Spící naděje krále Ubu

Tato povídka je odrazem mé stejnomené básně. Bylo by pro tebe dobré přečíst nejprve báseň pak toto, pokud máš dost pevných nervů. Pro ty z vás kdo se cítí v jazyku českém jako ryba ve vodě doporučuji povídku nečíst. Nejsem spisovatel ani básník, tudíž vy, kteří hledáte něco víc než jen ubohé plahočení se gramatickými přelivy na pokraji zla tuto adresu Otakara Hlase raději opusťte. Díky za pochopení.

Otakar Hlas

Spící naděje krále Ubu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nad městem se vznášel opuchlej opar hustýho tepla. Asfalt se přilepoval kočkám na mechové packy a kočky tak ztrácely pevnou půdu pod nohama. Vypadaly jako nestoudní tvoři pachtící se lávou, nemohoucí patvoři uvrhnuti černýmu sajrajtu napospas. Jedno z nejhorších veder posledních několika desítek let zužovalo stát Texas jako uvrhnutá kletba boží. Slunce rozmetávalo paprsky takovou silou, jakou dopadaly hořící komety na Sodomu a Gomoru.

Město o kterým mluvím leželo v planině a do nejbližších míst to bylo kolem padesátky mil na východ.

  

    Ostrý podpatky kovbojskejch přešpičatělejch párů dvou bot vřískaly a klapaly jako kurvy po dřevěných pryčnách před vitrínami prodejen, saloonů, kadeřnictví, městskou věznicí apod. Kolem vitrín se stáčeli opilí domorodci jako nesmrtelný lihový housenky. Odpad tohohle města. Tváře měli vodnatý, ne ostrý, tlustý, plný nemoci a bídy. Oddanost k démonu, kerej z nich dělal komický trosky mezi vším tím věčným prachem a vedrem z nich přímo čpěla a doutnala.

Opily se ve vlastním potu jako dobytek na pláních ničím nechráněnej, pod ničím neschovanej. Ksichty se jim roztejkaly vedrem a chlastem a vlastní neúctou stejně jako asfalt pohlcující bezbranný kvílející kočky. Boty syčely po pryčnách a starýmu klenotníkovi sedícímu ve svým sto let starým houpacím křesle klesla brada až ke kolenou. Zíral na ty boty jako vyjevenej, jako desetiletá holka na mužský přirození. Pevný, velký a srdcem se chvějící přímo naproti jejímu obličeji.

Klenotník tam jen tak seděl, slintal a z dýmky mu pomalu, ale jistě přestávalo doutnat.  Boty patřily Fernadovi, Španělskej vyděděnec ošklivejch, malejch rodičů se zkaženými zuby. Jejich ponurá minulost vyřezala do Fernanda tolik krvelačnejch vrásek a jizev, že se již nesnažil jakkoliv podobat lidem. Ve vesnici kde se narodil mu říkávali Jinej. Když odešel z města tak se všude představoval jako Fernando. Když už se představoval. Moc toho nenamluvil. Mohli jste vedle něj sedět, v přítmí saloonu a klidně popíjet litry tequily, mohli jste vypít celej galón, sedět s ním stokrát, dokázal vás přesvědčit, že má vyřízlej jazyk. Seděl a čuměl do saloonu, bez pohnutí tváře, bez vrásky, kerá by se mu jen trochu zkřivila na tom jeho posraným ksichtě. Prostě kamenná tvář, chladnej F., Jinej, Tichej Fred, Parchant, Němej Španěl…  

Němej šel kolem všech těch vitrín, dveře do prodejen byly polorozpadlý a slunce všechnu barvu, kerou tady kdysi vyplejtvali na nátěry zkroutilo a oloupalo. Slunce a čas. Vitríny byly umazaný jako by tady nikoho nezajímalo jestli kolemjdoucí uvidí dovnitř. Z jedněch vypadl muž, syčel, sípal, udělal pár vrávoravejch kroků a přehnul se přes zábradlí hned na hranici kde končily pryčny před prodejnama. Byl tam ohnutej jako peřina. Jenomže z téhle peřiny nelítalo tak peří, jako zvratky smíchaný s krví té obludy.  Chlapík se narovnal zpátky na nohy, zaklonil hlavu a levou rukou rozepnul  pásek u pouzdra svý devítky. Němej neměl zapotřebí váhat.

