Sen o minulém

Jsme zpět u Jarouška na chatě v Bohuslavicích. Rajče, já, Štěpánek, Kača, Jarouch, Kokiš. Možná ještě další lidi, nevím. Ale uvědomuju si silnej pocit, že je nás tu o hodně míň, než na Silvestra. Odhadem tak šest, sedm lidí. A to mi přesně vyhovuje. Zároveň si uvědomuji, že to bude fajn, budeme všichni spolu a nikdo navíc .................................

Batohy si dáváme do pokoje, který neznám. Jsou tam dvě postele a gauč(čuag). Ptám se, kdo na něm bude spát, protože bych si ho ráda přivlastnila. Štěpánek ukazuje na nás dva. "Cože, ty?" ptám se udiveně. "Ne, my! My dva přece! Ale ne tady, v našem pokoji!" odpovídá mi, jako by to bylo dopředu jasné. Nechce se mi tomu věřit, protože už spolu přece nejsme... ale Štěpánek se usmívá a já v tom úsměvu spatřuji tu něhu, která byla dva měsíce jen moje, a kterou jsem další půlrok tolik postrádala. A náhle chápu: je znovu mým. Možná jen na tento víkend, ale na tom v této chvíli nezáleží.

Děcka někam mizí a já zůstávám na chatě, plna rozporuplných dojmů. Zapálím si a jen tak bloudím z pokoje do pokoje. Ve mě se mísí radost, melancholie, strach. Také láska, která byla těch šest měsíců neustále potlačována. Jen tak mimochodem si všimnu, že za oknem je stále náš zapomenutý popelník. Asi si ho ještě nikdo nevšiml, nikdo jej neuklidil.

Nakonec se vracím do našeho pokojíku. Ulehám na gauč do spacáku, zapaluji si další startku a čekám. Čekám na něj.

Venku začíná sněžit a stmívá se. Usínám.