Tak tohle je láska

Ivan se překulil na bok, zakašlal a probudil se. Na úplně první pohled bylo všechno v pořádku. Hlava ho nebolela, nacházel se ve svém vlastním bytě, ze včerejší noci si spolehlivě pamatoval každý detail. V ten okamžik zahlodal první červíček. Stačil jediný pohled na druhou stranu postele a červíčků bylo najednou víc než dost. Spala tam nahá krásná žena. A prokazatelně to nebyla Markéta.

Včerejší vernisáž se povedla, byla to opět trefa do černého. Všichni Ivana plácali po zádech, zase byl král. Jste nejvýraznější výtvarník téhle generace, talent od pánaboha, řekl mu profesor Hollý. A ten lichotkami neplýtvá. Mluvilo se o New Yorku a Paříži – tam všude by Ivan mohl vystavovat.
Nebylo už pak nic jednoduššího, než mrknout na nejhezčí holku, kterou tam viděl a za chvíli už si ji odvádět domů.
Šampaňské a úspěch, strůjce všech nepříjemností, vražedná kombinace. Nejhorší na tom bylo, že nevypadala ani trochu jako Markéta a moc se mu líbila. Až moc.

„Na co myslíš?“ zeptala se najednou. Až sebou trhl. To už seděla na posteli a prohlížela si ho. Trochu nejistě se usmívala.
„Na Markétu,“ odpověděl Ivan přímo, jako vždycky. Jinak to neuměl.
Holka se rozhlédla kolem sebe. Jako v nějakém surrealistickém snu uviděla něco, čeho si v noci nevšimla. Buď že byla tma, nebo že měla oči pro něco jiného. Na stěnách visely desítky obrazů a ze všech na ni koukala jediná tvář, jediná žena, stokrát jinak.
„To je Markéta?“ kývla holka hlavou kolem dokola.
„Jen neumělé pokusy, jak Markétu zobrazit.“
„Na vernisáži jsem žádný z takových obrazů neviděla.“
„Vystavuju jenom věci které mě uživí. To, na čem mi opravdu záleží, si nechávám pro sebe.“
Holka polkla a zachumlala se pod peřinu. Jako by se najednou styděla, jako by to ještě k něčemu bylo. „Já jsem Kamila, jestli tě to zajímá. Na představování už včera nějak nedošlo. Taky výtvarnice, zatím studentka. Taky u profesora Hollého, jako kdysi ty.“
Ivan mlčel.
„Hele, já nevím, do čeho jsem se to namočila, ale včera, když jsi mě sem vezl, nepadlo o týhle tvý múze ani slovo. Tak teda promiň. Nikdo mě neupozornil na to, že někoho máš. Ani ty ne.“
Kamila posbírala ze země poházené oblečení, Ivan ji mlčky sledoval. A teprve když se za ní zavřely dveře, řekl tiše, jen pro sebe: „Nechoď ještě. Neodcházej.“

Uplynulo několik týdnů. Kamila se ještě několikrát ráno probudila vedle Ivana v jeho ateliéru. A vždycky to dopadlo stejně. Už se ani nesnažila brečet doma tajně do polštáře, nemělo to smysl. Tenhle boj nemohla nikdy vyhrát, přesto se vždy a pokorně k Ivanovi vracela. Tak tohle je láska? říkala si často, když jí bylo nejhůř. Nikdy po ničem nepátrala, nechtěla sliby ani vysvětlení. Nechtěla slyšet ani slovo o Markétě. Chtěla si těch několik málo chvilek s Ivanem užít naplno. Jako by každá měla být poslední. Tak tohle je láska.

Ivan se vrátil z Paříže. Na tuhle vernisáž Kamilu nevzal, nikdy ji nikam nebral. Byl introvert, takže ho do všech tří pořadů v televizi musel osobně doprovodit profesor Hollý. A stejně tak na každé interview do novin, z Ivana byla najednou celebrita. Jemu to ale bylo jedno.
Ani v Paříži nevystavoval jediný obraz s Markétou.

