LOUČENÍ

Chrčení tramvají a rádoby protřelý kecy - tak to se vyplatí přečíst až do konce! Nenechte se odradit tím, že nevíte, kdo co řiká! Věřím vám! Chce to jen kapku odhodlání--- Mimochodem, víte proč spisovatelé dělají tři pomlčky? Protože chtějí vyjádřit metafyzický přesah jejich sdělení. Ivan Wernisch k tomu dodává: "Ale většinou tam žádnej neni." Myslim, že má velikou pravdu, chlapík.

-„Presso s mlíkem a ty vajíčka se šunkou,“ ukazuje mladá dívka s delšími světlými vlasy do jídelního lístku. Potom ho zavře a podá číšníkovi, který jen přikývne a rychlým krokem odejde zpátky do kavárny, která se zdá být prázdná. I kulaté stolky na její zahrádce jsou prázdné až na tento jeden, u kterého v hlubokém proutěném křesle sedí dívka. Dívá se na hodinky, potom si na desce stolu točí s popelníkem a rozhlíží se okolo sebe. Pár metrů od jejího stolku je silnice, po které co chvíli projíždí s duněním tramvaj a i provoz aut je hustý. Je letní dopoledne, chodců míjících zahrádku kavárny je hojně. Dívka hledí do prázdna, zdá se, že si mumlá nějaká slova. Znovu se podívá na hodinky, potom se pořádně opře do křesla a zvedne pohled nahoru tak, že vypadá jako by se dívala do oken domů na protější straně ulice. Silně vzdychne a na chvíli zavře oči. Po silnici přejede s chrčením tramvaj a hned za ní druhá v opačném směru. Dívka se náhle rychle shýbne na zem pro koženou hnědou kabelku a vyndá z ní telefon. Znovu se opře, chvíli si s telefonem hraje v rukou a potom se natáhne, aby ho položila na stůl. Oběma rukama si upravuje vlasy, potom se shýbne pro kabelku a vyndá z ní balzám na rty. Přetírá si rty a přitom sleduje chodce – vidí starou paní s igelitovou taškou, která už jednou kolem jejího stolku prošla. Dívku zřejmě právě tato paní mezi ostatními uspěchanými chodci upoutá a sleduje ji dokud nezajde do domu, který sousedí s kavárnou. Potom balzám uklidí do kabelky a položí ji zpátky na zem. Otočí se, aby se podívala, ke dveřím kavárny a všimne si, že si ke stolku kousek dál právě sedá plnoštíhlá tmavě oděná paní s výraznými brýlemi. -„Nevíte jestli tady chodí obsluha?“ zeptá se ihned jak zachytí dívky pohled. -„Jo, jo, za chvíli by měl přijít,“ dostane se jí tiché odpovědi. Potom se slečna otočí zpátky čelem do ulice. Za chvíli přichází číšník s vejci a kávou. Paní na něj mává, ale on rychlým krokem a s nepřítomným výrazem zajde opět dovnitř do kavárny. -„Tak se mi to nepovedlo,“ postěžuje si žena s krátkými tmavými vlasy slečně a rozhodí rukama. -„Von je takovej trochu roztržitej,“ odpoví jí dívka zatímco si rozbaluje příbory. Paní se zvedne, zapluje do kavárny a o něco později se vrátí s kávou na podšálku. Usedne a vyndá z tašky jakýsi zápisník a tužku. Napije se kávy a začne psát. Ulicí projíždí s chrčením tramvaj. Když přijde znovu číšník – vyběhne ven s telefonem a asi pět minut s někým hovoří – vajíčka jsou již snědena a kávy dopity. -„Budete si přát?