Zapomenutý příběh batolete

Jako každou neděli, podle rodinného zvyku, navštívili jsme pradědečka. Měl bílé vlasy a veliký bílý zakroucený knír. Moc hezký pradědeček. A hodný. Pokaždé mě pohladil po vlasech a dal mi pětikorunu.

S pradědečkem bydlel i mámin nevlastní, vyženěný, bratranec. Tu neděli vzal mě k sobě do staromládeneckého pokoje. Hráli jsme si tam.

Sedl si na pohovku a mě postavil mezi svoje stehna.

„Něco ti ukážu…“

A vytáhl z kalhot to zvířátko. Stálo mu vztyčené na klíně, bez ručiček, bez nožiček, holou lesklou hlavičku s pusinkou. Obrovská tlustá žížala.

Chtěl, abych si ji pohladila. Nechtělo se mi ji hladit.

Naléhal.

A tak jsem si ji nakonec, trochu štítivě, pohladila. Byla teploučká, žížaly nebyly tak teploučké a…a hlaďoučká…a…a…ten dotek!…v jiném čase, v jiné chvíli, vytanula mi vzpomínka z dávné minulosti.

Bože! Tak nevhodně.