OBRAZovka

            Kde jsou ty časy, kdy místo obrazovek se v očích zračily obličeje milých lidí? Kde jsou ty časy, kdy místo textu lidi říkali si slova? Kde jsou ty časy, kdy úsměvy nevypadaly takhle “:)“? Kde jsou ty časy, kde asi…

            „Modrou barvu vydává noční obloha a obrazovka.“ řekl, když jsme stáli tam, kde nejsou lampy. Barevné záblesky měnily záclony na okně. Kdo ví, čí stín vrhají na záclonu? Kdo ví, po čem skutečně touží?

            „Nemysli si že budeš zase celej den pařit!“ řekla mamka. Nahlas. Tak nahlas, aby ji slyšel i bráška, s dupáním, křikem a slzami stoupající po schodech ke svému pokoji. A já si říkam… Jak? Jak má z téhle generace vyrůst další? Jak má toužit po něčem jiném? Po něčem– opravdu? Jak když… nestojí o to se to naučit?

            „Vždyť tam už je víc reklam než filmů!?“ Ó, ano. Ale co jiného dělat? Ne snad jít ven, vždyť tam je zima. Když ne zima, prší. Když ne prší, vedro. Když… když celý svět je venku, všechno krásné a smutné, veselé a pravdivé-. Co? Svět? A kvůli tomu mám vstát?

            Dobrá, dívej se, ale pověz mi- nechceš raději žít, aby kamarád hlavního hrdiny nemusel zemřít pro zesílení dojmu šťastného konce?   Mlč. Nebo si to mám dát víc nahlas?   Dobrá, vždyť jsem zas tolik neřekla.