Sklad myšlenek

Ráno Hudba, text: Radůza Lásko má, pojď blíž lehni si ke mně Vzbuď se, jestli spíš stiskni mě pevně Ráno, ráno je to dávno… Vzbuď se, jestli spíš ještě mě líbej Miluju tě, víš svět je tak divnej Ráno, ráno je to dávno

Napsal jsem to po noční směně - 40 hodin na nohou. Prosím odpusťte mi hrubky a překlepy.

„Rampy si dělal?“

Pohlédl jsem veliteli směny do očí a přikývl. Poslal mě na rampu 3. Výborně, nebude moc práce. Beze slova jdu na stanoviště, společně s ostatními strážci. Ostatní se postupně oddělují... nákladovku, plomby, turniket. Láďa jde opět za psy. Milují ho. Všichni si jdou po svých.

U trojky jsem potkal Evu. Byla po denní, takže pořád vypadala docela čerstvě. Když jsem přišel blíž zase si prsty mnula jizvu na hlavě. Nikdy jsem se jí nezeptal od čeho jí má, ale vzhledem k absenci stehů nejspíš nebyla památkou po nějaké operaci.

„Jéé ahoj, zavískla , ty jseš ostříhanej?“ Usmál jsem se na ní v odpověď, ale pořád mi nějak nebylo do řeči. Podala mi razítko a papíry, popřála příjemnou službu a odcupitala směrem k velínu. Asi nikdy nepochopím jak Evu napadlo dělat ochranku.

Párkrát jsem si obešel halu 3. Zkontroloval rampy 173 – 181 a spokojeně jsem si šel sednout k vratům do haly, odkud jsem měl výhled jak na koridor, tak svou halu. Zrovna se měnily směny, všichni kauflanďáci teď byli zalezlí v kantýně nebo pospíchali na autobus. Celý komplex se pohroužil do ticha, až na tiché rozhovory securiťáků a jejich kroky rozléhající se koridorem. Příštích 12 hodin nebude moc co dělat. Noční směny o víkendu jsou vždycky extrémně klidné. Spousta času na přemýšlení...

...“Dělej Venco přijdeš pozdě!!! Veronika bude mít kecy.“ ozvalo se ze dveří a pak už byl Aleš pryč. Rychle jsem se oblékal a tiše proklínal Paní Veroniku, Aleše a celý Go-kurz vůbec. Hned jak jsem dokončil oblékání prošacoval jsem se. Ne,nic nechybí. Nepřítomně jsem se zahleděl z okna, má mysl probíhající znovu všechny ukony toho brzkého rána. Snad jsem nic nezapomněl. Skrz okno bylo vidět do vedlejšího bungalovu. Jedna z mých nových spolužaček si právě rozčesávala vlasy. Nemohl jsem si vzpomenout na její jméno, ještě neuplynulo dost času. Popravdě jediné co jsem věděl bylo,že jsme spolu dosud nemluvili.

Byla ke mně otočená z profilu, nejspíš zahleděná do zrcadla, uplně zaměstnaná hřebenem a hřívou tmavě hnědých vlasů. Nohy mě mimoděk zanesly blíž k oknu a oči přejížděli po té dívce stejně jako hřeben. Nevšimla si mě a pokračovala ve zkrášlování.

Něco ve mně přeskučilo. Jako když se mění výhybka, nebo přeletí výboj mezi elektrodami. Zaplavil mě pocit důležitosti, znovu jsem se soustředil na každý detail toho krásného obrazu, který se mi odehrával před očima. A vtiskl se mi do paměti.

Dokončoval jsem páté kolečko, když se mou halou začaly rozléhat rány. Přibližovaly se, jako ve filmu s Godzillou. Buch,buch....buch. Vedle mě se přehnala obrovská postava Forresta.

„Hej Vašku, pojď si se mnou dát kolečko...uf...aspoň jedno!“ jeho hlas se vzdaloval, jak na akustice haly pracoval Dopplerův efekt.

„Ne, díky Forreste, možná příště.“

„Takhle z tebe zabiják nikdy nebude...padavko-o-o.“ Na poslední hlásce už se značně poznamenala ozvěna, když Forrest proběhl vraty do další haly. Nedokázal jsem si vzpomenout na jeho pravé jméno, ale přezdívka Forrest Gump mu sěděla více než dobře. Kouknul jsem se na hodinky. 22:15. To se začal nudit brzo, znamená to, že o půlnoci přijdou low-kicky do pytlů s psím žrádlem nebo kočičí podestýlkou. Fungovaly lépe než mouka.

