Arandil Harfeník 1

1.

Tři struny tvoří srdce harfeníka.

Tři melodie proplétají jeho duši.

Smích. Pláč. Kolébání.

Arandil přivřel oči a nastavil tvář jarnímu vánku. Tiše, tichounce se dlouží stíny nad Faerií. A jeho srdce by nejradši zpívalo. Beltaine... jak dlouho čekal na ten okamžik? Kolikrát si představoval, jak projde mezi hosty na slavnosti jejího otce, s jakou opatrností se vyhne postávajícím okolo ohňů a zamíří do zahrady oplocené lískovými keři.

Bude čekat u studánky, tak jako pokaždé, když spolu hovořili. Černé vlasy zčásti spadající do čela, oči jako nebe pár vteřin po rozednění...

Tři roky putoval zemí, aby měl, co jí dát.

Tři roky, než si jej našla píseň Zeleného harfeníka, než ji přijala neobratnost jeho rukou, než nástroj pochopil správný tón.

Tři roky hledal vlastní srdce, aby jí ho mohl vložit do dlaní.

Zaplatil méně než čekal.

"Chci po tobě jediné, syne Danu. Tvá cesta je jak klíče a okovy na miskách vah, tvé oči jsou slepé a ruka nese meč - a nemám jak zabránit tvé touze vzlétnout. Slib mi, že vždy budeš ctít život, smrt a lásku. V té podobě, v níž za tebou přijdou sami. Ne v té, kterou bys jim chtěl dát."

Když si vzpomínal na mistrova slova, cítil v zátylku lehké mrazení. Musel se mu však smát.

Život, smrt, láska...? Vše se spojilo do jediné podoby, do jediné tváře, do jediné jistoty. Miluje ji. A teď, teď se stane jeho ženou.

Za zády zapraskalo roští, mnohem slaběji, než kdyby člověk zlomil větvičku. Arandil se pomalu otočil. Z lesa ho ovanul chlad. Za ním vytušil vyzáblého starce v černém plášti, u jehož nohou seděli tři prašiví psi, jimž lačnost koukala z očí.

"NIKDY NEBUDE TVÁ," zasyčel muž v zákmitu nenávisti. "NIKDY JÍ NEZAHRAJEŠ SVATEBNÍ PÍSEŇ, BLÁZNE!"

Bard podvědomě sáhl po dýce u pasu. "Kdo jsi? Kdo jsi, že takhle mluvíš?" Odpovědí byl řežavý smích. "Jsem ten, kdo zahrál tři písně svého srdce a zbyla mu prázdnota. Jsem ten, kterého zradili a odsoudili k živoření ve světě bez milosti. Jsem ten, v jehož jdeš stopách. Jsem Corvetheen, první z harfeníků a mám právo na tvou úctu."

"Ne, když o ní tak mluvíš. Ani nevíš, kdo je!"

"Je to žena a nedala ti slovo. Ptal ses jí, jestli chce spočinout v tvé náruči? Ptal ses jí, zda ti chce rodit syny?"

"Zaslepil tě vlastní příběh!" vykřikl to do přicházející noci a přízrak pokrčil rameny.

"To je možné, mladý muži. Pak tě však musím varovat. Před něčím, co bys měl jako bard vědět, co bys měl cítit až do morku kostí, až do samotné podstaty svého bytí. Protože příběhy se opakují."

"Dokud nejsou zlomeny jejich kruhy. Vím. Ale má láska..."

"...není stejná? Je jedinečná, nepřekonatelná, věčná? Plamen, co spaluje srdce, duši i mysl? Ano. Není stejná. Je totiž totožná!" Psům se zježila srst a zavrčeli.

Arandil jen pokrčil rameny. "Říkej si, co chceš - můj osud je s Erian spjatý. Nikdo je neoddělí, tak jako nejde oddělit noční nebe od hvězd a moře od vln!"

Na to stařec už nic neřekl. Pouze vytáhl píšťalu a začal hrát píseň beze slov. Divokou, neuspořádanou melodii, která se vrážela až do srdce a nutila jej zacpat si uši. Utíkal, seč mu síly stačily... a až za notnou chvíli si uvědomil, že se vlastně mýlil.

Corvetheenova píseň mluvila. Její tóny se spojovaly do nesnesitelného "osud neznamená milovat"...