Ticho - 3

( den třetí )

Zase svítilo slunce, když jsem se probudila. Moje zvědavost stále rostla a čím dál tím víc jsem chtěla vědět kde to jsem. Byla tady opravdu jenom pustina? Věděla jsem, že tu nejsem jenom já. Bylo třeba začít cestu znovu poznání. Taky jsem tušila, že se ztracené informace objeví hned jak je něco vyvolá ze zákoutí mé zablokované mysli. Protáhla jsem své údy a potom si připravila další dávku Navratsilu. Taky jsem něco pojedla, bylo toho málo.

Byla jsem už pevně rozhodnuta se dát na cestu. Nelíbilo se mi, že bych tady měla zůstat. Musím najít něco k jídlu. Uvědomila jsem si taky ticho. Hukot který mě trápil až do teď byl ten tam, jenže ho vystřídalo ticho. Nemohla jsem se ubránit pocitu velkého zklamání, že nic neslyším. Měla jsem strach, že už to tak zůstane a jen jsem doufala, že se to spraví. Je zvláštní jak člověk považuje ztrátu sluchu, v tom momentě, za větší bolest, než rány, které má na svém těle. To bude tím, že jde spíše o psychickou bolest než fyzickou a ví, že rány se zahojí, kdežto jestli uslyší, to neví.

Vůbec jsem netušila kterým směrem se mám dát. Mám jít na sever, jih, východ, nebo západ? Mám si vybrat nějakou kombinaci těchto směrů? Po nějakém uvážení jsem zvolila směr Jihozápadní, jelikož jsem mohla jít kolem otevřené krajiny a přitom jsem se mohla skrývat v lese. Usoudila jsem, že tam najdu i nějaké jídlo, třeba nějaké lesní plody, kdežto v téhle otevřené pustině toho moc nebude. Možná tam kde tráva zelená se, ale zde kam oko dohlédne je jen kamenitá rovina.

Tak jo, půjdu tedy! Vykročila jsem vstříc světu. Kolem mne bylo pusto, prázdno. Kroky mě bolely, ale šla jsem nevšímajíc si toho. Šla netušíc, kam vlastně dojdu. V hlavě mi zněla flétna, proč to? Nevím, ale hrála mi do kroků, byla to flétna poutníků? Možná, alespoň to nebylo mučící ticho. Míjela jsem stromy a u některých jsem se zastavovala, abych si odpočinula. Daleko jsem však nedošla, bolest mi v tom bránila. Bylo mi špatně, zase se mě začala točit hlava, jako v předešlých dnech. A bylo to horší a já se svezla k zemi po kmeni mohutného stromu u kterého jsem se předtím zastavila.

* * *

„Ty to nevzdáš! Tak vstaň, povídám ti vstaň! Slyšela jsi?! Tomu ty říkáš dobrý, dostatečný trénink? Málo, málo, slyšíš mě? Málo jsi trénovala, řekl bych, žes netrénovala vůbec! Přiznej se a vyslyš svůj trest!“

Tupý úder, a následná vlna bolesti, kterou způsobil kopanec.

„Mluv, k čertu, mluv!“

„Trénovala, jsem.“ klečíc na kolenou, chtěla vstát.

Rána holí přes záda, další bolest. „Trénovala?! Tomu říkáš trénovala? Ty mi odporuješ, ale to si taky vypotíš! Všechno! Teď vstaň!“

Postavila se s neskrývavě zaťatými pěstmi a pevně sevřenými zuby.

„Dnes spíš na lanech!“ Pronesl přísným hlasem jako by už nic. Na to ale dodal: „Celý zítřejší den bez jídla!“ Již chtěje odejít, se však po pár krocích zastavil a řekl: „Do večera budeš trénovat! Nesnaž se z toho vyvlíknout! Tady, od teď, zkus se zastavit, přerušit trénink pro tebe znamená další výprask! Rozuměla jsi mi dobře?!“

„Ano!“ procedila mezi zuby.