Slunce zařilo téměř nemilosrdně,ale ani jednomu z nás to tak nepřipadalo. Náš krok připomínal tanec a tak jsme se vznášeli kolem Vinohradské vodárny a proplétali se mezi větvemi nízkých jabloní a slunečními paprsky. Drželi jsme se za ruce a nebýt toho, asi bychom odlétli a kroužili kolem sebe.

Přitiskl jsem jí ke kmeni jednoho z ovocných stromů. Jako na povel spadl závoj růžovo-bílých lístečků. Náš smích se vznášel nad koruny stromů a plašil ptáčky. Objal jsem ji těsneji a prohlížel si zblízka její tvář, dlouze se jí díval do očí.

„Miluju Tě.“ bylo jediné co mé rty zvládly vypustit na pravdu Boží. Chtěl jsem jí vyprávět všechno, celý příběh, až do tohoto okamžiku, pod příkrovem růžových lístečků, ale v plicích jsem neměl dost vzduchu abych to zvládl celé najednou.

„Já vím“ řekla mi a utišila mě polibky. Růžové lístečky nás objímaly.

02:15. LMKačko přiběhl s usměvem od ucha k uchu. „Máme další auto!“ zavolal na mě a jal se odemykat rampu.

„Skvělé“ ucedil jsem jeho směrem. Ohlédl se a chtěl něco odpovědět, ale výraz čirého nadšení vepsaný v mé tváři byl asi příliš zřejmý. Pokrčil rameny a šel si povídat s řidičem náklaďáku. Já učinil byrokracii za dost a pomalu se sunul zpět na své pozorovací místo. Začínala mi padat hlava a kritické hodiny byly teprve přede mnou. Hmm to není dobré. Obchůzka mě zavedla až k odkladišti alkoholu. Cizinecká policie sem ukládala všechen zabavený alkohol z celé republiky. Bylo toho dost. Pavel si pohazoval s nožem a zdánlivě mi nevěnoval pozornost. Dobře jsem věděl, že mě sleduje a v poslední chvíli naznačí vrh nožem. V ten okamžik kdy jsem se přiblížil na dostřel, si to rozmyslel a zastřelil mě prsty stočenými do tvaru pistole. Hrál jsem mrtvýho a skácel jsem se na zem. Smích vybuchl na obou stranách a já se zvedl a poplácal Pavla po rameni. Pochválil jsem mu dobrou mušku a oba jsme vyrazili pomalým krokem kolem beden naplněných exotickými nápoji. Pavel se ujal slova:

„Psi dneska malem roztrhali Láďu. (na to jsem zdvihl udiveně obočí) Jo, jo... krmil Rockyho, a víš jak ta 60kilová mrcha žere. Vypadalo to že 7 kilo žrádla nebude stačit tak mu chtěl Láďa přidat. Pro dobrotu na žebrotu. Rockymu to nějak nesedlo a vyjel po Láďovi. Normálně taková díra v kalhotách.“ a ukazoval mi otvor že by jím projel náklaďák. Mlčel jsem... najednou se mi nechtělo mluvit.

„Ondra se mnou za celý den nepromluví.“ zněla jako osamělá nymfa.

„Jako bych po něm chtěla moc nebo co, proč mi tohldě dělá? Tváří se jako by mu to bylo všechno jedno a pak vždycky jen mávne rukou.“ imitovala Ondrovo mávání rukou.

„Ano, to je celý Ondra.“ přisvědčil jsem. „Bude to dobré, uvidíš.“

Vzhlédla a podívala se mi do očí.

„Když to říkáš.“ zašeptala položila mi hlavu na rameno. Objal jsem ji, ale jen jemně. Utěšoval jsem jí.

Ještě ten samý večer hřála Ondru svou náručí. Celou noc jsem je musel poslouchat. Každý vzdech, každé zašustění. Prokleté palandy. Viděl jsem uvnitř jiskru... tu samou která vzplanula to ráo na go-kurzu. Plamének se roztekl, a začal vřít, zezelenal. Jako kyselina.

Paní Mikulašíková mi vyprávěla svůj příběh. Posadila mě vedle sebe, řekla že nesmím usnout a že mi bude vyprávět pohádku, tak jako své vnučce. Zeptala se mě, kolik mi je. Odpověděl jsem že osmnáct. „Oj, ty zajičok moj... ako moj Leo, on šel do Prahy víš...“ a tak pokračovala. Její slovenský přízvuk mě mátl, někdy jsem nerozumněl celé věty, avšak to co jsem pochopil bylo strašné i krásné. Mluvila o své rodině, o své mamince, jak s ní společně vychovával své malé sestry kdesi blízko Komárna. Mluvila o svých dětech, o smrti svého syna Lea, a své dceři která se špatně vdala a muž jí bije. Mluvila o tom,jak miluje svou vnučku, jak ji vypráví pohádky a často si vymýšlí. O tom jak jí štvou ostatní strážci...