“ ptá se konečně dívky, která opět zírá do ulice a na protější domy. -„No…. Eště teda pomerančovej džus a… to je všechno. A prosímvás, není tam vevnitř někdo?“ Číšník kroutí hlavou a vypadá jako, že přemýšlí. -„Mmmyslim, že ne,“ řekne nakonec. -„Tak děkuju.“ Paní, která stále píše, si objednává ještě jednu kávu. Slečna se podívá na hodinky, hlasitě vzdychne a opře se do křesla. Ulicí projíždí tramvaj, dívka kmitá pohledem jako by chtěla zachytit každého cestujícího, který v ní je. Chvíli se dívá do prázdna a potom se jí do očí vlijí slzy. Shýbne se na zem pro hnědou kabelku, chvíli v ní hledá a popotahuje, nakonec se otočí k paní: -„Prosímvás, promiňte, že obtěžuju, neměla byste kapesník?“ Má uplakané oči a tenký hlas. -„Možná, že i jo,“ řekne paní a sáhne na vedlejší židli pro kabelku. Hledá v ní a zároveň se zvedá a jde ke slečně. Střetnou se napůl cesty. -„Tumáte. Cože jste taková uplakaná?“ položí dívce ruku na rameno. Jsou skoro stejně vysoké. -„Mmm, blbej den,“ odpoví slečna smutně a podívá se paní do očí. Chvíli tak stojí a dívají se jedna na druhou. -„Pojďte si přisednout, ať tam nečekáte tak sama,“ řekne konečně paní milým, konejšivým hlasem., „Já sem stejně už skončila. Pojďte.“ Dívka se usměje a přikývne. -„Nevím, myslela sem, že aspoň příde, i když už to bylo špatný mezi náma, nebo ne, nebylo to špatný, ale…,“ zamyslí se, „už to prostě asi nešlo… já nevim, ale ne kvůli nám, spíš kvůli všem lidem vokolo… Někdy si přeju, abysme byli na světě jenom my dva a nikdo jinej. Já vim, že je to blbost, ale je to krásná představa,“ dívka s plavými vlasy se smutně usměje a podívá se do očí paní naproti ní.. -„No, je to spíš blbost,… Kolik že už má zpoždění?“ odpoví žena rázně. -„Čtyřicet… tři minut,“ podívá se na hodinky a potom se útrpně usměje. -„No vidíte, třeba eště příde. Proč si myslíte, že ne?“ ptá se žena . -„Já nevim. Dycky chodí, by se ozval,“ odpoví dívka trochu úsečně. -„A proč mu nezavoláte?“ zeptá se žena mírným hlasem. -„Já ho nechci uhánět, prostě buď příde nebo se ozve nebo na mě kašle a já ho nebudu votravovat,“ pronese dívka rozhodně, pokrčí rameny a napije se džusu. -„No vidíte, vlastně ani moc nestojí za ty kapesníky, co?“ říká žena škádlivým tónem. -„Nemáte cigaretu?“ pronese slečna znechuceně, naznačuje, že na takové škádlení nemá náladu. -„Vy kouříte?“ -„Neska asi jo. Mě je totiž všechno úplně jedno,“ slečna má náhle naprosto kamennou tvář. -„To já už dvacet dva let nekouřim. Teda, někdy si jednu dám, abych zjistila jesi je to furt tak dobrý...,“ směje se, „Ne, ale ňák mě to už nebere. Mám tam pro ňáký skočit?“ -„Počkáme až příde ten číšník, ne?“ -„To bude tak za hodinu.“ -„To už třeba nebudu potřebovat kouřit,“ dívka se mírně usměje. -„No vidíte,… chlap buď příde včas…. nebo pozdě,“ rozchechtá se paní, „to se říká u nás… ,“ přemýšlí, „ne, to sem si teď vymyslela.“ Pořád se směje. -„No ne,“ reaguje slečna ironicky a zdvihne obočí, „eště, že to vim. Bych si dala to cígo,“ zaskučí potom útrpně a podívá se do nebe, potom se shýbne pro kabelku a vytáhne z ní peněženku. -„Já tam skočim, vážně, jaký? Kamelky?