O třech spláchnutých koťátkách

Kdysi dávno, když jsem byl ještě malý chlapec, jsem do záchodu spláchl tři malá koťátka. Musel jsem trhnout splachovadlem sedmkrát, než proud to poslední nejtlustší vstřelil až do jímky. Jak jsem konečně vypravil ty své tři chlupáčky na výlet k moři, mohl jsem si jít v klidu schrupnout. Sotva mi ale o polštář pleskla první snově slinná bublina, vyplachtil jsem ze spánku hnán výrazně čpícím puchem mokré srsti. A tu jsem seděl na křesle čalouněném psí kožešinou, což bylo hrůzyplně divné, jelikož jsem usínal pod peřinkou s medvídkem Pů. K opěradlům křesílka jsem byl připoután oháňkami z vlčáků. Pusu jsem měl zacpanou chundelatou pudlí srstí. Na mé vrabčí ramínko dolehla bezmála lví pracka. Z chřtánu mého únosce to vanulo po kočičích konzervách.

„Zlobils,“ bez dlouhých cavyků mi oznámil on. „Sem chodí každý, kdo nějak ublížil kočičkám. Co vidíš, jsou pozůstatky těch, co se tu ve spánku vyskytli.“ Srdce až někde u mandlí, mrazení od atlasu k poslední kůstce kříže, jsem se rozhlédl po ztemnělé místnosti. Tuhle pár obojků, zelené myslivecké podkolenky, od stropu na pentlích visely preparované tlapičky teriérů. Vyděšeně jsem spolkl několik chlupů. „Předtím, než doopravdy tvrdě usneš,“ pokračoval, „ti budu vyprávět, co zažila ta tři koťátka potom, co jsi je spláchnul. První koťátko se probralo v temné, zděné stoce. Protáhlo si zádečka a rozkošnicky zavrnělo. Tu se zhrozilo, když si všimlo, že má za ocásek přivázanou plechovku naplněnou broky. Škublo sebou až plechovka břinkla o stěnu. Byl to takový randál, že koťátko úlekem uskočilo. A vrazilo rovnou do gumové podrážky. Trup člověka, který tam stál, se ztrácel ve tmě. Koťátko z něj vidělo jen ty mocné tenisky. Chtělo se potichounku odplížit, ale plechovka se tak rozezvučela, že se muselo dát na úprk. Vůbec nemohlo zpomalit, jakoby těmi rachotivými broky dostalo do kožíšku. K tomu všemu tenisky vyrazily za ním, a vyluzovaly chorý, třaslavý smích.“ Nezdálo se mi vhodné poznamenat, že to s plechovkou na vocásku je dost starý žertík. Jeden můj kamarád jej vylepšil tím, že kočičce vždycky zlomil jednu pacičku, aby neběhala ta rychle, protože to ji pak můj špekatý kamarád nestačil dohnat.      

Se vši pravděpodobností lví nestvůra vrnící za mými zády pokračovala: „Druhé koťátko bloudilo chuchvalcovým labyrintem z rybích kůstek, až došlo k lasturové jeskyni božsky vonící po zahnilých kaprech. Koťátko slinilo radostí, že v jeskyni bude nějaká ta odležená rybí zdechlina. Ale mýlilo se, vylezl z ní obrovitý krab.“ Mrákotně jsou hrůzou zamrkal očima. Od té doby co mi jednou na prázdninách u moře někdo nenápadně do plavek strčil langustu, jsem měl velikánský strach ze všech odrůd korýšů.  