Boty klap, klap, klap, bubínek (břřřřřříííííínkkkkkkkk) se zatočil v srdci bouchačky, klobouk chssssssssss, levou rukou si jej posunul dopředu jako by šel spát, nebo jako by se na to nechtěl dívat. Přitom nepřestával v chůzi, jak říkám klap, klap, klap, křřřřt natáhnul kohoutek, ssssssssssssss otřel si potem zmáčeným rukáv košile o vestu, namířil, prásk, nepřestával v chůzi, jen hlaveň stále mířila v oblouku kolem padající mrtvoly. Muž,  se kácel k zemi, hemoglobin usychal za letu ve vzduchu. Usychal a krev, která z něj vytryskla dopadala do prachu silnice jako malý strupy. Němej zajel bouchačkou zpátky do pochvy.

Klobouk si přitom nasadil na původní místo. V té rychlosti v jaké se to sběhlo to vypadalo, jako by si ten klobouk sesunul a nasunul skrz podrav k nějaké ženské, ale nikde žádná nebyla. Tenkrát mě napadlo, že byla. Byla to zubatá, která si přišla pro toho zdegenerovanýho ochlastu. Přímo si pro něj šla, už vidím jak se mu sesouvá klobouk, prásk, krev, a zubatá mizí i s tím mrchožroutem z města, klobouk postaví na stejné místo a! klap klap klap, jeho boty šitý ďáblovou nití…

To byl Němej,

ale tenhle příběh, kerej v podstatě vo ničem nevypráví má víc postav. Tou druhou, kerou je potřeba zmínit byla Elen. Rozkošná Elen, patnáctileté děvčátko na pokraji svý smrti. Nepotřebná, nehezká dívka s vlasy plnými vší, s opary kolem rtů, nemytá svině, rozkuchaná Elen, kerá kdyby měla zejtra potratit, nebylo by to poprví ani naposledy. Děvčátko, kerý leží na zemi před potravinami, Elen…nikdo jí tady neřek jinak než Sépie, neměla rodiče už když přišla do města ve svejch deseti letech. Měla setsakramentský štěstí, že ji tady tenkrát neupálili. Byl den, posvátnej den, svátek místních, svátek jejich nedotknutelnýho náboženství. Byl den mesiáše Ráchela. Byl velkej svátek a ten den se nesmělo nic špatnýho stát. A nebyl nikdo, kdo by se odvážil i jenom vyhnat ji z města natožpak zastřelit ji uprostřed náměstí na kterém seděla  a plakala.  Ten den byl jeden z nejšťastnějších v jejím životě.

Když jsem ráno vstávala, pomyslela jsem si „tohle bude zase skurvenej den plnej zasranýho hicu, já už na to nemám“ myslela jsem na maminku na kerou se nepamatuju, chtěla jsem vběhnout do tý zahrady plný vobrovskejch bejků co má starej Moorrouw na svým pozemku. Ten jejich obrovskej vejběch by mě pohltil jako lavina. Určitě jako Colorádská lavina. Kopytama by mne zasypaly, rohama roztrhaly a jáááááááá…bych dostala křídla a podobu krásného Malého andělíčka, Bůh pán stvořitel by si mne vzal k sobě do nebíčka. Do nebíčka, pomyslete, do ráje, mezi anděly. A bůžci, malí bůžci by mne chlácholili svejma medovejma slovama a dali by mi vypít nápoj zapomnění. Na nic bych si u toho pána boha v nebíčku už nevzpomněla. Nevzpomínala bych na Alfréda, jak mě musel rozpárat bříško rohem z bizona a moje malý děťátko, moji dcerušku, moji malou sestřičku zahodit do prachu. Nevzpomněla bych si na kerejkoliv den, na kereoukoliv událost kerá mě zmrskala ostudnýma důtkama. Měla bych svoji rodinu, měla bych svůj hrad a svoje panenky, nemusela bych chodit k prohnilý Mary do saloonu tančit pro všechny ty chlíváky světa, kerý se sem podle mě sjížděj.

Sépie ležela na zádech, v ruce dopitou láhev zkaženýho vína a snila o svým nebi a o svým lepčím životě tam, kde ji byl vstup již dávno odepřen. Němej sešel z dřevenejch pryčen do prachu, prach zčeřil vzduch a jemný zrnka Němýmu padaly na vyleštěný černý boty. Zastavil se, mlčel, hmyz ve stínu střech prodejen bzzzzzzzzzzzučel. zzZZZZZZzzZZZzzZZzzplesk, , levou rukou zabil hovado. Pak jedním pomalým a dlouhým tahem jej hodil na zem. Setřel ho z ksichtu tak nešikovně, že mu na tváři zůstala krvavá stopa. Díval se před sebe. Nehybnej vzduch mu ucpával nosní dírky, prach dusil plíce, bylo to na poblití, ale Španěl na to nic neříkal, nějak se netvářil. Zíral stále na Sépii. Připomínala mu jeho samotného. Bylo to dokonalý zrcadlo starý dobrejch dvacet let. Přistoupil blíž. Vodflusnul si na zem, prach obalil slinu jako do nachové pokrývky z jemné tkaniny.