“ -„Přesně, jak to víte?“ -„To na vás vidim!“ paní na ní vykulí oči Ulicí projíždí s chrčením další tramvaj. Dívka sedí u stolku a když se baculatá postava zanoří do dveří kavárny, rozhlídne se kolem sebe. Na protějším chodníku jsou štíty OVOCE ZELENINA, POTRAVINY a TRAFIKA, před nimi kmitají chodci. Slečna to všechno sleduje trochu nepřítomným pohledem a ťuká prsty o stůl. Potom vyjde žena s krabičkou Marlborek a ještě než dosedne říká, že jiný neměly a že vzala i sirky. -„Takže, kde jsme to skončily?“ žena nabízí slečně cigaretu a potom jí připálí. Sama si také zapálí, potáhne a zaskučí: -„No jo, furt stejnej svinskej sajrajt,“ uchechtává se, „heleďte, neska je docela pěknej den,“ prohodí jakoby mimochodem a podívá se na oblohu, potom se otočí na slečnu a řekne: -„Tak povídejte.“ -„Co?“ odvětí slečna nedůtklivě. -„No vo tom frajerovi, co vás tu nechal takle v loji.“, hlaholí žena rádoby familiérně. -„Aha. Vy ste psycholožka?“, reaguje slečna opět trochu nedůtklivě. Zírá di sklenice s džusem, ´která stojí před ní. -„Ne to ne…jenom mě zajímaj lidi, chápete. Ty jejich malý příběhy, který jsou každej jinej, ale zároveň všechny stejný. Víte co tim myslim.“ -„Jasně. Chodíte ráda do ZOO?“ vychrlí slečna. -„Ani ne, proč?“ ptá se žena trochu pobaveně. -„Tam se daj totiž vidět taky pěkně divný zvířata.“, pronese dívka s důrazem na slově divný. -„Jak to myslíte?“ ptá se žena a má co dělat, aby se nesmála. -„Jak to řikam, že byste někdy měla jít do ZOO,“ řekne podrážděně a potáhne z cigarety. Ulicí projíždí s chrčením další tramvaj. -„Tak se hned neurážejte, řikám vám jak to je, mohla sem bejt taktní a říct, že mě to zajímá, protože vám chci pomoct. To by bylo trochu směšný,“ říká žena s úsměvem, ale je vidět, že ji dívčina podrážděnost rozesmívá. -„Nevim, mě je to asi jedno. Nechce se mi o tom mluvit. Já ho mam strašně ráda a bojim se, že na mě vážně kašle.To je asi všechno,“ uzavírá slečna, která stále civí do sklenice s džusem. -„A má důvod? Má důvod na vás kašlat? Jste taková krásná a milá,“ říká žena vlídným hlasem. Lokty má opřené do opěradel proutěného křesla s rukama spojenýma na břiše. -„ Kde je sakra ten šíblej číšník?“ prohodí slečna naštvaně a odvrátí se od ženy. Hledí na nápis TRAFIKA na protější straně ulice a v rukou žmoulá kapesník. -„Olalá, slečna se urazila. Nechcete mu zavolat?“ ptá se žena s úsměvem. -„Pane Bože, laskavě se do toho nepleťte, za chvíli budu muset jít a von už je stejně passé.“ -„No táák. Řekněte mi. Jak dlouho spolu ste?“ -„Myslíte byli? Skorem dva roky,“ odpovídá dívka úsečně. -„Velká láska,“ prohodí žena škádlivým tónem a sleduje, zda slečnu ještě víc naštve. -„Děte se vycpat,“ slečna dělá uražený obličej. -„Děte se vycpat, to zní trochu divně, ne?“ -„Já nevim.“ -„Já sem Rut. Budeme si tykat?“ -„Hm. Já sem Alena, ale řikejte mi Lena.“ Třesou si rukou, Rut se usmívá. -„Ob, Jenisej, Lena,“ prohodí žertovně. -„Di se vycpat.