četbu citovaných knih fakt doporučuju

Středověká Mystika

 

Tato esej je pokusem zachytit cestu mystika vedoucí k sjednocení s Bohem tak, jak je popsána v dílech Dionysia Areopagity, Mistra Eckharta a Autora spisu Oblak nevědění. Jako hlavní rámec jsem použila Novoplatónskou Triádu. Vycházení  - Bůh manifestující se v stvoření a  naplnění lidskosti, Návrat - Bůh ve své bytostné skrytosti a překročení lidskosti vedoucí k poznání skrytého Boha a Trvání – Bůh ve svém bytí o sobě. Dále jsem se snažila sledovat linii cesty nastíněnou Dionysiem a to očištění – osvícení – splynutí  a také metaforu mystické cesty ztvárněnou Mojžíšovým výstupem na horu Sinaj (Ex 24,1n).  

 

 

Vycházení

 

Mystik, toužící po cestě k Bohu, stojící před horou Sinaj se nejprve pohybuje v dimenzi stvoření, lidskosti. V rámci stvoření hledá jednu z forem Boha a to Boha, který se manifestuje ve stvoření, aniž by ztratil něco ze své transcendence. Bůh je prvotní princip.¹⁾ V něm mají počátek všechny ctnosti. Mystik si plně uvědomuje svou stvořenost a závislost na tomto prvotním principu. Naplní-li plně své lidství, stvořené k obrazu božímu, je schopen přiblížit se Bohu. Jako člověk nadán intelektem, smysly, komunikující s lidmi a naopak neustále pokoušen hříchem, má jedinečnou možnost bojovat a vůlí tvořit opravdu obraz Boha.

„Aby člověk dosáhl zbožštění, musí v sobě nejprve obnovit vlastní lidskou vznešenost.“ ²⁾ Dle mého názoru je jedinečnost lidskosti zejména ve schopnosti dávat lásku, uvědomovat si hřích a v intelektu.

 

 

Nejprve tedy naplnění přikázání lásky. I když, jak dále uvidíme, vrcholným stavem mystika je naprosté vnitřní oproštění od stvoření neznamená to, že se mystici, o kterých pojednávám, odtrhnou od světa a nekomunikují s ním. Nikdo, kdo plně nenaplňuje Boží přikázání, s ním nemůže splynout a proto nalezneme v jejich textech mnoho poukazů na nejdůležitější přikázání, lásku k lidem. Mistr Eckhart například přímo kritizuje tento odklon od společenství a církevního života. „Kdo je na tom dobře a s kým je to v pořádku, věru, ten je spokojen na každém místě a mezi všemi lidmi.“ ³⁾ Dionysios Areopagita ve svém osmém listu nabádá mladého mnicha Démofila, který se neadekvátně zachoval k jednomu členu svého společenství, pod záštitou služby Bohu, který tím ale popřel základní přikázání a to přikázání lásky. Užívá několik příkladů z Bible, kde poukazuje na důležitost laskavosti. „Židovské dějiny vypravují, ušlechtilý Démofile, že se svatý Mojžíš stal hodným Božího zjevení díky své velké laskavosti...Věděl totiž, že kdo chce být v blízkém společenství s dobrým Bohem, musí se mu, nakolik je to možné, co nejvíce připodobnit a mít na mysli skutky vedené láskou k dobru.“ ⁴⁾  Láskou a jejím dáváním jsme Bohu nejvíce podobni. 

 

Dále se tedy pozastavíme nad uvědoměním hříchu. Již v osobě a učení Ježíše Krista můžeme nalézt názor, že hřích je důležitým aspektem vedoucím k uvědomění si lidskosti. Mistr Eckhart ve své knize Naučení říká: „Právě ten sklon (k hříchu) totiž působí, že se člověk pilně cvičí ve ctnosti, pohání ho ke ctnosti a je jako bič, který člověka honí, aby žil řádně a ctnostně.“ ⁵⁾ Také v Pavlově učení se setkáme s tímto názorem. „Ctnost se naplňuje ve slabosti“ (2K 12,9). Vědomí vlastní hříšnosti nás vede k hlubšímu uvědomění a mnohdy vede k oddanější lásce k Bohu. To se nejlépe zračí v příběhu Marie z Magdalény (Lk 7,48). Stojíme však také před problematikou prvotního dědičného hříchu, který nás uvedl v nevědomost a proto jsme závislí na boží milosti, která nás uschopní hřích rozpoznat. Podíváme-li se na text Oblaku nevědění, spatříme důležitost této neustálé pochybnosti pro myšlení středověku. „Ale dnes je (člověk) prvotním hříchem natolik oslepen, že toho (poznání hříchu) bez osvícení milostí není schopen.“ ⁶⁾ Autor zde ale mluví o rozpoznání hříchu. Boj s ním však vždy zůstává břemenem člověka samotného a jeho lidskosti. Hřích nás svírá a úspěšný boj s ním nás přibližuje Bohu. Musíme projít očištěním. I Mojžíš před výstupem na horu Sinaj konal očistné rituály (Ex 24,5). „Vymanění se z temnoty hříšného stavu je prvotní podmínkou výstupu k Bohu.“⁷⁾ Dle Dionysia je tedy očištění nutným předpokladem k cestě za sjednocením s Bohem. Bez něj by nemohl stoupat výše.

