Arandil Harfeník 5

další pokračování; vpodstatě první půlka kapitoly, která se dost natáhla.

5.

 

Čekal dlouho, ale stále nepřicházela. Ztěžka zaháněl nervozitu; ze vzpomínek se vyplazily odrazy Corvetheena a Arandil až žasl, jak se mu zadřely do duše. "Tohle nejsi ty," pomyslel si, "je to jen past, léčka, okouzlení..." A zatímco neklidně popocházel z místa na místo, hvězdy na něj shlížely jak tři páry vlčích očí, na které by raději zapomenul.

Zapomněla?

Přeci jen - neslíbila mu, že se setkají právě zde, na místě, kde se s ní před lety rozloučil. Byla to pouze touha srdce, aby se tu sešli. A aby jí mohl položit k nohám celý svůj život, veškeré umění, se slovy: "To vše je tvé, milovaná." Teď ji bude muset najít... nepředstoupí před Gwyonna ruku v ruce, s žádostí o požehnání. Dřív tak pečlivě hýčkané představy se tříštily jak jemný porcelán pod kopyty koní.

Kolik ještě snů bude muset zemřít, protože se bojí pohlédnout do tváře skutečnosti?

Přitáhl si plášť víc k tělu, spíš obavami než chladem jarní noci. Zažene je jediným způsobem - když vstoupí do Okřídleného domu a promluví si s ní tam. Konec konců, myslí vše smrtelně vážně. Vážněji než co jiného...

 

Zábava už byla v plném proudu.

Arandil nevnímal mísy pečeného masa, stoly prohýbající se pod měkkým bílým chlebem, ani soudky sladného vína, medoviny i černého piva. Beze slova minul několik skupin sidhe hovořících o nejrozmanitějších tématech; některým by za jiných okolností velice ostře připomenul, že už mají dost, ale teď měl oči jen pro jedinou bytost a tu nenacházel ani když podruhé obhlédl velký sál. Namísto toho zaregistroval vetřelce. Smrtelník... seděl hned po pravici lorda Gwyonna a o něčem spolu hovořili s nejvyšším zaujetím. V bardovi se cosi napjalo jak struna. Napůl hněv, napůl pobouření. Znal otce Erian příliš dobře na to, aby v situaci nevytušil prsty jeho dcery. Tak tak se přinutil ke klidu.

Nemá přece ani ten nejmenší důvod k jakékoli žárlivosti.

Ano, je celkem hezký - oříškově hnědé vlasy, oči o něco tmavší než letní obloha, aristokratické rysy, štíhlá postava, určitá elegance pohybů - ale přestože se ženám musí líbit, víc než polovina ostatních hostů vládce Okřídleného dvora je pohlednější a navíc nesmrtelných. O proslulosti a hrdinských skutcích nemluvě; ačkoli Arandil neměl nejmenšího tušení, kdo by neznámý mohl být, odvážil by se za to dát ruku do ohně. Přeze všechno však v něm nacházel něco znepokojivého. Ani ne tak ve vztahu k té, již miloval... čím déle jej totiž pozoroval, narůstala v něm jistota, že cosi skrývá. Cosi temného, hrozivého, co pouze čeká na příležitost vynořit se na světlo pokud možno s tragickými efekty.

Strach.

To je to slovo.

Strach z věcí, které ten prokletý blázen přivolal a ještě přivolá na všechny, s nimiž se setkává...

Mrazilo jej v zádech, když se směrem k nim vydal.

Utichli, sotva si uvědomili bardovu přítomnost. Arandilovi to však nijak zvlášť nevadilo.

Zlehka se uklonil před Gwyonnem a poklekl na kamennou podlahu. "Můj pane..."

Sidhe se jen pousmál. "Povstaň, Arandile, myslíš, že nechám před sebou klekat svého syna?" Jejich pohledy se na zlomek vteřiny setkaly a bylo to víc než tisíc slov. Pokud se rozhodne stát tvou ženou, budu jen rád... a nevím, proč by tě neměla chtít.

Narovnal se tedy a pokračoval, jako by ani nebyl přerušen: "Můj pane, dokončil jsem svá učednická léta a nyní se vracím do vašich služeb. Prošel jsem mnoho zemí, bojoval na hranicích Annuinu, mnohokrát hleděl tváří tvář bojovníkům krále Havgana. Pokud vám mohu být svými službami jakkoli k dispozici..."

"Slyšel jsi někdy o muži jménem Mathold?"

"Ne mnoho, lorde Gwyonne. Je to muž, který vstoupil do Havganovy země, jedl z jeho stolu, pil z jeho číše a přijal jeho meč. A vrátil se do země živých..."

"...kde zabíjí, krade a ničí - vše pod maskou ušlechtilého vládce!" skočil mu do řeči vetřelec a bard si mohl opravit názor o jeho očích. Spíš než poklidné nebe připomínaly oblohu těsně před bouří.

