpaslík jí smutně mává na rozloučenou, protože ji má rád a bojí se, aby jí lidé něco neudělali.
Limuzína se rozjíždí a jedou dlouho městem, ulicemi, přes světelné křižovatky, kolem nákupních center,  světélkujících barů a diskoték i okolo hospody U Čolka.

A Sněhurka zvedaje své krásné hýždě z koženého sedadla, vystupuje z luxusním limuzíny.
Sluhovi v tvídovém obleku pokývne hlavou, jako poděkování za otevření dveří, a dodá: „Dík vole.“
Kdysi se sčuchla s partou feťáků  z předměstí a některé manýry jí zůstali.
Ale nyní si polepšila. Vchází do přepychové vily, její lodičky se lehce nesou přes perský koberec a už ode dveří zdraví svého prince na bílém koni. „Ahoj Pavle.“
Jak je naivní tahle kráska z pohádkového lesa od sedmi trpaslíků. Není to totiž princ na bílém koni, ale tlustý drogový magnát, jež právě šlape na bílém rotopedu.

Nad vilou už dávno vyšel měsíc a největší trpaslík, ze všech pohádkových trpaslíků, za pár hodin zjistí, že se toto ráno Sněhurka už nevrátí.