Moje jediná láska

Seděl jsem na vlakovým nádraží a balil si cigaretu z posledního zbytku tabáku. Slunce mě příjemně hřálo na holý krk. Na zemi sedělo pár bezdomocvců. Většinu z nich jsem znal. Byli to fajn chlápci. Někteří sice fetujou, ale co jinýho jim taky zbývá?!
Kolem pořád procházelo hodně lidí. Viděl jsem jak si mě prohlíží. Mé roztrhané kalhoty, děravé botky, pro ně nepochopitelný účes.. Vždycky tak koukají. No a co? Jsem pankáč a zůstanu jím. Nezajímají mě jejich názory, na lidi seru..
A pak se z davu těch stejně oblečených lidí vynořila.. Neviděl jsem ji už několik měsíců. A když jsem ji viděl, na půl huby jsem ji pozdravil a chtěl jí zmizet z očí. Byla pro mě jako anděl. Mám takovej pocit, že ona anděl je. Měla na sobě vyzívavé červené šatičky, na nohou měla natažené síťované silonky a její žluté botky zářily po celém špinavém nádraží. Vlasy se jí z vesela houpaly ze strany na stranu. Usmála se na mě. Usmívala se pořád. Na cizí lidi, na své kamarády, usmívala se dokonce i na lidi, kteří jí ublížili. Byl jsem rád, že se usmívá. Neslušelo jí, když byla smutná. Několikrát jsem jí ten úsměv z tváře vymazal já a dodnes toho lituju..
„ Ahoj.“ Pozdravila a podívala se na mě.
„ Čau.“ Nervózně jsem jí odpověděl. A nevěřil tomu, že za mnou přišla.
„ Jedeš domů?“ Zeptala se a čekala co odpovím.
Nemohl jsem jí přece říct, že tu čekám na mýho dealera. Kývl jsem.
Rozlídla se po nádraží, zavrtěla boky a sedla si vedle mě. Je pořád stejná napadlo mě.
„ Já jedu z praxe.“ Zavrtěla se na lavičce a rozhazovala úsměvy na skupinku důchodců, kteří procházeli. Zahleděl jsem se na ni. Vlasy jí už dorostly, měla je rozpuštěné a asi čerstvě obarvené. Na krásných plných rtech, kterých jsem se směl dotknout jen jednou, se třpytil nový piersing. Nehty měla upravené jako vždy, akorát měla nový prstýnek. Byla nádherná..
„ Jedeš na nějakej fesťák?“ Asi cítila jak si ji prohlížím. A já idiot ani nezareagoval na poznámku o praxi!
„ Ještě nevím. Možná Moravská. Ty někam jedeš?“ – „ Jo, já jedu se ségrou na Vizovic. Naši mi na narozky koupili novej stan a spacák, takže jsem plně vybavená. Bude to paráda.“ Znovu vzhlédla jakoby někoho hledala..
Z ničeho nic vyskočila z lavečky. „ No já už asi povalím, pač mě támhle už vyhlíží.“ Řekla skoro omluvně a zamávala urostlému klukovi s dredy. Usmál se na ni a mně nevěnoval víc než vteřinový lhostejný pohled.
 " Tak třeba zas někdy, ahoj." pípla.
„Ahoj.“ Odpověděl jsem a koukal jak mi mizí z očí.
Byl to takovej typ “ochránce“. To ona vždycky chtěla. Kluka, kterej jí ochrání. Viděl jsem jak se mu schovala v náručí. Vypadala šťastně. To já ji obímal, jen když plakala. Když jsem jí řekl, že si dám zlatou. Využíval jsem toho. Byl jsem rád, že se ke mně přitiskla a odmítala mě pustit. Zahodil jsem nedokouřenou cigaretu a měl divný pocit v srdci. Byl jsem prázdný jako pět lahváčů v mém batohu.
Nenechal jsem si od ní pomoct. Přes rok mě chtěla zachránit. A já jsem jí pořád lhal. Sjetej jsem jí vyznával lásku, v absťáku vyčítal, že mě nechce.. V opilosti jsem jí nadával do kurev.. A dokonce i tohle mi odpustila.. Neuvěřitelný, jak byla silná, ikdyž vypadala tak bezmocně..
        Jednou jsme se potkali asi po měsíci co jsme se sobě vyhýbali. Měla úplně krátné vlasy. Nevěřil jsem tomu, že svoji krásnou a všemi obdivovanou hřívu zhodila. Vypadala jako děvčátko.. Tak zranitelná.. Seděl jsem s ní a jejím bratrancem v hospodě, ukazovala mi nové povídky co napsala. Když odešla na záchod přečetl jsem si jednu její básničku. Byla o nás, o jejích pocitech, o drogách.. Plná emocí..
Večer jsme spolu seděli v parku. Říkala proč se ostříhala, řekla mi, že jí moc ubližovalo, jak jsem se choval. Vím, že jsem ji hodně deptal. Každej víkend jí hrozil sebevraždou. A proč vlastně? Jen proto, aby byla se mnou? Sám nevím. Miloval jsem ji a zároveň nenáviděl. Nenáviděl jsem, když nebyla se mnou a nechávala se osahávat od svým milenců na jednu noc. Nechtěla mít kluka, chtěla mě, ale bez drog. A těch jsem se já nechtěl vzdát. Jednou se objevil jeden kluk, kterýho chtěla, ale toho jsem od ní odehnal. Nalhal jsem mu tolik nesmyslů, jen aby ji nechal. Aby byla sama..
       Když jsem jí řekl, že bych chtěl mít dítě, rodinu s vytřeštěnýma očima na mě hleděla. Nikdy jsem dítě nechtěl. Nikdy. A teď prostě jsem toužil se o někoho starat. Nefetovat, žít normálně. Přes dva týdny jsem byl čistej. Všechno jsem jí řekl. Ten večer byl čarovnej. Poprvé a naposledy jsme se políbili. Vznášel jsem se. Chtěl jsem být už navždy s ní. Nikdy jsem jí už nechtěl ublížit.. Další den jsme spolu šli Svatojánské slavnosti.
Byla veselá, krásná, milá.. Pořád se kolem mě točila. Byl jsem v sedmém nebi. Pak si kamsi odskočila a já si bez okolků šel nastřelit. Na uvolnění, na to, že je se mnou. Že spolu budeme žít. Naposledy. Na to, že už toho navždy nechám. Jenže mě viděl její bratranec. Nikdy nebyl proti mně. Věděl o mě všechno, ale tohle asi už nerozdejchal. Nemohl přece dovolit, aby se jeho sestřenka zase trápila. Už jsem ji ten večer neviděl. Nešla za mnou. Poskakovala na živou muziku a po tvářích se jí kutáleny obří slzy. Neměl jsem na to jít za ní, tak jsem se tiše vypařil a už jsem ji nikdy neměl blízko sebe.
A pořád v těch sračkách jedu, seru na lidi, lásku. Mám jedinou lásku – můj bílý prášek..