„Co seš zač, nemáš tady snad někde matku, že tady vychlastáváš?“ špičkou boty zajel Elen pod žebra, jemně, bez zuřivosti, botou ji obrátil na záda, že to vypadalo jako by tam byl rozpláclej nějakej pavouk.

Z Elen toho moc nevypadlo. Jen jakési

„chchchchchchhchchchchchsssssssssss…“

pak se vyzvracela Fernandovi na boty. Kolem šel starej tlustej majitel saloonu, špinavej Jou, trádoval si to přímo do svýho podniku.

„Hej ty smradlavá, tlustá obludo…!“ vykřik Němej, a spustil pár ran na Joeho, utřel si do něj svoje navoskovaný boty a nechal ho bejt, ať se tam dál válí jako prase mezi prachem, zvratkama, vlastní krví a slunečníma paprskama. Obrátil se nazpět. Patnáctileté děvče se choulilo v klubíčku. Mohla reagovat, všechny ty zvratky co ze sebe vyvrhla ji vyčistily hlavu. Ne dokonale, ale vyčistily. Němej se na ni opět podíval.

„Kde máš rodiče?“

„Nemám pane…“

„Všeci parchanti maj rodiče!“

„Nejsem parchant, eště budeš rád když ti zatancuju černá hubo!“ Byla dokonalá, tvrdá, drsná, troska. Tohle byl ten nejděsivější obrázek, kerej Němej za poslední dobu viděl. Z prodejny, z otevřenejch dveří se vyškrábala Betty. Stará, obtloustlá černoška Betty. Jediná kdo strpěl Sépii, před svým krámem.

„Heleťte se pane, tohle je Sépie, nemá žádný rodiče!“ Betty promluvila k Fernandovi s čistou záští.

„Co pěstouni?“ Něměj naopak mluvil bez vášně, bez citu.

„Nemá, nikdo ji nechce, dělá tady v Saloonu kurvu, spí tady u mýho obchodu, koupe se pod městskou Studnou, nepotřebuje nic, má všechno!“

Němej se zadíval upřímným pohledem na Sépii. Na kytaru, kerou měla opřenou vedle sebe.

„Esi chceš děvče vem si kytaru a pojď se mnou.“ Elen tupě civěla na němého krásným dětským, snad již ženským pohledem. Oči ji zazářily, nevěděla co po ní Němej chce, ale byla si jistá, že horší než tady to nebude.

Beze slova vstala uculila se Španělovi do tváře a pohodila se svými vlasy do zadu. Přes ramena. Němej se usmál a vstoupil do krámu Bett…klap, klap, klap.

„Co budeme kupovat?“ Sépie se rychle osmělila. Němej oněměl a jen bral co potřeboval.

„Áha, pro násosku whisky!“ Němej se podíval na Sépii

„Sem toho snad tolik neřekla, nebo jo?“

„Copak, banány, pán rád banány, ber jich víc, taky si ráda dám banány!“ Němej se otočil opět na Elen

„Co je furt?...no jo“ Bett to pozorovala a nevěděla co si o tom má myslet. Chvíli měla dojem, že by bylo lepší Elen přesvědčit ať zůstane, že toho chlápka nezná, ale brzy jí to přešlo, když si uvědomila, jak v tomhle městě s Elen zacházeli.

„Sprej proti vším? Komu vaděj vši?“

„mě, ty tvý vši půjdou do prdele nebo tady zůstaneš, a nebo a to se mi líbí daleko víc, půjdeš do hola!“

„dobrý, dobrý, ne že bych to kdy zkusila, sprej proti vším, ale jen tak ze zvyku, už sem zvyklá, oni mi tam hrajou symfonie! Víš brouku?!“ Němej se otočil a lahví Whisky ji udeřil přes ksicht. Elen narazila hlavou o železnej regál a svalila se k zemi jako podťatá. Spousta krve, ale jen ze zlomeného nosu.

„Nikdy mi už neříkej Brouku, ani frajere, ani lásko, miláčku, sluníčko, sem Fernando! A tohle je základní pravidlo mezi náma dvěma. Já jsem Fernando a ty si Sépie, žádný keci kolem! Rozumíš?“ Elen se pomalu natahovala po regálech a po věcech, kerých se mohla nějak chytit a vytáhnout nahoru. Vlasy měla spuštěný přes obličej a z nosu jí valila krev, kerá ty vlasy slepovala do chomáčů.