Malá mrštná bytost v tmavomodrém hábitu, připomínající bojový, avšak plandavý úbor, se odporoučela z malého plácku a zanechala dívku, svému trestu.

„Grrr, Pan Někdo! Parchant!“ Ulevila si alespoň nějakou tou nadávkou, aby překonala bolest, jež ji ještě ležela na zádech a v boku a taky na žebrech. Dala se do tréninku, nic ji taky jiného nezbývalo, kdo ví, co by si ještě vymyslel. Nikoliv ladně, jelikož ji v tom bránila bolest a pohmožděniny, začala předvádět sestavu bojových pohybů, výpadů, obranných manévrů.

Po nějaké době, jejíž délku ani nevnímala, už toho měla dost. Byla znavená, udýchaná, a už reagovala zpožděně. Přestala s nekonečným opakováním sestavy.

Na plácek vstoupil muž v bojovém úboru. Beze slova k ní přistoupil a zaujal bojový postoj.

„Ach ne. Vzdávám se!“ řekla znaveně a bojovou pozici neopětovala.

„Tvoje chyba!“ řekl rychle a okamžitě zaútočil. Když se nedbale vyhnula prvnímu zásahu, mohl vidět, že toho má už tak dost. Měl však rozkaz! A porušit ho znamená trpět! Proč by měl být bláhový jako ona? Proč by kvůli ní měl trpět? Ne, on splní rozkaz. Oba se již znali a on moc dobře věděl, že ona je méně zkušený žák než on. Chovali k sobě jakési slabé přátelství, ale pokud šlo o příkazy Tyra, pak muselo přátelství stranou. Přátelství tady, z kdoví jakého důvodu, moc netolerovali.

Dopadlo to dle očekávání, ona zůstala po pár ranách, kterým se už nevyhnula, ležet na zemi. Zatím k nim došla i bytost v tmavomodrém hábitu. Mistr, učitel a pro ně trýznitel. „Dobrá, má toho dost, je čas na odpočinek!“ Pokynul dvěma mužům, jenž přišli s ním. „Na lana sní!“

O chvíli později se už mírně pohupovala mezi dvěma stromy, přivázaná za ruce i nohy. Všechny svaly v těle ji bolely, o žebrech ani nemluvě. Tahle noc, pro ni bude dlouhá. A byla!

* * *

Pořád ještě opřená zády o mohutný kmen, na půl sedíc na půl ležíc, jsem přišla opět k sobě. Potřepala jsem jemně hlavou, abych se zbavila vidiny, která mě právě proběhla před očima. Pohledem jsem zjistila, že slunce dost pokročilo. Pomalu jsem se postavila na nohy, které se mi z neznámého důvodu klepaly. Ještě jsem zůstala opřená o strom, teprve až jsem své nohy uklidnila, jsem se od kmenu oddělila. Nejistě jsem se dala do pohybu.

Krajina stále stejná, stále pustá, stále osamělá, stále klidná. Jediné, co se změnilo, byl slabý vítr vající od otevřených plání a lámající se o kmeny stromů.

Potom jsem nalezla docela vhodný vyvrácený strom, který skýtal mírnou ochranu a zvolila ho na noc. Důkladně jsem prozkoumala okolí, nějaké plody jsem našla, hádám, že byly jedlé, jelikož místy chyběly a známky na rostlinkách poukazovaly, že byly otrhány. Nepravidelně otrhané plody říkaly, že to muselo být nějaké zvíře, které si na nich pochutnalo. Najedla jsem se tedy, kolik jsem mohla. Plody byly šťavnaté, a osvěžily mi tak i hrdlo, které jsem měla nějak suché.

Noc jsem strávila v náruči převráceného stromu. Jenom párkrát jsem se vzbudila bolestí. Noc byla jinak „tichá“ a klidná. Nic mě nerušilo, ani živočichové, jenž mě zkoumali, v mém snění.