mono

Post,pro ty co to umějí dostat ven. pro všechny, kteří nemůžou být snámi, ale vědí o nás. pro vás moji milí, kteří mě svojí nečekanou deformací, uzdravujete

Předčasně jsem vypustila vzduch, zástavu bílou proměnila v poskrvnu zabitého děcka. Žena v komatu dýchá velmi pomalu, cestou do nitra kapilár a zpět. Kolem budíky určující střet tělesa s nekonečností bílého světla. Nastěnka zase zdrhla. Neuvědomuje si, že pod zámkem je v bezpečí. Oni to však vědí. Dostanou jí, jako pokolikáté. Vilík se hrabe rukama v zádech bílýho upocenýho pláště. Kapky stékají do rozmáčenýho rohlíku v mlíce. Zlomenej krček heká a tuberkulósa barví stěny na rudo. Včera ještě byla pohoda. Ticho a smír. Dneska je novej den a všichni se podle toho chovají, nápadně. Na ulici se točí byzna s rohlíkem. Hořčice místo přehazovačky, nemůžu zadržet smích. Marný. Začínám se tupit. Bolesti přecházejí jako na mostě davy. Ořezávám vnímání, málo co se dotýká vnitřku. Mám co mě sluší, mám co chci, přitrloublá veš, z postele lež. Maruška je smutná. Pavel jí vzal skládačku a do toho dostal Peťa záchvat. Asi to bude poslední. Může se za to proletět vrtulníkem na kopec žlutých andělů. Maruška s Péťou se mají rádi. Tahle láska vydrží do smrti.Pozorovatel se zlomil z toho všeho v pase, nahradíme dalším. Zvedám se, jdu do toho, nepřekonávám se, jsem doma. Tam kde mě mají, když je tma. Tam kde je všechno obrácené dovnitř , jediným zázrakem bez zpětné vazby. Tady, kde jsou všichni na stejným místě. Tady, kde je jistota dlážděná darem převtělení. Můžu čekat pochopení. Tady kde jsem, může být ještě tolik krásy, a proto, tady ještě budu. Je to pomalý, přítomný. Jsem trpělivá, oni musí, čekáme společně na godota. Příjdeš.... Oni si to tak moc přejí

---