„Kurva mať ten ti mě tak na chrb leze, budu z něj stepní koza.“

„A co mu řeknete až ho uvidíte?“

„A´t mi do riti chodí to mu poviem..“

Terezka se rozloučila a zmizela směr nádraží. Ještě chvíli jsme plavali, a pak už jen leželi na sluníčku a hleděli na sebe. Přitulila se ke mně. Zády se přitiskla na mou hruď a já jí objal a něžně stiskl. Oba jsme mlčeli, každý ztracený ve vlastních myšlenkách. Po chvíli se zvedla a položila si mou hlavu do klína. Zatvářil jsem se překvapeně. „Copak? Tebe nikdo nikdy nechoval?“ zeptala se.

„Ne, už roky ne.“ vydechl jsem.

„Kurva,kurva,kurva!!!“ Pepa kopal do cedule s jízdními řády. Chvíli přestal, aby nabral dech. Poté pokračoval v rozdělané demolici zastávky a častoval strážce,kteří nás přišli nahradit na denní směnu, nevybíravými jmény. Přišli pozdě a my jsme pak nestihli autobus. Nepříjemný vítr štípal do tváří. Apaticky jsem sledoval Pepovo počínání. Po uplynutí pár okamžiků se uklidnil dost natolik, aby změnil druh pomsty. Začal vykřikovat oplzlé vtipy na velín, a doprovázel je výmluvnou gestikulací. Některé byly opravdu nechutné. Cítil jsem se uplně vyčerpaný,vyhořelý a obrácený na ruby. Lektvary a jiné podpůrné prostředky sice splnily svůj učel a já neusnul celou noc, ale zároveň si ošklivě zahráli s mými vnitřnostmi. Jsou to jedy. Pepa šel pochcat auto velitele směny.

U Terezky v pokoji byla tma a horko. Už jsme si povídali jen sporadicky. Pořád jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že byla upřímná když si sama lehla na zem a nám nechala postel. Pak rozhovory utichly a tělo vedle mě se pokoušelo vypadat inertně. Dýchal jsem jí na krk a hladil jí lopatky. Líbal záda a šíji, dotýkal se jen letmo. Zval jsem jí, rukama říkal „otoč se ke mně“. Otočila se.

Soustředili jsme se na hledání sebe navzájem, na hledání pravdy. Hledali jsme dlouho,pečlivě a velmi důkladně, obávajíce se svatokrádežného spěchu, lehkovážnosti a nedbalosti. Hledali silně, hluboce a intenzivně obávající se nerozhodnosti a pochybností. Hledali opatrně a jemně, obávajíce se necitlivosti. Ve tmě ze všech smyslů zůstal jen dotek.

Nenašli jsme se.

Na Kačerov se mnou jel už jen Pepa. Poté co se vynadával ještě před Kauflandem upadl do mlčení, stejně jako já. Teď ale, zničehonic se mi začal svěřovat. Vyprávěl mi o dětsvtí aniž bych se ptal. Tiše jsem si dělal poznámky, a nutil se nevěřit všemu co řekne. Bylo to příliš nečekané a ne upřímné jako od paní Mikulašíkové. Povídal:

„Nikomu tam z těch securiťáků nevěř. Jen Tierimu a Žábě. Ti jsou dobří. Zbytek jsou akorát práskači,ochlastové a podobný debilové. Ber je jedním uchem dovnitř a druhým ven.“

Pak mluvil o své snoubence, a malé dcerce která ho bude budit celý den, aby jí nakreslil želvu. Dříve bych se zasmál,ale teď jsem na něj jen hleděl zpod přimhouřených víček a lidé kolem mě chodili obloukem. Asi v té uniformě a bez vlasů opravdu vypadám jako nácek. S Pepou jsem se rozloučil na Jalodvorské. Poslední z jeho historek byla o vykrádání rekreačních center.

„Pochopil jsem,že se mi to nebude líbit.“

„Nebude.“

Hluboký nádech. „Tak povídej.“

„Jde o Vencu. Zamilovala jsem se do něj. Od toho Silvestra je to takové zvláštní.“

Přestala unikat pohledem a zakoukala se mi do očí. Na tváři jí usedl nešťastný ,nerozhodný výraz. Neměl jsem odpověď.

Takže co mám dělat?

Takže co mám dělat?

---