Ticho - 4

Bylo chladno, vítr profukoval skrze vyschlé kořeny převráceného stromu. Vzbudila jsem se ztuhlá, obloha mě přivítala zamračenou šedivou tváří. Všechno napovídalo tomu, že i den zapláče nad mým údělem. Nemělo smysl jít dál. Husté mraky se kupily na ztemnělém nebi. Vzduch byl vlhký a nesl zprávu deště. První jemné kapky dopadli na mé tělo. Zalezla jsem zpátky pod padlý strom a schoulila jsem se jak nejlépe to šlo.

Déšť sílil, a bubnoval na vrchní část kmenu, některé kapky mě zasáhly, čemuž se nedalo vyhnout. Smáčený kraj mě pohroužil do živých obrazů.

* * *

Mistr přistoupil až k ní, jež se pohupovala zavěšená na lanech. „Tak co? Jakpak jsi se vyspala? Odpočinula sis dobře? Doufám, že jo, poněvadž tě čeká práce.“ Pronesl klidným hlasem dívajíc se přímo na ni.

Mlčela.

„Neodpovíš mi? Na něco, jsem se tě ptal!“ Zabodl se pohledem do jejich očí.

Mlčela.

„Odpověz!“ Přikázal přísně. „Jaká to byla noc?!“ Poklepal si holí o dlaň a rozkročil se do očekávajícího gesta.

„Dobře to víš!“ řekla skrze zuby.

„Máš pravdu, vím. Vím to dobře.“ Pokynul na muže kteří ji včera přivázali na stromy, aby ji sundali. Přišli tak potichu že si jejich příchodu ani nevšimla, dokud je mistr nevyzval.

Nijak ji nešetřili nárazu a tvrdě přistála na zemi. Avšak ani necekla, jen se oklepala a sundávala si provazy z končetin.

„Řekl jsem, že tě čeká práce! Budeš nosit vědra z vodou od řeky do studny, začneš za chvíli. A říkám, běda ti!“ Pohrozil ji holí a odporoučel se.

Jeden z jejich spolužáků ji přinesl dvě vědra a klacek na němž byla přivázána. Nebyla však sama, kdo měl příkaz nosit vodu z řeky. Další dva žáci už kráčeli se svými vědry po kamenných schodech k řece.

Přikradl se k ní žák, který s ní včera zápasil. „Mrzí mě to! Mistr… však víš…“

„Mistr ať jde k čertu!“

„Promiň.“

„To je dobrý, Adre“ Zamračeně sestupovala dál k vodě.

Zůstal stát na schodech a sledoval jak se trmácí s vědry. Bylo mu ji líto. Nemohl však nic dělat. On tu byl mnohem déle než ona. Uměl mnohem víc a když se tam jednou objevila ve dveřích školy, zaujala ho. I teď ho překvapovala, jak dokázala snášet tyhle potupnosti, které si tu žáci vychutnávali. Nebylo jediného, který by to nemusel podstoupit. A jen málo jich vydrželo, mnozí litovali již po prvních dnech.

Nosit vodu z řeky po mnoha, snad stovce schodech až na vrch, do studny, byla bláhovost, zbytečná práce. Byl to jeden z trestů, avšak zbytečná práce. Ačkoliv i účelná, co se týče posílení svalů a potrestání žáka, za nesplněný úkol, za urážku, či odmítavost. Běda tomu, kdož polevil, běda tomu, kdož odmítal, trest pro nezvyklé svaly byl bolestný a krutý.

Cítila jak ji ztuhlé svaly ztuhly snad ještě více a bolely, avšak přestat nemohla. Už měla namožené i nohy, a ramena, byla celá udýchaná. Další dva žáci na tom nebyli o moc lépe. Jeden z nich dokonce hůř. Už nemohl, a dvakrát upadl. Ona už byla taky na pokraji sil.

Ještě pár kroků, ještě jeden schod, a ještě jeden.

Na vrchu už se na ně díval Mistr Tyre, čekal. „Vidím, že už máte dost. Nu dobrá, můžete toho již nechat.“ Trochu se pousmál. „Prozatím! Teď jděte do svých pokojů!“

„Ano Mistře Tyre, děkuji.“ Řekl pokorně žák jenž, se sotva držel na nohou.

Druhý nepronesl ani slovo, stejně jako ona.

Mlčky se svalila na svou palendu a okamžitě pocítila strašnou bolest, kterou způsobilo uvolnění dlouho napnutých svalů. Byla tak unavená a tělo ji tak bolelo, že ani neusnula. Jen se dívala do stropu, a přemýšlela nad bolestí, nad životem, nad osudem.

Dlouho však neodpočívala, neboť si ji přibližně po dvou hodinách Mistr Tyra nechal přivést na plácek.