"Vzhledem k pověsti, jíž se u nás obecně těší Milessiany, bych to považoval i za velice pravděpodobné," ušklíbl se Arandil. "Ale asi bychom se měli představit, určitě dříve, než náš rozhovor sklouzne do litanie nesčetných urážek. Jsem Arandil, potulný pěvec, znalec moudrosti a žák Zeleného harfeníka."

"Tedy bard, básník, jeden z nejlepších hráčů na harfu, jaké kdy Faerie nosila, a mistr toho, co byste vy smrtelníci nazvali pošetile magií písně," poznamenal vládce Okřídleného domu a značně otupil ironii, která se vetřela do tónu jeho vazala.

Evnisien přikývl. "A já jsem Evnisien MacLyr."

"...z domu Lyrova, v němž se snoubí to nejlepší ze smrtelné krve a potomků Nemeda Ušlechtilého," doplnil jej harfeník. "Znal jsem tvého otce a jestli jsi alespoň z poloviny tak dobrý muž jako byl on, zasloužíš si mou úctu."

A při těch slovech vítr venku zanaříkal po smrti. Gwyonn vstal ze svého stolce a došel na půl cesty ke dveřím; pak se zarazil a obrátil se opět ke svým dvěma hostům, snad ze strachu, aby se něčím proti sobě nepostavili. Cosi v jejich postoji se však téměř proměnilo.

"Měl bych tě požádat o omluvu, pane, za své přerušení... ale mezi mnou a Matholdem panuje nepřátelství na život a na smrt."

Nelhal; v Evnisienových slovech byla až příliš velká hloubka. Čímpak sis tu nenávist asi zasloužil, človíčku? mihlo se bardovi hlavou. Co se stalo, že ti věnuje tolik pozornosti? Jsi mladý, skoro ještě dítě... a ve tvé duši cítím víc přízračného než tvůj otec po mučení v Annuinu...

"Jeho sestra Branwen byla unesena. Kýmsi... z našeho světa. Nebo alespoň někým, kdo patří alespoň částečně do Faerie," odpověděl na tušené "Proč?" lord Gwyonn.

"A... Mathold? Co s tím má co dělat ON?"

Evnisienova tvář ztvrdla. "Byli zasnoubeni. Ale nedopustím, aby si má sestra vzala muže, který obětuje lidi, se svou družinou si libuje v týrání nevinných, a čest je pro něj méně než prach cesty."

"Takže..." Arandil to chtěl říct nahlas, jenže nemohl. Duši zavalila vlna emocí, vše, k čemu Lyrův syn otevřel svými slovy cestu... Bolest, palčivá agonie jej málem srazila k zemi. Chuť křičet, proklínat, cože jsi to udělal, blázne?! Proč ses nezastavil, nezamyslel? Chránit...? Jak? Že promyslíš co nejdokonalejší urážku, která zhatí dlouho připravovanou svatbu, a nikomu nic neřekneš? Že se postavíš zlu jeho vlastními způsoby?!

Podlomily se pod ním nohy.

Odmítl pomocnou ruku a znova se vzpřímil sám. V hlavě mu zvonilo na poplach. Erian... její soucit... musí ji varovat. Evnisien způsobí ještě spoustu utrpení, a nejhorší je, že vše bude myslet dobře.

"Můj pane," obrátil se ještě napůl otřesený na vládce Okřídleného domu po neobrané výmluvě na zákmit vlastní slabosti, "přišel jsem v záležitostech, o nichž musím mluvit s pannou Erian - směl bych prosím vědět, kde ji naleznu?"

"Myslím, že se šla projít do zahrad..."

"Ty jsem už prošel, můj pane."

Pohled dvou párů očí.

"Musíme ji najít," řekl jen tiše Arandil.

"Půjdu též..." připojil se Evnisien a zvedl se ze svého místa.

"Ne!" vlastní vehemence barda překvapila. "Pokud se něco stalo, budeš jen překážet."

"Pomohla mi."

Při těch slovech Gwyonn přikývl. "Nevím, co jsi vnímal, ale tři meče jsou víc než dva. Nebraň mu."

"Nechci odporovat, ale můžete už rovnou vyzvat k pátrání celou hodovní síň!"

"Když už mi jinak nevěříte, Arandile... alespoň budu pod kontrolou," neodpustil si sarkastickou poznámku smrtelník.

"Pokud se tentokrát obejdeš bez podřezání Matholdova koně, aniž by tě napadlo jít se svými námitkami ohledně sňatku za sestrou a bratrem, tak si klidně běž!" procedil mezi zuby. Dost nahlas, aby to mohl slyšet každý, kdo by jevil zájem poslouchat. Potom se obrátil a rychlým krokem se vydal do dveří.

"Počkej!" rozběhl se za ním Evnisien.

A dvě postavy vykročily do noci a ta se za nimi uzavřela jak oceán za potopeným škunerem.

---