 

Výsostnou vlastností člověka však zůstává jeho intelekt. „Uvědomí-li si člověk své pravé postavení poznáním sebe sama jako intelektem nadané bytosti, bude moci dosáhnout sobě přiměřeného poznání.“⁸⁾ Člověk je schopen poznat Boha v jeho manifestaci ve světě a to ne pouze materiálním. Lidské poznání je velmi úzce vázáno na jazyk a proto se dá říci, že poznání Boha je vždy jakýmsi pojmenováním. Pojmový aparát však pochází ze stvořených věcí a jelikož Bůh je dle mystiků nadjsoucí nikdy jím Boha v jeho transcendenci neuchopíme.⁹⁾ V jeho manifestacích však ano. Dionysios Aeorapagita vidí v chválení Boha cestu jak naplnit positivní teologii. Věnuje celý spis, O Božských jménech, hledání nejadekvátnějších jmen pro pojmenování  Boha. V dimenzi jsoucího volí nakonec Dionysios trojici nejvhodnějších jmen: bytí, život a moudrost. Je však sporné, nakolik je intelekt opravdu schopný poznat Boha (byť jen v jeho manifestacích) opravdu sám, jen ze své lidskosti. Budeme-li se držet Dionysiova pojetí cesty k Bohu poznáme, že se nyní nacházíme v dimenzi osvícení. Bůh se nám částečně dává poznat, světlem protne náš rozum, pod vlivem Ducha poznáváme skutečnost. „Čisté zření inteligibilních skutečností je pro Dionysia nejvyšší možné poznání, jakého může člověk dosáhnout.“ ¹⁰⁾ Neuchopujeme však Boha sama o sobě. Vystoupili jsme na horu Sinaj. „Avšak ani zde se nestkal (Mojžíš) s Bohem samotným a neviděl jej (neboť Bůh je neviditelný) nýbrž viděl pouze místo, kde Bůh stanul“¹¹⁾

 

Naplnit své lidství je nutným předpokladem k výstupu k Bohu, nyní je tedy utvořen dokonalý obraz Boha, člověk, ale cíl mystika sahá daleko nad tuto rovinu. Touží a veškeré své úsilí směřuje k Jedinému a to je rozplynutí hranice mezi obrazem a předlohou, tedy sjednocení s Bohem. Překračuje své lidství.

 

Návrat

 

Musí vstoupit do temnoty, oblaku nevědění, tam je Bůh sám o sobě. Negativní teologie, na jejíž cestu se nyní vydáváme, je velebením Božího tajemství. Jelikož Bůh je nad bytím, nad poznáním a jeho příbytkem je temnota, prázdnota mystik je nucen vše, co nyní velebil k utváření Božího obrazu postupně odejmout. Nejdříve se odvrátí od smyslových jsoucen, poté od inteligibilních a nakonec od sebe sama.

 

V tomto úsilí je mysl a celá osoba soustředěna na Boha v jeho Jednotě. Je-li takto mysl plně pohroužena do kontemplace Boha, všechna stvoření se jí zdají jako nic. Mají sice svůj počátek v něm, ale v srovnání s ním jsou naprosto opomíjení hodna. Negativní teologie Mistra Eckharta je v tomto ohledu pojmově velmi složitá. Pokusím se zde vysvětlit logiku vět: „Co je něco, to je také nic.“ a  „Bůh je Nic“¹²⁾ - „Co je něco“ – cokoliv má nějaký tvar, vlastnost, podobu je stvořené, svůj počátek bytí má v Bohu, samo ze sebe žádné bytí nemá a dá se tedy říci že je – nic. Bůh je neohraničen, nemá podobu ani tvar, je nad bytím, v jistém smyslu tedy prost bytí a je tedy také – Nic. Mystik, který má na zřeteli pouze Boha se tedy odvrací od nic k čirému Nic, Bohu. Autor Oblaku nevědění nabádá mladého mnicha aby vše ze stvoření odvrhl, neb mu brání v čistém zření Boha o sobě. „V čem tedy spočívá ta těžká práce. Nepochybně v udušení každé myšlenky na Boží stvoření a v jejich zakrytí oblakem zapomnění.“¹³⁾ Dionysios postupně odnímá Bohu atributy vlastní stvoření. „Není možné jí připsat proměnu, zánik, rozdělení, privaci, proměnlivost ani nic jiného, co je vlastní smyslovým věcem, ani ničím z toho není.“¹⁴⁾ Mystik se tedy odvrací od stvoření, smyslových jsoucen, směřuje pouze k Bohu, který je nestvořený, nemůže jej tedy uchopit skrz pojmový aparát, pocházející ze stvořeného.