“ -„Jo, vážně to zní líp.“ V ulici se s chrčením míjí dvě tramvaje. -„Něčim to zapijem, co?“ Rut mrkne. -„V deset dopoledne?!“ řekne Lena znechuceně. -„Už je skoro půl jedenáctý, zlatíčko, šamstr asi zaspal, vsaď se, že příde nevoholenej a s kytkou.“ -„Jasný, se snubnim prstenem a jednou botou,“ dodá Lena ironicky. -„No vidíš, že příde. Tak co piješ? Já tří-hvězdičkovou Metaxu.“ -„Něco slavíš?“ ptá se Lena udiveně, Rut se zamyslí a potom řekne významně: -„Život“ a potom dodá, „A taky tě chci rozveselit, vidim jaká seš přešlá.“ -„Oukej, tak si dam to samý,“ řekne Lena tónem jako, že je jí to jedno, ale vzápětí dodá: -„Ale jesi příde a uvidí mě v deset dopoledne v lihu a s cígem, tak to máš na svědomí.“ -„Jesi příde, milá, tak nebude deset dopoledne. Jasný?“ odpoví Rut, když se zvedne z křesla.. -„Hm, protože nepříde. Moh by třeba napsat… ,“ Lena si pohrává s telefonem zatímco Rut je uvnitř kavárny. „Houby, houby, houby, houby,…,“ mumlá si pro sebe a upřeně zírá na telefon, který obrací v rukou. -„Ták se to nese,“ vynoří se Rut se dvěma panáky na stříbrném tácu. „Ten se díval, klučík, dyť už je půl jedenáctý, že jo.“ -„Jo, já když sem vodmaturovala, tak sem měla panáka v devět, a co.“ -„Holka, dneska pijem na něco důležitějšího než je maturita!“ -„Myslíš na to, co nám na střední nikdo neřek – že chlap buď příde včas nebo pozdě?“ Leny tón je opět trochu ironický. -„Nebo vůbec,“ prohlásí Rut významně a zdvihne ukazováček, „To sem zapomněla říct.“ -„To je potom hulvát,“ odsekne Lena. -„Na hulváta,“ Rut se usměje a pozdvihne skleničku. -„Na ty já nepiju,“ prohlásí razantně, chvíli se zamyslí, potom pozdvihne skleničku: -„Na chlapa, co přišel pozdě.“ Cink. Lena i Rut do sebe klopí panáka a zapalují si cigaretu, chvíli žádná nic neříká. Je slyšet jen ruch silnice a projíždějící tramvaj. -„Tak povídej, holka. Dyš už sme si na toho fešáka připily, tak mi můžeš říct něco o něm.“ -„Je moc krásnej a hodnej, má krásnou a hodnou ženu, roztomilý děti malý… prostě ideál,“ štěbetá Lena přehnaně něžným hlasem. -„Koukam,“ prohodí Rut, „Takže je mu tak pětatřicet… čtyrycet, co?“ -„Já ani nevim,“ řekne Lena smutně, dívá se na svoje ruce na stole, „Já vim, že sem v pěknym průseru, páč na něj musim zapomenout…. A to dost dobře nejde, chápeš.“ -„Ty nebožátko,… a co se vlastně stalo, že už to nejde dál?“ -„Stalo se to, co vidíš. Nepřišel, naposledy psal včera, že se cítí strašně rozdvojeně, tak sem mu napsala, ať s tim něco udělá, že sem připravená svůj osud nést, ale ať nepochybuje, že ho miluju.“, vypraví ze sebe Lena skoro jedním dechem. -„No vidiš, statečná holka seš. Ti něco povim, já dyš sem byla v tvym věku, možná eště mladší, tak sem chodila s chlápkem, co mě pak nechal kvůli ňáký pani a mě to pěkně vzalo. Ale pak to přešlo, přišli jiný…jak to tak bejvá. A víš co je legrační? Že zjistíš, že chlapi, se kterejma seš, sou v zásadě pořád stejný. Pokaždý jiný, ale ve svý podstatě pořád stejný. Mělas jednoho, mělas všechny...