Zpověď, V Cele, Brýlím 3 - Pohřeb

Srdce mi rajtovalo inspirací jako igeliťák napraný k prasknutí sarančaty. V rytmu těch úderů ze mě stříkala krev a já se každou kapku snažil rozetřít v písmeno. I když to bylo vnitřně bolestné, musel jsem přestat na chvilenku psát, abych si pročistil zrak mlžící se potem hustým jako rozmačkaný plzák. V bublajícím mozku jsem si snažil vybavit, co se vlastně událo předtím. Lasičky. Ano ty dvě potvůrky, co mi vlezly do pusy… chlupaté hlavičky mě lechtají na patře… pak mi vykousaly jazyk. A zdrhly škvírou pod dveřmi a sežraly klíč od cely, pak se požraly navzájem a znovuzrodily jako šoustající se nohy zdeptaného myslivce. Jak jsem se ocitl v cele, jsem už nevěděl. Ale vzpomínám, že se to stalo týden po pohřbu, když jsem si vybavil svůj poslední rozhovor, nebo spíš poslední mlčení s otcem…Brýle zběsile zazářily a vypálily mi do čela dvě velká kole. V bolesti jsem vyzvrátil koláč krve, až se mi z toho srdce zastavilo. Hned jak sarančata opět ožila, jsem začal krev rychle rozpatlávat ve věty.  

Byl to obyč jarní den jako kterýkoliv jiný, ptáci, modro, vůně, a já jel autem na pohřeb svého otce. Vedle mě na sedadle oslím způsobem zalykavě hýkala matka. Okatě jsem ji ignoroval. Pohřební síň byla solidně šedivá, prosklená na těch správných místech, aby si i kolemjdoucí mohli zakochat pohledem na mrtvoly. Topolojilmový výřad hučel zhruba přesně tak, jak to v zádušním dni má být. Stmelil se tu roztodivný hřbitovní zástup, početný až se mi z toho vykrucovala střeva. Mám pocit, že se všichni plahočili, těsnali a šounili do zešeřené  síně jen ze závisti, že můj otec byl ještě před čtyřmi dny živ, ale oni už věkovitě vyhnívají. Tuhle páneček s vypouklým břichem, kterému při každém kroku stříkala z pusy močálová voda, za ním starouškovi o dřevěných nohách z nosu odpadávali červi. A další žilkovití a lišejovití, všichni vydatně klábosili, užívali pohřebního hodokvasu, a plácali utěšitelsky mou drahou mať do ramínek, až z toho byla chuděrka celá pochroumaná. Vzápětí si jí vzal do parády Sběratel očí, místní handlovník a labužnický gurmán. Snažil se jí vemluvit, že nyní, když má otcova mrtvola oči zavřené, už je nepotřebuje. Sběratel by ráčil svým tenkým pružným jazykem otcovy bulvy vydloubnout a na oplátku za to uhradit veškeré pohřební výdaje ze své kapsy. Otec by to tak jistě chtěl, lísal se kramář. Vůbec bezpočet usliněných úst se v posledních dnech dušoval, že ví, co by otec chtěl. Ale on hlavně nechtěl žádnou slzivou samohanu svého sebe po tom, až se jeho tělo vyfoukne od toho, co by se dalo nazvat duší. Ale co by tomu řekli lidi! Maminečka už byla nalomená, když zasáhl jeden příbuzný. Sběratele Očí šeptem poprosil, ať táhne odsud rovnou do prdele. Byl to Olizovač Bizardnosti, bratránek z prostřeleného kolene, milý klučina, frajírkovitý ve svém prošoupaném gangsterském klobouku, sympaťák s moc hezkýma bledě modrýma očima, a temně červenými pruhy kůže strhanými z tváře. Když vyprovodil nevkusného Sběratele, samolibě se usmíval a provozoval svou drobnou neřest – ocucávání svých omrzlých prstů pravé ruky. Němým bezduchým pohledem jsem mu poděkoval.

Mamina se schlíple, jako polepený kapesník v kalhotách, posadila vedle mě ve VIP prvé řadě.  Otřásala se, v jedné ruce chomáček fialek, v druhé zase mojí ruku, strašně se potila až to smrdělo. Dost jsem nechtěl, aby se mi ten pot vcucal pod kůži. Na štokrleti u zdi vysedával černošský saxofonista. Na sobě frak se šosy, kalhoty neměl a mezi nohama mu čněl jeho zahnědle kožovitý saxofon. Hudebník jej sevřel prsty a oblízl hubici nástroje. Ta mu to oplatila. V celé síni to ztichlo, bylo slyšet jen vzdychání hudebníka a plácání jazyku vyplázlého z hubice. Muzikant párkrát hrábl vášnivě do kláves a z hrdla saxofonu se začalo mohutným proudem řinout semeno. Pak se konečně to semeno rozezpívalo. Rakev s tím, co před čtyřmi dny bylo můj otec, vyjela na scénu. Osazenstvo se srocovalo před ní a házelo po rakvi drobnými dárečky – co dům dal. Staré loupáky a zánovní krabičky od zápalek, nebo postavičky z kindervajíček. Případně roztomilá zvířátka hnětená z vlhkého toaletního papíru. Do síně se vřítil pohřebčan, který dosud zevloval venku. Byl olbřímí, jak si cílevědomě razil cestu k rakvi. Tím posledním posmutnilcem bylo Slonisko – masitý usoplený chobot se mu houpal před teřichem. Zastavilo se před rakví a tvář si překrylo kopytnými dlaněmi. Slonisko se mi nehnusilo, tak jako moje máti nebo všichni ti ostatní. Jen mi přišlo nevýslovně smutné, jak tam stálo a kemřilo na otcovu rakev. Ale už úplně poslední se k rakvi přišourala maminka, celá skrčená jak vlhký myší čumáček. Ty fialky žmoulal v dlani tak dlouho, až z nich zbyl špenát. Teď se vyškrábala přes okraj rakve dovnitř. Třásla tím, co bývával její manžel, nyní stoicky ochablý, chrlila, že je zkurvenec a proč jí to doprdele udělal a tak. Pak z něj scupovala cáry levného rakevního obleku a začala mého bývalého otce kousat, přímo pojídat. Už jsem se musel její naivitě vážně vysmát. Trapnější způsob si k jejich duchovnímu splynutí vybrat nemohla. Jen se přecpe a do rána otce někde v křečích vykadí. Seděl jsem tam, nehty zaryté do vlasů, kolem kusy otce, lidi odešli a matka, ta si nejspíš někde zahrávala s kobrami.

Už jsem neseděl, anóbrž ležel. Bez síly zvednout paži, kterou jsem si v zápalu prokousal, abych mohl rychleji psát. Do tváře mi kapalo ze stropu, popsal jsem i žárovku a ta teď zhasla. Svištivá rána zatažení záklopky na dveřích. Brýle skončily. Všimly si vůbec, že jsem se nikomu neomlouval? Uvědomily si to? Ale vždyť je to jedno. Všechno už ze mě vyteklo, krev vzpomínky, semeno, šlépěje bohů, holčičky v parcích. Zahnilé kapalné zbytky otce. Stačilo mi jen žrát, srát a psát. 2/3 života jsem vylučoval špínu.