Džendrová

Zápasil jsem s dvoumetrovým kaprem a jak se tak vzpouzel a mračil, zničehonic mi dal pusu. Ještěže kapři nemají jazyk, protože francouzáka od ryby bych nepřežil. I tak mě celá záležitost překvapila natolik, že jsem ho upustil a ještě než zmizel pod hladinou, zahrozil mi ploutví.

   Šel jsem domů, žvýkal žížaly a přemýšlel, co řeknu ženě. Kdybych jí řekl o té puse, začala by na ryby žárlit a už bych se na čerstvý vzduch nedostal. Jenže když jí řeknu, že jsem nic nechytil, bude mě mít za hňupa. A za ještě většího hňupa mě bude mít, když jí povím, že mi utekl. Tak co s tím?

   „Co neseš?“ křikla na mě.

   „Nic,“ řekl jsem poslušně krutou pravdu.

   „A co máme jíst podle tebe, co? Děti už kuřata nemůžou ani cejtit, natož trávit, no tak co mi povíš, no?“

   „Nebyly žížaly, no,“ zalhal jsem.

   „No bodejť, když si je všechny sežral. Safra bože, copak jsem mohla vědět, jaký si beru nemehlo?“

   „Ne, opravdu nebyli k nalezení,“ stál jsem si za svou lží.

   „Tak to vidíš, proč tě vlastně posílám na ryby, když neulovíš ani sobě dost žížal na svačinu? A vůbec, běž zamíst zápraží.“

   Šoural jsem se s koštětem a chudák další slípka dorostenka skončila na špalku. Najednou před domem zastavilo auto plné vody, a velký kapr mi ukázal ploutví, co si o mě myslí. Automobil odjel, já dál metal a vítr mi rozfoukával zvolna hromádku. To je zase den, pomyslel jsem si. Žena, kapr i vítr se smetím si se mnou dělají, co chtějí.

   „A tak to má taky být,“ ozvalo se z nebe.

   „A co?“

   „Už vás chlapů mám po krk, ode dneška budete pro srandu nejen králíkům, ale všemu co jsem stvořil.“

   „Bože, neser!“