„Kurva, že ti rozumím, ale tohle snad nemuselo bejt, podívej se na zem, kurva tolik krve ze mě nevychcalo ani při poslední potratu, ty všivej bastarde!“ Němej se napřáhl, tentokrát už jen pěstí a srazil Sépii na původní místo odkud se zdvihla. Už nic neříkal, nic nekomentoval. Věděl, že teď už ví, proč ji chytla, jen tak suše zamumlal do vzduchu.

„Všivej. Vši máš přece ty,

tohle, tohle, tohle a cigára, kartón.“ černá Betty s každým kdo k ní do krámu přišel hodila řeč, plky, spousty věcí co mohla tahle bába probrat. Pořád se něco dělo. Betty mluvila a mluvila. Dnes ne. Fernando byl její slabosti ušetřen. Jen lamely ventilátoru praskaly do ticha. Elen se dostala na nohy, odhrnula vlasy z obličeje. Její nos měl 45 stupňů šejdr.

„Hej Sépie“ zavolal Němej

„co je?“

„na, a podal ji cigarety a dva banány se sprejem proti vším. Elen dary uchopila do obou rukou. Tu chvíli zneužil Němej a nos ji jednou ranou narovnal.

Nikdo nic neříkal, nikdo už nic neřek.

Elen si umyla vlasy šampónem, kerej ji zbavil vší, snědli banány a vyrazili na výpadovku. Nejkratší cestou z města.

 

Po hlavní dálnici přejížděly stovky kamionů, země pod jejich tíhou a vibracemi bzučela, potila hustej zákal neviditelného oka, kerý v jednom kuse brečelo. Němej a Sépie seděli vzájemně opřeni do svých zad. Nebylo jediné duše, kerá by jim zastavila a svezla je neznámo kam. Farnando přemýšlel co vlastně s tou patnáctiletou krávou bude dělat. Pomalu mu docházelo, že ani neví proč ji se sebou bral.

Stárneš Fernando, opíráš se vo stejného zmetka jakýms kdysi byl. Proč ji vlastně vytahuješ z toho zapadákova? Co si od toho slibuješ Takový škaredý káčátko. Nic co by se hodilo, nic, kromě kundy, kerá tě na chvíli uspokojí. Nic. Nic. Nic… Kurva sem dost mladej na to, abych byl tak sentimentální. Co se to se mnou do prdele děje? Snad alespoň ďábel všechno to dobro co teď dělám vidí. Snad sleví z každého hříchu kerej sem kdy udělal. Tady ta holka, co ta má za vosud? Žádnej není. Jenom čistá trýzeň. Vždyť ona není jako já. Je to ženská, není to chlap, kerej se z všech těch sraček, přes všechny ty mrtvoly světa jednoduše vystřílí. Z týhle holky může bejt akorát kurva. A co je pro ni lepší? Bejt zkažená frustrovaná a světem ponížená kurva? nebo bejt mrtvá? Měla by si zvolit sama! Ne! tohle v těch svejch šestnácti nebo kolik jí může bejt nemůže poznat. Ale ty Fernando, ty jí ukážeš cestu. Je to jednoduchý. Odkrouhnu ji hnedka s úsvitem a vím, že ty přírodo stojíš při mne. Vím, že tvá ruka mne povede jako vedla stovky jinejch. Prostě to cejtím, že tak jedině to může zachránit její duši. i když není pěkná, i když její bradavice odrážej slunko…

 

„Hele, už mě to nebaví, Georgi, jdu stopnout tady ten tirák co právě jede proti nám.“ Sépie nepromluvila slova víc jak pět hodin a najednou vstala a stopla, jednoduše stopla náklaďák převážející želvy a krávy.

Náklaďák začal brzdit ihned co si Sépie vyhrnula tričko až k ramenům a svá, malá, obnažená ňadra nechala okusovat paprsky. Pneumatiky se rozhořely a všechen dým vystřelil setrvačností pár metrů před náklaďák.

„Kam to bude robátka?“

„Kam vezete ty mrtvoly?“ Elen neuměla číst ani psát, prostě měla jen dobrej čich a všechnu tu mrtvolnost intuitivně sbírala póry svý kůže, mrtvolnost jí píchala do srdce.

„HHááááá“ rozchechtal se řidič

„z jatek na jatka!“ podotknul a nepřestával se idiotsky chechtat

„hmmmm, bereme cokoliv“ mluvila jen Elen, Němej stál za ní a vše jen tupě pozoroval

 „co to jste za pošuky?!“ Němej zůstával v klidu, věděl, že by na dalšího maniaka kerej by jim zase zastavil mohli čekat třeba dva tejdny. Navíc vycítil šanci na jatkách dostat nějakou práci, kerou by si zase na chvíli vydělal nějaký prachy, kerejch měl jako Elen krásy.