“ -„No, já nevim, se mi to nezdá…tenhle je prostě, já nevim,…. srší z něj něco, co z jinejch ne….je prostě ten pravej, to prostě vim… ,“ říká Lena tiše a zírá na svůj prst, který krouží po hraně skleničky od Metaxy. -„Si myslim, že ho moc přeceňuješ, že vidíš detaily a myslíš, že sou to podstatný. Podstatný je ale něco úplně jinýho…,“ chvíli se odmlčí, „…třeba, když je hrozně unavenej, natáhne se a začne oddychovat. Podíváš se do jeho tváře a vidíš tvář kluka, kterej celej den lítal po venku a teď se vrátil domů… ke svý mámě. Rozumíš mi?“ -„Ani slovo. Ale to je jedno,“ Lena kroutí sklopenou hlavou. -„To právě jedno není. Dokud to nepochopíš, tak se budeš upínat k jednomu člověku jako ňáký mládě ke svý mámě. Zajdi si do ZOO, tam je takovejch zvířat fůra.“, usměje se Rut. -„Já ti fakt nerozumim,“ Lena konečně zvedne hlavu. -„Líbí se ti eště někdo? Ňákej kamarád, soused nebo tak něco?“ vychrlí Rut. -„Jako jo, pár by se jich našlo, ale ty bych nemohla milovat.“ -„Určitě mohla, musíš v sobě cejtit takovou obecnější lásku…chápeš. Lásku…lásku, nevim jak se to dá říct, abys to nepochopila špatně.“, Rut upřeně zírá do prázdna a je vidět, že přemýšlí, jak to říct. -„Aha, asi vim, co myslíte, teda myslíš, takový to, že miluješ i svýho nepřítele a podobný žvásty. Tomu nevěřim a nevěřim lidem, co tvrděj, že to dovedou.“, Lena kroutí hlavou a dívá se na Rut. -„Eště si to nepochopila… Chci ti vlastně jenom říct, že tvoje štěstí nekončí a nezačíná s jednim pánem.“, Rut pokrčí rameny jako, že je to jednoduché. -„No, já nevim. Asi ne,…ale stejně je to divný. To je v hajzlu,“ Lena dává hlavu do dlaní a tváří se zoufale. -„Ó nešťastná, co pijem dál?“, pronese Rut divadelním tónem. -„Kolik je?“, ptá se Lena stále schovaná ve svých dlaních. -„Jedenáct, ale na to zapomeň, dneska je velkej den loučení.“ -„Pane Bože, dam si sodovku a čekám eště půl hodiny,“ vyhrkne odměřeně Lena když se znovu narovná. -„Nebuď tak netečná. Se ti snažim pomoct….což je ostatně nad plán. V plánu bylo, že mi řekneš svůj příběh,“ Rut se tváří vyzývavě. -„Víc už řikat nebudu, stejně sou všechny příběhy stejný, jak řikáš,“ řekne Lena rozhodně. -„Aha, tak na příběhy si přistoupila, ale na tom jednom chlápkovi lpíš pořád,“ popichuje Rut. -„Kecy, kecy, kecy,“ Lena se otočí zády. -„Tak já du pro víno.“ -„Ten číšník asi slyšel, že je šíblej,“ řekne Lena už jen pro sebe. Rut černá postava zapluje do lokálu. Lena dá hlavu do dlaní a šeptá: -„Houby, houby, houby...“ Dlaněmi přejíždí přes obličej až ho má úplně červený. Vrací se Rut se dvěma sklenicemi červeného vína. -„Skvělý, takže teď se nakalíme…,“ hlaholí ironicky Lena, „já už neska sice nikam nemusim, ale přece jenom je to trochu nedůstojný.“ -„Na obecnou lásku,“ Rut si chce přiťuknout. -„Na to já nevěřim, piju na ………lásku věrnou,“ pronáší to rádoby obřadním tónem. -„He heé,“ směje se Rut, „bludy-bludy-bludy-bludy, to počkej až zjistíš, že stejně šťastná můžeš bejt i s jinym a nejspíš ho třeba i znáš, jenom eště nevíš jakej máte dohromady potenciál.