Pozoruju světlo skrz noc

pozoruju světlo skrz noc
jak mi kreslí přes záclony na stěnu

                   obrazy neklidnosti
a vím že mlčením

polykám sama sebe

                                           a ty spíš
                                          

           vypadáš tak spokojeně
že by se mi ani nemělo chtít

vzbudit tě
jediným výkřikem duše

ze tmy myšlenek
které se vtoulaly zas na návštěvu

...
je mi smutno
a směju se tomu
té své sentimentálnosti a nevědění
tomu nevěření

které mě pokaždé znovu dožene

 

                                                                      a chtěla…né, měla bych ti o tom říct


          vedle sebe máš plyšovýho medvěda
          co z něj roky udělaly nenahraditelno vzpomínek
          zaklíčovaných do roztomilé omšelosti
          od dětských objetí ...

                                                      a tak mě něco zabolí
            za všechny medvědy
               které se třicetiletý chlapi už stydí mít v posteli
                        
a za mě samotnou
protože závidím
i když se to nedělá

asi bych taky chtěla být omšelá

od objetí…

(no to je zase verš

občas mi něco spadne v hlavě

do rýmovosti natlačena

a napůl si říkám,

že je to umění

abych se tomu mohla pak napůl smát)

jdu k oknu
abych mohla přemýšlet

o koberci pod nohama
o nutnostech jako luxování
z anidůležita všedna

-

protože pak se líp dýchá víš?

a není to kvůli alergii

ale to už je teď jedno

hlavně se prosím nebuď
v týhle podivný situaci noci
kdy chodím po pokoji
úplně nahatá
                       i když v pyžamu
a jsem bezradná ze zjištění
             že jediné tvoje ticho
         by mě mohlo
rozpustit

V ulici samotní světlo lampy
a na balkoně je několik nedopalků
od tvých triků úniku před samotou
a od vzdorovosti mojich pohledů
...

přestala jsem ti to vyčítat i potichu
jenže když nevyčítám
zůstanu pak na všechno sama
jako světlo tady u tý túje
co osvítí každou noc menší část ulice
a čeká, zda si toho někdo všimne


jenže já už vím, že nevšimne
víš?
-
jsem velká holka
a naučila jsem se nevěřit na pohádky
                                                                                  
      ...                     nebo jsi mě to naučil ty?


lehám si k tobě
máš na čele otisk všech starostí
o kterých nevím
a já i když bych mohla zkusit spát
a vstát zítra zase úplně nová
s pocitem, že všechno bude fajn
tak to neudělám

                           protože už to nedokážu
  

já už to nechci dokazovat znovu
                        protože spirály stejně nikam nevedou

Jen je nefér
že o tom možná nevíš
že spíš a nemůžeš nic říct
a je taky nefér
že bys neřekl možná i tentokrát vůbec nic...

                                            víš že se se mnou hrozně málo směješ?

přemýšlím kolik mám u tebe v bytě věcí
a kolik času je potřeba
k jejich odstěhování

                    a k vyvrácení iluze několika let

čtyři otázky
pět neodpovědí
a deset schovávanek