..první transgalaktická telekomunikační..

již dávno slyšel jsem při západu slunce

zavolat kohosi moje jméno

a znělo z dáli, od které mě dělila cesta přes dva tisíce světů, plných od slunce rozpálených silnic a opuštěných čerpacích stanic vprostřed travnatých plání od obzoru k obzoru a bylo vysloveno v cizím jazyce hendrixových kytarových sól, v řeči krásné a nedostupné pro bytosti bez hlasivek jako hrozny obalené v prachu a s čokoládovou polevou, balené v planém trnkoví a neslo se přes vesmíry a nad černými děrami, odráželo se od pouličních lamp na asteroidech a stálo na pan-galaktických křižovatkách, kde čekalo na zelenou a síla toho zvuku vyrvala se gigantickým hrdlem mocného tygra, majícího v kohoutku cé na druhou světelných týdnů, mé jméno prorazilo brány uší a vypálilo sluchovody jako heroinová potopa a nakonec si postavilo mnohá království z mramorových hradeb a lesknoucích se paláců v mojí hlavě, hrdá království výbojných králů, jež neváhali obětovat tisíce neuronů v každodenních bitvách načež obsadily celý svět mé psýché od hypofýzy po čelo, a vzali papír a krví mých zásad a přesvědčení napsali mi na oční bulvy znak proto slovo, které bylo mým jménem a neslo se ke mně létem tak převelice dlouho
a já se otočil
ale nikdo za mnou nestál
daleko široko, nebyl nikdo, kdo by mohl vyloudit něco takového
zvedl jsem se, oklepal jsem si letní zem z kolen
a odešel Tě hledat.
nakonec jsem Tě za tím vším našel.
celý svět prošel jsem tehdy, abych se vrátil a poklad našel pod jabloní vedle svého domu.
a tak jsme spolu.
a mě v mých občasných zatměních radosti jímá strach
že někdy uslyšíš při západu slunce
kohosi volat Tvé jméno…
A proto… Daleko za posledním strážním kamenem na poslední skalce Známého prostoru volá můj lvíček utkaný z paprsků tisíců již dávno zemřelých sluncí a ohýbá své tělo v křeči, na jejímž vyvrcholení se prodere malým hrdlem slovo ze zapomenutého jazyka a vydá se na dlouho cestu plnou hraničních přechodů hvězdných panství a přemíry závratě z rychlosti světla přesně těch vlaků, v nichž malí stařečci s aurou stříbrných vlasů svítí z okýnek baterkami…
..možná je sluneční vítr rozfouká v plachtách zlatých plachetnic z mlhoviny Eileenina oka, možná je přehluší a rozbije signál některého z obludných fialových Pudingových pulsarů, možná jen zabloudí do nějaké díry v látce, do oka na punčoše času a můj malý lvíček uslyší vlastní volání a vydá se hledat sám sebe, možná že opravdu dorazí až k cíli…

A pak spolu v jednom domě žili, byli…