“ -„Fyziku sem nepleť.“ -„Co?“ -„Nic,“ Lena se zašklebí. -„Aha,…, poslyš, mě připadá docela zvláštní, že ty tady vlastně sedíš….,“ Rut rozhodí rukama, „loučíš se se štestim, ale přitom vo tom ale nemáš žádnou jistotu. Ty prostě nevíš. Nevíš, co se děje, nebo jo?“ -„No, jako jak? Já ňák tušim, že je to v hajzlu, tak se s tim rači smířim….nesnášim falešný naděje. Takovýto když v něco hrozně doufáš a pak nic. Když sem byla malá, nebo ne malá, tak čtrnáct patnáct, napsala sem vo tom básničku,“ rozesměje se Lena a napije se vína, na Rut se ale nedívá, „Bylo to něco jako: ,Člověk vždycky v něco věří, vkládá do toho všechny svý naděje a tři pomlčky ono tři pomlčky nic,´“ vyprskne smíchy, Rut se rozesměje také, „Bylo to napsaný jako do trychtýře, si to moc nepamatuju, ale myšlénka tam byla,“ pořád se směje. -„Já myslim, že je to asi normální. Lidi hrozně rychle propadaj beznaději… někdy bych řekla, že až docela zbytečně.“ -„Pak je zase ale člověk mile překvapenej, když to tak neni a všechno je dobrý,“ řekne Lena a dodá legračním tónem, „…a Stázička se dostane Kubovi za ženu,“ a potom zase zvážní. -„Jak se vlastně menuje ten tvůj Kuba?“ -„Sven,“ odvětí Lena něžným hlasem. -„Cože?“ vyhrkne Rut pobaveně. -„Sven!“ odpoví Lena znovu podrážděně. -„No jo, chápu, … unikát,“ řekne Rut škádlivým tónem. -„Ti to řikam celou dobu,“ odsekne Lena. -„A co dělá?“ -„No, ty se budeš smát… sestavuje vláčky, letadýlka, takový ty věci, různě na výstavy a tak.“ Lena se trochu zasněně usmívá. -„Aha. Proto tady…“ -„A co děláš ty?“ řeknou obě skoro zároveň. -„Promiň, chtěla si něco říct?“ vyhrkne Lena. -„Já sem astroložka, pracuju doma,… bydlim tady naproti,“ ukazuje na dům na protější straně ulice…můžeš se někdy zastavit,“ Lena udiveně zírá na protější dům jako by ho předtím nikdy neviděla, „chtěla sem jenom, že dyš dělá ty letadýlka tak má asi hodně volnou pracovní dobu, že jo, že by tady na tebe moh čekat klidně až do poledne…“ -„Jak to myslíš, na mě čekat?“ Lena vykulí oči. -„Se mi zdá, že vevnitř, úplně až za tim barem sedí chlápek, co má na čele napsáno SVEN.“, řekne Rut a zatváří se záhadně. Lena na ní zírá a svraští obočí. -„Do hajzlu,“ zašeptá potom a přivírá oči, „Tam někdo sedí?“ širokým gestem ukazuje na kavárnu, „To mi řikáš teď, že tam někdo sedí?“ říká přehnaně klidným hlasem. Potom si bere ze země kabelku a odchází beze slova ke dveřím do kavárny. Rut se pousměje a když Lena odejde, zapálí si cigaretu, protáhne se a vzdychne: -„Jo jo.“ Čím dál víc se směje a zakroutí hlavou. Ulicí projíždí s chrčením další tramvaj. Rut se s širokým úsměvem dívá na protější chodník, potáhne s cigarety a upije červeného vína. Lenino proutěné křeslo i nedopité víno teď vypadají strašně opuštěně. Rut si dá do úst cigaretu a oběma rukama si pročísne vlasy. Potom se opře a znovu napije: –„Sven,“ řekne pro sebe a pobaveně se usměje. V ulici se s chrčením míjí dvě tramvaje.

---