Ticho - 1

Ticho... Absolutní nicota...? Tma, světlo, hluk i ticho, všechno bylo uzavřené v jedné prázdné a plné, nicotě. Ani nevím jak dlouho to všechno trvalo. Nejprve to přišlo jako slaboulinký tlak. Nemohla jsem popsat kde přesně, řekla bych, že všude. Začalo se to trochu měnit a různit. Někde ten tlak zůstával, jenom sílil. Jinde se měnil v jakési bodání, neustálé a sílící ve své intenzitě. Někde se měnil v ostrost, řezaní a jinde zase v pálení. A někde nahoře, myslím, že to bylo nahoře, pokud si vzpomínám dobře, to začínal být hukot.

Právě tato směsice podnětů mě přiměla, abych se začala zajímat o okolní svět. Tedy ponejprv o své bezprostřední okolí. Obepínalo mě ticho a hukot zároveň a všude okolo byla tma. Nyní však už nebyla temná, ale začínala mít nějakou neurčitou barvu.

Pokusila jsem se o nějakou akci. Vida, něco se přeci jenom změnilo. Začala jsem kromě těch prvních vyjmenovaných podnětů vnímat i další. Prvním úspěchem byl návrat citu do končetin. Pokusila jsem se některou z nich pohnout, asi to byla ruka. Koneckonců jsem už vnímala i to, že jsem v horizontální poloze, tedy ležím. Avšak dostavil se pocit, jako bych byla na lodi.. Ležela jsem na tvrdé kamenité zemi, protože mě tlačily všude do pokožky i obličeje.

Rukou jsem šmátrala okolo sebe a nahmatala tvrdé částečky, jež mi propadaly skrze prsty, kamínky a drobný hrubý písek. Taky hlína a kousek od mé ruky něco měkkého a také hebkého, co bylo spojeno se zemí. Bylo to trochu chladivé a příjemné na dotek.

Pokusila jsem se otevřít oči. Povedlo se, ale abych pravdu řekla, neviděla v první okamžik nic. Vlastně jediné, co jsem viděla a vnímala, bylo rozmazané, světlo.? Přes jedno oko bylo světlo do červena. Několik okamžiků trvalo, než se oči přizpůsobily dennímu světlu a já zjistila, že opravdu ležím na směsici kamení, písku a hlíny. V malých trsech, kolem vyrůstala tráva a tu také nahmatala moje ruka. Bolest jsem pociťovala všude. Tlaky píchavé bodavé a řezavé, taky palčivé. Zrovna moc, jsem toho v zorném poli neměla, ale něco přeci jen. Hukot v hlavě neustával, takže jsem neslyšela nic, jenom ten hukot. Jedno oko bylo pořád zamlžené červenou mlhou.

Pokusila jsem se pohnout. Bolest! Znovu pokus, znovu bolest. Plazila jsem se velmi pomalu a velmi bolestně vpřed. Doplazila jsem se skrze tu rudou, rozmazanou, mlhavou, světu podobající se, čmouhu k nějaké kaluži. No možná poněkud větší kaluži.

Hlava mi do ní spadla a nechala se omývat chladivou tekutinou. Nádherný pocit, který tišil bolest, ale nikoliv hukot v hlavě. Zůstala bych tam napořád, ale byl to nedostatek dechu pod hladinou, která se trochu zbarvila načervenalým nádechem, co mě přimělo zvednout ji usilovně zase nad hladinu.

Prudce jsem se rozkašlala. Oči zavřené a bolest se s každým otřesem kašle rozlila po celém mém těle. Alespoň mi to tak připadalo. Potom jsem znovu nechala svou hlavu klesnout do vody. Dala jsem si pár loků, té mnou zašpiněné vody, ale jen tolik, co bylo tělu potřebné.

Konečně jsem se nemusela světu dívat do očí skrze červenou mlhu. Ponejprv jsem ale dopřála taky zbytku těla chladivý balzám vody.

Chladivá voda mě dokonale probrala. Neříkám, že mě hned postavila na nohy, to v mém stavu zatím nešlo. Nevěděla jsem kdo jsem, kde jsem kdy je a ani co mi je. Nevěděla jsem, zkrátka, vůbec nic.

Věděla jsem, že ležím v jakémsi jezírku, které vyvěralo z prohlubně, kde jsem ležela a odtékalo v malém stroužku pryč. Pocit svěžesti trval ale jen krátkou dobu a opět jsem pocítila jakousi malátnost.

Hukot, hukot, hukot, bolest, bolest, chlad, v této chvíli vítaný. Světlo se pomalu vytrácelo. Vyškrábala jsem se z jezírka a na jeho břehu se svalila v mdlobném spánku.

Když jsem se znovu probrala, koupala jsem se v naprosté tmě noci. Ponejprv se mi zdála naprostá, ale když jsem vzhlédla tam, kde jsem očekávala nebe, uviděla jsem hvězdnou zář. Tisíce hvězd pluly po obloze. Znovu jsem usnula.