Hodně těžká zkouška

Láhev tuzemáku se pomalu překlopila, narazila o monitor notebooku a zbytek průzračné žluté tekutiny se pomalu vpíjel do klávesnice. Bylo mi to jedno. Vpíjel se i do skript z geologie a tu já přece nemám rád. Nemá ji rád nikdo. Zítra je všechny zabiju, slíbil jsem pohasínajícímu monitoru, ze kterého se na mě ďábelsky šklebil nějaký černý šutr.

Probudil jsem se čilý jako rybička, jen v hlavě mi trošku hučelo, což se dá pochopit, uzří-li člověk tři půllitrové láhve rumu a bezpočet plechovek piva poházených po zemi. Zrak mi padl na promáčná skripta a připoměl včerejší plán. Zabít je. Všechny.

Nejdřív by se to chtělo trochu ozbrojit, odebral jsem se tedy ke skříni. Sako, červená košile – hm, dobrý nápad, když už zabíjet, tak stylově, proč ne... - je to přece jen zkouška. S hlasitým klením jsem se nasoukal do saka – zjišťuju, že po alkohol místo krve není na některé činnosti až tak ideální – například obléct si kalhoty je docela problém – mám na mysli rovnováhu. Při jednom takovém pokusu jsem zavrávoral, přišlápl si dosud neoblečenou nohavici a po zádech se skácel na umyvadlo. To nebylo evidentně na zachytávání kácejících se lidí konstruováno, takže se vysmeklo z jednoho držáku a vzápětí mě jeden, asi dvoukilový střep práskl do čela a já ucítil jak mi po něm stéká tenký pramínek něčeho – nejspíš rumu (ale proč by měl být rum červený?).

Tím hlukem se pochopitelně probudil Petr – totiž můj spolubydlící. Začal mi nadávat – no, stejně jsem ho neposlouchal, ale proč s tím nezačít už teď? - Bude to dobrý cíl.... Vytáhl jsem kuchyňský nůž ze zbytku chleba, který už dávno pokrývala plíseň a pomalu jako kočka se blížil k jeho posteli – aspoň myslím, ono pivo v krvi moc kočkovitosti člověku nedodá.

„Co blbneš, schovej to a nech mě spát.“

Prý jsem blbec či co – tak to teda ne!

Zálibně jsem se díval jak mu trčí nůž z oka – také si díval zálibně – ale asi už z poněkud nepříjemné blízkosti. Chtěl jsem říct někco jako: Pravda zvítězí, ale (kupodivu) jsem vyslovil „íšvarapranidháránajuketešvár“. No, nevadí.

Už jsem chtěl vyjít z pokoje, když jsem si vzpoměl, že spolubydla byl zdatný myslivec a měl by tedy někde mít nějakou tu vzduchovku. Byla ve skříni. Za pásek jsem si zastrkal brokové náboje a spokojeně se podíval do zrcadla. Vypadám jako z nějakého post-apokalyptického filmu – se zakrvácenýma rukama jsem zkusmo namířil brokovnicí do zrcadla – jen mi nedošlo že stojím tak blízko a zrcadlo to nepřežilo. Takže dnes už dva mrtví, zatím to jde dobře.

Cesta do školy proběhla jako vždy – brokárna pod bundou nebyla ani vidět.

U kabinetu jsem byl první – taky, kdo by tam čekal půl hodiny předem. Pokusil jsem se vykopnout dveře, ale nějaká síla mi přitom narazila palec. „Dále“ ozvalo se zevniř. Rozhodl jsem se tedy méně drsně projít dveřmi, ale o to drsnější hlášku říct: „Drsná země, jemná... Tuzemák, hajzle!“ Namiřil jsem na poněkud překvapeného docenta šutra brokárnu a stiskl spoušť. Taky jsi mohl předtím nabít, ozval se mi v hlavě hlas po cvaknutí kohoutku. Rutinovaně jsem tedy zlomil zbraň a začal tahat náboje zpoza opasku. „Co co co“ začal koktat plešatý človíček v křesle a mě se konečně podařilo vtlačit náboj i do druhé hlavně. Zavřít, zajistit a pak už jen sledovat dálkový let učitelského mozku. Člověk by řekl, že mozek bude šedý, ale je to spíš takový růžový pudink. Z ohlušující rány jsem slyšel jen pískání v uších – to dřív ohluchnu, než vystřílím profesorský sbor...