Oba si nasedli do kabiny, Němej zůstal u okýnka, přitom stále nechával poutko od pochvy rozeplý. Elen se cudně usmála na řidiče, kerej jí její cudnej výraz oplatil zvrhlým chichotáním a chvějícím se jazykem. Náklaďák se s hlukem rozjel na dlouhou cestu po dálnici. Nikdo nic neříkal, nikoho nenapadalo, o čem by se tak mohli vzájemně mezi sebou bavit. V kabině hrálo rádio, jenomže brzy nebyl ani jedinej signál, kerej by dokázalo zachytit do své sítě. Řidič, kudrnatej, sněděj osel zapnul vysílačku, kde pochytal všechny ostatní kamiony co s nimi jeli v dosahu pěti mil.

chrrrchhhrrrrchchchrrrrr

„…má manželka vole, ta ti má kozy vole pevný jako skála vole, to ti povídám Frenkline, pevný jako šutr vole, nádherný dva Grepy, rozumíš vole, grepy vole a pevný jako šutry vole…chchchchrrrrchchchchcrrrchcrchcrrr no jo, ale kurva ta moje to bys teda netrefil zrovna bingo do píči jak dvě myši, kurva ale mi máme taky šest dětí a to do prdele není jen tak, kolik máte dětí vy?..chhrrrchhchrrrrrr jaký děti? vole na co jsou děti, vole, samí starosti vole, no řekni vole, že by jsi vod nich nejradš nezdrh vole, chrrrcchchchrrr kurva jasně, že jo ale do piči je mám rád, to není jen tak, mě není třicet do prdele abych vod nich vodcházel, já doufám a to kurva bůh stůj  při mně, že jsem se o ně dycky dobře postaral, jako s prachama a tak a že ty skurvený parchanti co sem je do prdele celej život krmil se vo mě vole postaraj, já už nemám moc na výběr, já už budu za chvílu zasranej kripl, do prdele dyť já celej život nedělám nic jinýho, než že dělám, kurva doufám že se vo fotra postaraj…chrrrchhchchhchhrrrrrr

Najednou, asi po dvou dnech sjeli z dálnice přímo doprostřed pouště kde vedla jediná prašná cesta. Nikde nic, na obzoru jen duny písku, tlejících ptáků v písku, seschlých stromů v písku, písek v písku, rudožlutej svět, kde nebylo nic k vidění, snad jen kostry jakejchsi krav. Nikdo nic neříkal, stále nikdo nic neříkal, jen vysílačka a ta ztratila za nedlouho signál ostatních náklaďáku, Pole plná písku přelívala zrnko po zrnku sem a tam. V lebce býka ležícího u cesty se uhnízdili drobní ptáci, první tvorové na cestě do hlubin písečných dun, které Sépie spatřila. Za tirákem se vznášely oblaka prachu a všichni tři mizeli civilizaci stále dál a dál, víc a víc, hloubš a hloubš, téměř v nenávratno. Vzduch se houpal a mlžel. Smažil se na zemské pánvi, na níž se smažili  jiní. Slunce bylo obrovské.

Cesta z dálnice se zdála být nekonečnou. Po pěti hodinách beze zastávky se před nimi vynořilo obrovské prostranství rudožluté pouště obklopené tesáky z hor, tesáky z písku, tesáky z větru. Kudrnatej krasavec se vzdýmal jakoby tu krajinu stvořil snad on sám. Němej přihlížel celý tý nádheře se vztekem uzamčeným uvnitř sebe. Nikde nic. Ani plot, ani antény, ani poštovní schránka. Ten objekt ke kterýmu se blížili neměl jediného souseda. Sépie stáhla okénko, aby se mohla nadýchat trochy toho ochlazeného nočního vzduchu. V ten moment se kudrnatej rozchechtal perverzním smíchem. Hahahahahchuchuchuchuhahahahaha… Oběma stopařům se zadávilo a chtělo to setsakramentsky rychle ven.

Zavři, kurva rychle zavři! ..-.

„co je to pane řidič?“

„tohle je vůně domoviny holčičko!“

Elen jen podiveně kroutila hlavou. Fernando se hluboce nadechl vypnul prsa nabral do nich spousty toho smradu, oči se obrátily v sloup a pak jen dlouze povzdešně vydechnul.

 Kolem jatek uprostřed podivuhodný nehostinný pouště se tyčily jen pár metrů do výše plechové boudy, kukaně poseté stoletým prachem. Nadávené chýše plné odporného vzduchu z jatek.

„Tak jsme tady, můžete se podívat do studny, vzít si vodu a vypadnout“

„Měl jsem za to, že by tady mohla být nějaká práce, potřebuju nějaký háky, co ty na to?“

„He, no, můžeš se optat starýho…“ tón, kterej plachtil do sluchadel Němýmu zněl jako striktní odpověď, NE, opovrhující výsměch plnej ironie.