„Pokud správně uhádneš mé otázky,“ povzbudivě zacvakal krab břitvovými klepety, „ukáži ti cestu z labyrintu. Pokud ne… nu tak ti neukáži cestu z labyrintu.“ Koťátko nechápavě zamrkalo pomněnkovými očíčky. „Vždycky ti řeknu začátek nějakého pořekadla a pokud mi jej nedopovíš, ustřihnu ti pár chloupků z kožíšku.“ To, co krab řekl, bylo věru strašně podlé. Každý přeci ví, že koťátka nemluví. „Začněme. Tak dlouho se chodí s hrnkem pro vodu ažžž….“ Koťátko roztomile pokývalo hlavičkou. Šmik, a už mělo čelíčko dočista holé. Od komu se nelení, přes pozdě bycha a na hrubý pytel, došel krab až  k na každém šprochu… Koťátku již hořel čumáček studem, jak bylo nahaté. „Dám ti poslední otázku a jestli neodpovíš, pak ti domrtě ostříhám i ocásek. Máš ještě šanci, je to opravdu jednoduché. „Pověz mi, jak chutná vyholené vařené koťátko?“ Nebožátko couvalo a přemýšlivě vrnělo. „Dočista jako kuře,“ ušklíbl se krab a brousil si klepeta. Tu kolem něj prosvištělo první koťátko a v závěsu za ním hřměly kroky. „Kdo jinému jámu kopá,“ stačil ještě nastínit svůj nekrolog krab, když jej rozšlápla olbřímí teniska.

Poslední a rozhodně nejtlustší koťátko zoufale plavalo v nádrži naplněné mlékem. Zprvu se chtěl ten buclatý mlsoun dostat ven tak, že veškeré mlíčko vyzunkne. Nyní, když už mu teklo i ušima, poznal, že tudy cesta nevede. K tomu všemu neštěstí, se ještě kolem nádrže srotil dav krys s nevkusnými slunečními brýlemi a v podezřelých kšiltovkách.

„Copak to tu máme,“ pravila krysa s kšiltovkou ve tvaru ropuchy. „To je vážně divná ryba.“

„Snad mlékomilná,“ odvětila jiná krysa. Jen tak mimochodem s čapkou výrazně připomínající shnilé vajíčko.

„Spíš mlékofilná.“

„Já bych řekla, že jen chuchvalec otylých střev v plesnivém kožíšku.“

„No fuj, a není to dokonce kočka?“ Máloco rozdivočí kocoura tolik, jako když se mu posmívají krysy. Zvlášť když mají takhle podivné kšiltovky. Tlusté koťátko sebou plácalo o poznání zuřivěji, ale celé nasáklé mlékem, klesalo ke dnu. Jedna krysa zatáhla za páčku, a do nádrže spadlo klubíčko vlny. „Ať se kočička zabaví, předtím než se utopí,“ zapískala krysa fakt navýsost cynicky. Tlouštík se chtěl na klubku zachránit, ale to se točilo a potápělo. K tomu všemu začalo mléko ještě tornádově rotovat, a tak se měnit v máslo. Koťátku hrozilo, že zatuhne. Ale ono nebylo tak hloupé, jak vypadalo. Stále plavalo po hladině, a jak mléčná kaše houstla a roztahovala se, za chvíli drápky dosáhlo na hranu nádrže. Krysy zcepeněly. Cvalík nalokaný mlékem podstatně zmohutněl. Krysy se rozprchly, některé zvládlo koťátko ještě trefit klubkem a naprosto je rozmáčklo. Dav vběhl do jedné chodby a proti nim řinčela strhaná, vyceněná zrůda s ohnivým šílenstvím v očích. Zahnuly do jiného tunelu, tam se zas klátila jiná zvrhlá kočičí příšera, za sebou vlekla krabí klepeto. Byly v pasti a začaly pištět….

Tak broučku…“ naklonil se ke mně lvovitý trýznitel, jeho vousiska mě jehelnatě bodala do krku. „Už spinkáš? Ještě ne, dobře. Povím ti tedy, co z toho celého příběhu plyne. Víš to? Asi ne. No jednoduše plyne z něj to… že ty tři koťátka jsou nyní pořádně… nasraná. A teď už vážně… SPINKEJ!“ Ve stínech místnosti se to nějak moc hýbalo. Z jednoho rohu se ozývalo skřípění drápů o páteř. Z druhého zas srkavé lízání, jako když si kocour o rozměrech mastodonta cucá ráže. A z třetího prostě vrnění. Ale ne takové to miloučké, jako když usměvavé zvířátko drbete po bříšku. Ale spíš jako by se mi v klíně rozvaloval nějaký ten šavlozub. Zavřel jsem oči… a probudil se zborcený potem až hrůza. Od té doby už jsem topil jedině štěňátka.