„Doufám, že sis odpočinula. Myslím, že bys měla být ráda mé dobré vůli. Nyní musíš trénovat. Nesmíš zameškávat svůj výcvik.“

Přišli další žáci.

„Dobrá, tak tedy začneme. Každý mi ukáže svou sestavu. Já vám povím, co děláte špatně. A dám vám příležitost se to doučit!“

Pilně naslouchali a potom každý předvedl svou sestavu. Dostali nadáno, bylo jim ukázáno správné postavení těla. Nakonec jim ponechal Mistr Tyre zbytek dne, na doučování, a trénování. Již je nekontroloval, nechal jim volnou ruku. Ale běda tomu, kdo trénovat nebude. Na toho si počíhá, a tomu pak provede nějakou další výchovnou proceduru.

Ona trénovala jak mohla, ale bolelo jí celé tělo. Měla toho plné zuby, avšak vidina dalšího dne stráveného na lanech, a nošením vody do bezedné studny, jak ji to připadalo, ji nahánělo odpor. Musí se vyspat. Musí, jinak se zítra neudrží na nohou.

Přišel za ní Adre. Chvíli spolu trénovali. Ona se na něj nezlobila, že ji včera dal do těla, zlobila se na Mistra. Adre byl k ní jinak milý a mnohdy ji vypomáhal. Vedl její pohyby těla a když špatně přenesla váhu, hned ji poopravil. Dnes však bylo všechno zbytečné, ani se ji nesnažil navádět. Sám věděl, že nemá sílu, proto jen sní naoko zápasil.

K večeru toho nechali a na chvíli se rozhodli meditovat. Jo, to potřebovala. Celá se chvěla, i když to byly jen mírné křeče, stejně se chvěla. Věděl, že je dnes úplně odrovnaná, cítil její záchvěvy. Oba mlčeli, oba přemítali a snažili se uklidnit své mysli. Adre měl potíž uklidnit mysl, vyčítal si, že ji musel na příkaz Mistra Tyra ztrestat. Ona zase díky křečím ve svalech. Nakonec se uklidnili a meditovali. Ticho a společnost toho druhého stačilo k tomu, aby se cítili oba mnohem lépe a skutečně je to navedlo do té správné nálady, kdy mohli pocítit léčivých účinků.

Cítila se již lépe, a byla ráda, že se bude moci vyspat. A zítra na novo, jestli se bude zdát Mistru, že málo cvičili, znovu jim napaří nějaký trest. Musí se ale vyspat. Po hodně dlouhé chvíli se oba odebrali do svých pokojů. Zanedlouho upadla do hlubokého spánku a spala tvrdě až do rána.

* * *

Pršelo skoro celé dopoledne. Byla jsem už promáčená na kost, a taky jsem byla od bahna, které se uvolnilo z mokrých kořenů a ze země na níž jsem ležela. Když déšť ustal, bylo mi jasné, že slunce dnes již nevysvitne. Obloha byla zahalena mraky, a vítr, který by je rozehnal, se jen líně vlekl krajinou. Připadala jsem si jako ta dívka v mých představách. Rozbité tělo bolelo, a bahno mě štípalo v drobných rankách.

Hledala jsem nějakou vodu, potok, strouhu, lépe však řeku. Kaluží tu bylo požehnaně, to ano, ale chtěla jsem si umýt rány. Ještě mě ke všemu začala bolet levá ruka, zavěšená na provaze kolem krku. Byl to ten provaz, který jsem měla dřív kolem krku, když jsem začala zkoumat svůj zdravotní stav a vnímat co se vlastně dělo kolem mě. Nenašla jsem nic. Vlastně ano, našla, ale ne vodu, byly to bylinky. Nasbírala jsem je a pečlivě je rozdrcené nanesla na větší rány. Účinkovaly chladivým dotekem léčivých sil. Nechala jsem je účinkovat v klidu.

Ještě než se úplně setmělo dala jsem se do pohybu. Musím se přeci dostat z téhle pustiny. Ticho polevilo. Nebylo to už ticho, ale slabý šum, nikoliv hukot, byl to šum, šum doprovázející hlasy světa. Zdálo se mi jako když z velké dálky, že slyším křik kroužícího dravce, který se rozhodl si ulovit nějakou tu myš. Stále kroužíc, byl mým společníkem nějakou tu chvíli.

Měla jsem žízeň a tak jsem zbavila pár lístků křovin jejich mokrých kapek, stopě po dopoledním dešti. Potom jsem si našla měkké, i když vlhké místo. na spaní. Nebylo tu suchého místa a já byla unavená. Usnula jsem okamžitě. Bezesným spánkem, nebo se mi nějaké zdály? No, možná, že zdály, avšak jsem si je nepamatovala.