Z jedné plechové chajdy vylezl do noci tlustej, špinavej krasavec. Majitel morbidního panství, kde peníze nemohly hrát roli. Nebo mohly, ale jakou, těžko vytušit.

„Zdravím tě Harry“

„Kudrnáči“

„Pane, mohl bych tu dostat nějakou práci?“ Němej si rozvazoval jazyk až údivně mnoho.

„Koho tady do prdele vyrušuješ? Neslyšíš, že se zdravím se svým synem parchante? Odkud jsi? Z Evropy? Nečum a drž hubu. Co je to za lidi Kudrnatej?“

„Stopaři, prej jim je jedno kam je zavezu, tak sem je vzal sem.“ Kudrnatej se rozchechtal a odkráčel do plechové boudy ze které předtím vylezl tlustej krasavec.

„Tady nic nedostanete, ani jídlo, ani nocleh. Práci? Zapomeňte. Vem si tu malou a táhněte odsud. Mohli by jste skončit u mě na talíři. Jo to mohli. Za pět dolarů. Co ty na to Evropane?“

Němej se otočil a šel jinam. Cestou nazpátek. Neživým údolím, vstříc ničemu, snad smrti, snad dálnici.

Elen koukala na tlusťocha. Nevěřila tomu co se stalo. Co teď? Kam půjdou? Vždyť pojdou jako psi!

„Copak holčičko, chceš si vydělat dvě babky?“

Sépie se dala na útěk. Nejspíš si nepřipadala dost stará na to, aby si ji ti dva dali na oběd nebo k večeři.

Měsíc plul oblohou, jemu mračna dělala závoj dlouhý a trnitý. Jemu noc hrála na písek baladu dvou duší.

„Němej, Němej, kam to jdeme nemůžeme jít nazpátek, nemůžeme se přeci dostat přes noc k dálnici. Chcípneme. Je jasný, zejtra v tom vedru chcípneme u jedný z těch koster co sem viděla v tom písčitým poli“

„Mlč, tady nikdo umírat nebude, dneska ne.“

Noc byla teplá a chlad kterej vysílala byl tupější než mysl Elen. Museli ujít pár mil, než našli dvě kravské lebky, Jedna kostra patřila matce. Krávě. Druhé bylo dítě. Tele. Němej vzal nůž a z obou těch hlav vytvořil provizorní přilby které měly ochránit oba dva vyvržence před přímým sluncem jež je mělo ve dne strávit jako červi na ohni. Byl to spásnej nápad. Už nemělo cenu zbavovat se Elen. Nebo mělo, jenže jakmile byli oba dva vyhozeni z ranče, potažmo jatek Němýmu jejich situace navodila zcela jinej pohled na vztah oněch dvou osob mezi sebou. Cítil v té situaci upřímnou dávku sblížení.

Měsíc se přehoupnul přes noční moře a zapadal mezi útesy vrcholů. Mezi těmi tesáky, vypadal směšně. Nebyl velkej, nebyl vostrej ani chytrej. Z východu se přibližoval pán slunce se vztyčeným prstem a rukou napnutou k nebi. V ní dřímal nelítostný bič paprsků. Dlouhých ostrých důtek. Němej marně doufal v zataženou oblohu obklíčenou mraky. Ranní červánky vyzrazovaly příchod dne. Avšak ne mračen, ne chmury, ale radostného slunce, zdroje života atd. atd. atd…ha

Údolí, kolem kopce, všudypřítomný písek, pár necitlivých železných zmijí s plechovými těly a skleněnými zuby. Větve stromů, popraskané a mizející v prach. Rozfoukané suché trávy. Kameny a štěrk. Nadavující se vzduch. Smažící se láva, průhledná a nezměrná. Lupa, rozostřující obzory. Biče paprsků s jiskrami, od lávových oblázků. Pak dva šílenci, nějací pitvorní tvoři jež si na hlavy nandali dvě kravské lebky. Vidíš to?

„  Němej, ta lebka je skvělá, ne že by jsem se necítila jako v pekle, ale rozhodně mne to slunce tolik nepíchá, jsem ráda, že tě mám, budu s tebou ráda, viď že se mnou zůstaneš?“

Němej se zahleděl do dály, v ní našel kousky, zbytky ze své mysli. Počal přemýšlet. Myslel. Dychtil po pravdě. chtěl se dostat k odpovědi.