 

Dimenze stvořených věcí, patřící do sféry smyslovosti, je tedy ukryta pod oblak zapomnění. Dle Mista Eckharta a jiných mystiků je příbytkem Boha prázdnota. Nyní je tedy duše prosta smyslových jsoucen, avšak stále je plna jsoucen inteligibilních, není tedy dokonale prázdná a Bůh v ní nepřebývá. Poznáním, jehož prostřednictvím jsme se přiblížili Bohu, jej nemůžeme uchopit v jeho transcendenci, je tedy nutno se jej vzdát. „Tak se nečinností veškerého svého poznání sjednocoval ve vyšším smyslu s tím, jenž je zcela nepoznatelný, a nepoznávaje nic, poznával způsobem přesahujícím intelekt.“¹⁵⁾ Autor Oblaku nevědění nabádá. „Snaž se potlačit všechny vědomosti o čemkoli kromě Boha“¹⁶⁾ V nevědění tedy poznáváme Boha v jeho transcendenci, bytostném bytí, temnotě, která je pravým světlem. Zdůrazňuji poznáváme, neb stále ještě nejsme Boha plni, nesplynuli jsme s ním. Proto nemůže ani negativní teologie svým odnímáním docílit naprostého sjednocení s božským. „Příčina všeho, která je zcela jiná než vše, převyšuje nejen každé kladné tvrzení, ale také každé odnímání.“¹⁷⁾

 

            Je čas učinit skok víry, mimo sebe, do stavu čiré odloučenosti, kterou tak neskutečným způsoben popisuje Mistr Eckhart.¹⁸⁾ Naše vůle je naplněna vůlí Boží. Utrpení, bolest, ztráta, nesnáze, nic se nás nemůže dotknout, nemůže neb není předmět, kterého by se něco dotklo. Čirá odloučenost překračuje meze všech ctností, lásky, pokory, poslušnosti. V ní jsou všechny tyto ctnosti cele obsaženy. Jáství a naše lpění na sobě je poslední věcí která činí naší prázdnotu, v níž Bůh přebývá, nedokonalou.  „A když duše dospěje až tam, tehdy pozbyde své jméno, a Bůh ji vtáhne sám do sebe, takže zanikne sama o sobě, tak jako slunce přitahuje ranní červánky, až zhynou.“¹⁹⁾ Membrána obrazu a objektu je protržena. „Zcela přitom náležel tomu, který je mimo vše, a současně nikomu, ani sobě samému, ani jinému.“²⁰⁾ Člověk vplyne do Božství, Světla, Věčnosti

 

 

 

Trvání

 

Mlčení

 

 

 

 

 

 

 

1) Dionysios Areopagita, Listy. O mystické theologii, OIKOYMENH, Praha 2005, str. 107

2) Dionysios Areopagita, Listy. O mystické theologii, OIKOYMENH, Praha 2005, str. 99

3) Mistr Eckhart a středověká mystika, Vyšehrad, Praha 2000, str.127

4) Dionysios Areopagita, Listy. O mystické theologii, OIKOYMENH, Praha 2005, str. 121

5) Mistr Eckhart a středověká mystika, Vyšehrad, Praha 2000, str.132

6) Oblak nevědění, Zásadní dílo středověké mystiky, PRAGMA, Praha 2000, str. 130

7) Dionysios Areopagita, Listy. O mystické theologii, OIKOYMENH, Praha 2005, str. 98

8) Dionysios Areopagita, Listy. O mystické theologii, OIKOYMENH, Praha 2005, str. 99

9) Dionysios Areopagita, Listy. O mystické theologii, OIKOYMENH, Praha 2005, str. 111

10) Dionysios Areopagita, Listy. O mystické theologii, OIKOYMENH, Praha 2005, str. 99

11) Dionysios Areopagita, Listy. O mystické theologii, OIKOYMENH, Praha 2005, str. 17

12) Mistr Eckhart a středověká mystika, Vyšehrad, Praha 2000, str.227

13) Oblak nevědění, Zásadní dílo středověké mystiky, PRAGMA, Praha 2000, str. 90

14) Dionysios Areopagita, Listy. O mystické theologii, OIKOYMENH, Praha 2005, str.179

15) Dionysios Areopagita, Listy. O mystické theologii, OIKOYMENH, Praha 2005, str. 173

16) Oblak nevědění, Zásadní dílo středověké mystiky, PRAGMA, Praha 2000, str. 105

17) Dionysios Areopagita, Listy. O mystické theologii, OIKOYMENH, Praha 2005, str. 101

18) Mistr Eckhart a středověká mystika, Vyšehrad, Praha 2000, str.197-206

19) Mistr Eckhart a středověká mystika, Vyšehrad, Praha 2000, str.204

---