Tentokrát jsem chybu s nabitím neudělal a na chodbu vyšel již připraven. Kdybych něco slyšel, řekl bych, že mé kroky duněly chodbou. Na dveřích dalšího kabinetu jsem už raději karate nezkoušel, ale drsně zámek dvěma ranami odstřelil. Že to až tak drsné nebylo mi došlo až vevnitř, kdy jsem zjistil, že v dvouhlavňové brokovnici mám jen dva náboje (které jsem vyplýtval do dveří). V kabinetu bohužel (naštěstí)

nikdo nebyl, zato se ozývalo (ano, už mi odlehlo) supění profesora, běžícího po chodbě. Ještě jednou jsem Radegastovi poděkoval za tu náhodu a to už profesor běžel bez nohy. Ono dostat brokovnicí ze tří metrů do kolene asi není žádná sranda – i když, záleží z které strany se to vezme. Já se bavil. Profesor udělal ještě dva kroky a pak se s neartikulovaným řvaní zřítil na mě. Oprava: pokusil by se zřítit, pokud bych mu předtím neustřelil hlavu. Pak už se na mě zřítilo jen torzo bez nohy. Zjišťuju, že na hororech je něco málo pravdy – z tepny na krku po ztrátě hlavy vážně nějaká te krev stříká... Hajzl, zaprasil mi pušku, teď už s ní nebudu moct na hon. Odněkud z vrchních pater se pravděpodobně ozývalo ječení. (pravděpodobně – asi jsem si ty ucpávky do uší měl vzít.. už zas nic neslyším). Vydal jsem se po schodech. Na prvním mezaninu jsem se skoro srazil s děkanem. Jak bežel dolů, podrazil jsem mu brokovnicí nohy a něco křuplo – asi jako kost – nebo hlaveň brokovnice, ale vsadil bych si na kost. Děkan se zatvářil překvapeně a pak mu tvář zkřivila bolest z přeražené nohy. Já mezitím metodicky vytahoval náboje a nabíjel pušku(taky mě to mohlo napadnout dřív). Děkan mi hmátl po nohách a jak jsem stál na kraji schodu, neudržel jsem rovnováhu a začal padat. Při pádu jsem se pokusil opřít hlavní o zem, ale jelikož byla zalomená, jen jsem si zhmoždil ruku o zámkový mechanismus. Zas tak špatné to nebylo, hlaveň se totiž zapřela o děkanovo břicho a vyřadila děkana na pár sekund z „provozu“. Přesně na tolik, abych stihl dobít, zavřít hlaveň a do břicha vystřelit.

S kapkami krve na obličeji musím vypadat vážně děsivě. Krev stékala po schodech a až mě udivovalo jak jde zatím vše hladce, když vtom se dole ze dveří začali hrnout černobíli mužíčci – no spíše černí. Zbýval mi ještě jeden náboj a tak jsem práskl po první policejní čepici co vystrčila hlavu z širokých dveří. Bohužel se mi dveře nepodlo trefit, zato jsem krásně rozbil informační panel v přízemí.

Pak to šlo ráz na ráz, vyběhl jsem po schodech nahoru, uklouzl na děkanské krvi, narazil si koleno a to už mě dostihla první kulka zespoda. (Neměli předtím říct něco jako: odhoďte zbraň? Nevychovanci.) I přes pulzující bolest z kolene se mi podařilo doplazit za roh zábradlí, kam nebylo zespodu vidět.

Já se nedám tak snadno jak si myslíte, fízlové! Zpoza pásku jsem vytáhl už skoro poslední patrony a i přes bolest z kolene (jež alkoholem obluzený mozek ze značné části tlumil) jsem znovu přebil. Hrdinný pan policista zrovna vybíhal po schodech a zbývalo mu posledních pár schodů. Jaká škoda že musím zastavit tak odvážný karierní postup... Když se tělo policisty s dírou v břiše dalo na karierní sestup, pochopili ti dole, že se tak snadno nedám. Ono, střílet do policajtů je skoro tak dobré jako do profesorů, jen policajti se víc brání a hůř trefujou.

Vložil jsem ho hlavně další patronu (předposlední) a čekal. Zespodu se ozývalo ječení sirén a rychlé povely – asi zásahové jednotce, ze který jsem rozuměl jen nicneříkající blábolení. Napadlo mě že se prospím – proč vlastně ne? - Třeba je tohle celé taky jenom sen.

Z mého snění mě probubil zakuklenec který se zákeřně proplížil druhým schodištěm a hodlal mě sestřelit shora. Jelikož jsem ale ležel a on byl v nevýhodné střelecké pozici, zasáhl ho kužel broků do ramene a odhodil zpátky do chodby. (koukám že se začínám zlepšovat). Pak vyskočil další zakuklenec, proběhl nad schodištěm takže broky vysekly díru v nějaká nástěnce o pobytu v jižní Francii a pak mi došly náboje. Zakuklenci ovšem ne. Slyšel jsem že nosí kukly proto, že to člověk podvědomě reaguje pomaleji. Podvědomě jsem reagoval jen na plamínek u jeho škorpiona a na křupnutí kdesi vzadu v krku.

Je to zvláštní, umřít....