„Zůstaneme spolu, někoho potřebuješ, teď mlč, šetři dech a síly. Půjdeme ještě alespoň dva dny.“

Nastal večer. Oko pána slunce se zavřelo. Vzduch zčistil. Voda jim pomalu a polehounku docházela. V čutoře sice zbývalo málo, jen vnitřní disciplinovanost Němého ochránila její obsah na úměrné hranici objemu. Oba dva leželi na obrovským rozpáleným kameni. Velkým oblázku.

„Němý, jakpak si myslíš, že se sem ten šutr dostal?“

„Nevím, snad spadl z nebe. Nebo ho očistil vítr od písčitého prachu.“

„Třeba jej sem položil sám pan bůh, abychom si tady mohli společně odpočinout.“

„To těžko“

„Ty nevěříš v boha viď“

„Ne, kdyby snad byl tak dobrej, nenechal by nás dva ve sračkách, ani předtím a mám dojem že ani po tom.“

„Paní z obchodu mi říkala, že cesty boží jsou nevyspitatelné a všechno docela všecičko co se mi nebo tobě stane, se nestane jen tak, prostě všechno má svůj význam.“

„Nevěř jí, ta stará černoška vypije denně dvě láhve vitriolu a pak jí z huby lezou tady ty žvásty“

„Já bych chtěla, aby bůh byl, aby bylo nebe. Přece jsem za celej svůj život neuďála nic, za co by mne museli posílat do pekla? Třebas se v ráji potkám s maminkou a tatínkem. Myslím že je zastřelili než jsme dojeli do městečka.“

„To je smutný, ale takovej je svět, shnilej a posranej, ten pach mě nadavuje. Kdyby byl bůh nebylo by to tak.“

„Třeba nás dva dal dohromady, chce abychom měli stejnej vosud. Je to jedna z jeho nevyspitatelnejch cest, je to třeba tak, víš, myslím že tě miluju…“ Elen se položila na Němého. Oba dva vysílení a unavení z pouště. Začala jej líbat, Její rty byly jako žiletky. Řezaly a sjížděly. Maso v máslo. Milovali se, ona milovala jeho on ji. Milovali se a pak v sobě usnuli. Na kameni.

Nehostinná poušť ukazoval opět svoji drsnou mučivou tvář. Byl druhej den a nic se nezměnilo. Bylo dvanáct odpoledne. Oba dva poustevníci těžce lapali po dechu a vzlykali. Šli jak mezci dál. Najít svůj život. Němého táhl k zemi revolver a pás s náboji. Oběma těžkly nohy a v útrobách krku měli rozbombardovanej útes. V hrdlech je škrábalo a oči se jim mlžily. Elen nepromluvila od devíti ani slova. Neměla sílu. A mozek jí zaplavoval opar hustého horka. Chtěla se podívat do slunce, kde je, kde se nachází, za jak dlouho zase zmizí, už jdou druhý den. Zadívala se na nebe a paprsek ji oslnil zrak, že ji málem vypálil sítnici. Zaklela a škubla hlavou, zakopla o malý kamen na cestě. Padá k zemi. Kámen ji podrazil nohy a její tělo se řítí nekontrolovatelně do prachu. Z její hlavy se sesouvá to nejdražší co po celou dobu měla. Lebka padá z lebky a tříští se na stovky malejch kousků. Elen jen bezmocně plácá rukama. Klečí na zemi. Ze rtů se jí spustila krev. Němému padá hlava kolmo dolů a zrakem hledá v písku šupiny zlata. Elen nechce věřit tomu co jí potkalo. Je dvanáct odpoledne. Slunce, pán slunce se opírá do úhozů svých důtek co nejdůsledněji a ze vší vervou která je v něm navěky uvězněna. Tesáky z kopců se zdají být špičatějšími než kdykoliv předtím. Vzduch je téměř nedýchatelný a horko vypaluje poslední krůpěje z potu dvěma zbloudilým ovečkám přímo z pórů kůže. Jediná tekutina kam až oko pohlédne. 

„Co teď budeme dělat, co budeme kurva dělat?????“ Z Elen se stává neskutečná Sépií královna. Vidí se jako usmaženou larvu na hořícím žlutém listu bolševníku.

„Elen, Ježíši-Kriste!“ Němej se snaží dát co nejvíce citů napovrch. Sám se svojí lebkou na hlavě.

„Dej mi svoji, Němej, jsi chlap ty to sneseš, ty to zvládneš, já zemřu bez lebky!“ V Němém by se nikdo krve nedořezal jak ztuhnul, kdejaká horkost byla ta tam. Zcela zmaten a polapen do pasti prapodivného smýšlení nachází se v jámě lvové.