„Těšil jsem se na tebe,“ usmál se Ivan a přivinul si Markétu ještě víc k sobě.
Procházeli se po nábřeží, přes Vltavu viděli siluetu Hradčan. Teprve v blízkosti Markéty cítil Ivan klid. Teprve teď je všechno v pořádku, teprve teď je svět v dokonalé harmonii. Vyprávěl jí o Paříži, o vůni ranní kávy a čerstvých baget v kavárnách na Montmartru, o vernisáži. „Samozřejmě, že ne, zase jsem tam nepřivezl ani jeden tvůj portrét,“ smál se Ivan. „To si nezaslouží, nikdo na celým světě si to nezaslouží.“
„Ahoj,“ ozvalo se za ním, náhle a nečekaně, až se lekl. „Co ty tady?“
Kamila.
„Procházíme se,“ odpověděl. Nebylo mu to ani trochu příjemné.
„My?“ usmála se Kamila. S kým se procházíme?“
„Promiň. Tohle je Markéta a tohle Kamila. Tak – a už se znáte.“
„Na tyhle fórky mám fakt náladu,“ ušklíbla se Kamila. „Moc dobře vím, že mi tu svou svatou Markétu stejně nikdy neukážeš, ani se nesnaž.“
Už je to tu zase, pomyslel si Ivan v panice. Proč mu konečně všichni nedají pokoj?
„Můžu se procházet s kým chci,“ vypálil vztekle. „Neotravuj mě, laskavě.“
„Proč seš takovej, Ivane? Hnusnej arogantní blbec. Všichni to o tobě říkají.“
„To je mi úplně jedno.“
„Jasně. Tobě je úplně všechno jedno, kromě tý tvý pitomý svatý Markéty, že?“
Kamila k Ivanovi přistoupila blíž. Měla chuť ho rozmačkat na kaši, vytřást z něj tu posedlou lásku k bohyni Markétě a nějakým, jakýmkoliv způsobem ho přesvědčit, aby miloval ji.
Ivan ji odstrčil, jen tak mimochodem, jako by tam ani pořádně nebyla.
„Hnusnej arogantní parchant,“ opakovala bezmocně Kamila. Chtěla jediné: ublížit mu, strašně mu ublížit, aby aspoň trochu poznal, jak je jí celou tu dobu, co se jí připletl do života.
„Abys věděl, ty obrázky s Markétou, to jsou neuvěřitelný mazanice. Obyčejnej přiblblej kýč, bez špetky originality. Vůbec se nedivím, že se je stydíš vystavovat.“
Ivanova reakce Kamilu překvapila. Neřekl ani slovo, otočil se a odešel.
Tak takhle to vypadá, když už je úplný konec, pomyslela si Kamila.

„A jéje, to jste neměla dělat, Kamilko,“ řekl jí profesor Hollý. „Ono je to totiž všechno malinko složitější.“
Kamila jakoby se na židli úplně schoulila. Čtrnáct dní uplynulo od její hádky s Ivanem, čtrnáct dní jako čtrnáct století. Komu jinému by se měla svěřit než panu profesorovi?
„Jak složitější?“
Profesor Hollý si nalil šálek čaje z konvice.
„Víte, Ivan není blázen,“ začal opatrně. „Aspoň tedy v lékařském slova smyslu. Je obětí své nesmírně rozvinuté fantazie. On je to totiž malíř, jaký se rodí jednou za století, víte?“
„Znám jeho práci. Obdivuju ho. Ale kdybyste viděl ty mazanice, co si rozvěsil v ateliéru na stěny…“
„Viděl jsem je,“ mávl rukou profesor Hollý. „To je jenom vedlejší produkt, dalo by se říct odpad. Určitá fixace, pročištění nebo ventilace, jak chcete. Taková pojistka, aby se nesložil z případného neúspěchu. Ivan je nesmírně citlivý a uzavřený člověk.“
„To vím. A stejně tak vím, že je ta pojistka úplně zbytečná. Neúspěch se pořád nějak nedostavuje, už by ho to taky mohlo trknout.“
„To víte vy, vím to já, ví to všichni, kdo znají jeho práci a jeho talent,“ povzdechl si profesor Hollý. „Jen on to neví. Možná v tom je jeho největší síla.“
„Nerozumím vám. Takže on je přesvědčený, že existuje nějaká Markéta, se kterou si povídá, kterou miluje a kvůli které má výčitky svědomí, když se mnou spí? Maluje její imaginární kýčovité portréty, o kterých si myslí, že jsou vrcholem jeho tvorby – a všechno je v pořádku?“
„Snaží se o dokonalost, Kamilko. V podstatě už se jí dotýká. A je jen velmi úzká hranice mezi dokonalostí a šílenstvím. Pokud tedy vůbec existuje. A mimochodem, to, co Ivan cítí k vám, je láska.“
„Děláte si legraci?“
„Nerozumíte mi, ale to nevadí.“
„Co mám teď podle vás dělat?“
„To já nevím. Nikdy to nebude lepší. Takový je Ivan, takového jste ho poznala.“
A takového ho budu pořád znát, pomyslela si smutně Kamila.
Tak tohle je láska.

---