Nikdo to nemá lehké

Potkali jsme se na stole. Byl docela pěkný, menší, štíhlý... Oba jsme jen tak leželi, tak jsme se dali do řeči.

„Ahoj, jmenuji se iPod Nano,“ řekla jsem mu, „ale maminka mi říkala Nanynko. A brácha Šafl Náno, vždycky mě zlobil... ale teď mi po nich stýská. Teď už mi nikdo neřekne jinak než přehrávač!“

Otočil se a souhlasně přikývl. Měl moc hezký hranatý displej.

„A přitom! Když si mě přivezla, tahle ženská co mě teď všude s sebou tahá, jak na mě hleděla! Přála bych ti vidět ten pohled. A tak něžně mě nosila a hladila...“ vyprávěla jsem zasněně.

„No ale začalo to, když mě poprvý strčila do kapsy. Tmavá díra, kterou musím každý den sdílet s potrhaným užmoulaným kapesníkem. Jak je slizký! Znáš to...“

„Znám, znám...“

„A hází se mnou do všech koutů, bez jakýkoliv známky vděčnosti, že jsem ji celý den bavila ze všech sil. Ten nevděk! Podívej, mám teď tvář plnou škrábanců a přes prach skoro nevidím.

A víš co mě uráží? To její přehrávač! Nic proti, vážně bez urážky – co ty jsi, Mpio? To máš taky v pohodě - ale já se cítím být víc, než nějaký hloupý přehrávač, který koupíš v každém stánku na rohu, no ne? Jsem přece iPod!

Zrovna minule, víš co se mi stalo? Nenechala mě chvíli odpočinout, pořád jsem hrála a hrála a už jsem byla prostě vysílená, víš co tím myslím? Už jsem nemohla, umdlévala jsem, ještě jsem se ale stihla slušně rozloučit a než jsem úplně ztratila vědomí, slyším – Blbej přehrávač, zase se vybil. Jak říkám, prostě nevděk.“

Najednou oba zpozorněli.

„Tak já mizím! Ještě přehrávač....“ Uslyšeli nad sebou.

„Tak ahoj, Nanynko, třeba se ještě potkáme...“

„Třeba....“

A pak už jsem byla zase zpátky u svého starého známého kapesníku.