„Naval mi tu skurvenou lebku!!!“ Elen zařve jen jak to její dívčí hlas dovoluje a sápe se po Němého hlavě, buší mu pěstí do hrudi a kope nohama. Ten ji jen laksně odstrčí od sebe. Sépie klečí na kolenou a zrakem probodává zem až na druhej konec planety.

Němému se mezitím rozeběhnul v hlavě kolotoč. Celej lunapark. Tak jako nikdy předtím. Netrvá to dlouho. Přestává být sentimentální. Lunapark se vytrácí.

Údolí, horko, těžkej vzduch, na obzoru zaťaté tesáky, masařky padaj vysílené do prachu, kobra z bronzu zápasí s železnou zmijí, kostry zapadají do hlubin z písečných dun. Klečící Eva. Eva pláče a roní slzy, jenž nedopadnou na zem. Vletu se vypařují a mění v páru a pára mizí. Stojící Adam. Adam odlupuje cvok z poutka pochvy revolveru. Míří na Evu.

Prásk. Adam si plní čutoru horkou černou krví… Vzduch voní sladce, páchne hustě a těžce, splývá pod bezbarvou slídou…

 

„Stezkou projedu osmkrát za hodinu. Tam a zpátky. To ty se nedostaneš ani nazpět!“

„Nemel bláboly, Fredy ty jsi ten nejukecanější kovboj kterého znám, tvůj pes má osm noh a žena dvě vagíny!“

„Ty bastarde!“ Prásk

V malém městečku s oprýskanýma barvama domů a verand přibyla jedna mrtvola. U kašny s vodou si hraje pět dětí v maskách kukluxklanu a nebe je smračený. Chystá se k dešti. Je to cejtit ze všeho kolem. I úsměvy lidí v tento den se nějak protáhly. Snad se teprve objevily. V mnohých opravdu ano. Na mnohých se po všech těch vedrech, teprve až nyní objevily.

„Němej se zjevil ve městě jako přízrak. Chůzi vrávoravou natahoval krok do krámu k staré černošce.

„To je ten parchant co si se sebou vzal tu malou cuchtu!“

„To není von, ten nebyl tak vysokej ani tak černej..:“

„Ale jo je to von, je to ten syčák co tady jen tak střílel jako by mu to tady patřilo nebo co, skoč pro ostatní.“

„Jerry, to není von, to nebude von…“

„Mazej Billy, ale kurva rychle skoč pro bratry!“

Němej stál v obchodě jako podlomenej morovej sloup. Slepým zrakem a zchroumanou levou paží ukazoval prodavačce na láhev whisky a cigarety.

„Nic vám nedám pane, kde jste nechal holku?“

„Tu whisssskeekeexyyxxxyyy!“ Němej nemohl dostat všechna správná písmena do sebe ani ze sebe. Zrak se mu klížil jako by dvacet dní nespal.

Pod okny krámu se plížili dva bratři Johannesů, pod nohami jim skřípěl písek. Z druhé strany se stahovali druzí dva. Starej Johannes seděl v houpacím křesle úhlopříčně naproti obchodu. Němej slyšel splašenej skřípot ve svých uších. Jenomže jemu již jakékoliv zvuky v uších splývaly v jeden kvílivý alarm. Démoni pěli své písně a hráli na struny z tequily.

„Bett, dej mu tu láhev na mě, to je dobrý a jestli chce něco inčího jako navíc tak mu to zabal, dej mu co chce.“ Johannes velkoryse řval přes ulici stále se houpající ve svém proutěném křesle se zapálenou cigaretou a brokovnicí v ruce.

„Máte si dát co chcete.“

„cokokklifff?“

„samozřejmě“

„chcy banán, sprwej na wxši a whiwhisky draaahou,  draaahpu whisky  a ciguara předevfwším.“

„tady to máte pane“ Němej se otočil s blaženým úsměvem vykráčel před krám. Starej vstal z křesla a vydal se Němýmu naproti. Ze dvou metrů vystřelil na vítajícího cizince. Němej pad na kolena. Prach se mu rozvířil u kolen a na tváři se začal smát. Odhodil banán, z podpaží upustil kartón Mallborek. Levou rukou držel láhev a pravou otočil vrškem proti směru hodinových ručiček. Křupkřupkřup… z Plna hrdla naklopil láhev do chřtánu. Smál se, smál a smál. Johannes si v ruce obrátil pušku a pažbu vztyčil metr a půl nad sebe. Přistoupil k Němýmu a jednou ranou zarazil whisky cizinci do krku. Ozvaly se výstřely. Bratři vyprázdnili zásobníky. Děti si nepřestávaly hrát u  poloprázdné studny. K Bett přišla nakupovat překrásná Susan.

„Co se tady stalo?“

„Ale. Co to bude Susi?...“

 Počalo pršeti…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---