Líp už bylo

Líp už bylo

A pak jsem vypila šampón a šla si hledat žiletky, říkala mi Martina, když jsme seděli na starý hřbitovní zdi na konci města a kouřili napůl poslední zmuchlanou cigaretu. Ani zabít jsem se nedokázala, to je fakt trapný. Na horizontu právě tramvaj projížděla sluncem a těm, co nekouří, se začínalo kouřit od pusy. Byl začátek února, tak akorát mezi dnem a nocí, když se poslední paprsky lámou o náhrobky a šeptají lži, co lidi dávno znaj. Toho února, kdy se pár lidí kvůli nešťastnejm láskám zkoušelo zabít, ale byli dál odsouzení plakat a žít na těchhle horizontech. Dojeď to, já už nebudu, ničí to zdraví, a dlaní si otřela slzy, co se leskly, jak vzpomínky na všechny ty smutný lásky. Víš, líp už bylo, a tak jsem nechtěla dál… a z očí se draly slzy a padaly na tu hřbitovní zeď a neučesaný červený vlasy v tom tichu divně voněly heřmánkem. Ten únor tehdy nebyl k smutnejm lidem moc přívětivej. Všichni přemýšleli, proč se s tím a tou potkali zrovna na týhle planetě a proč uprostřed zimy lítaj včely. Proč je hranice mezi umřel bych pro tebe a už se ti neozvu, promiň tak tenká a proč teď v parku nikdo nesedá na lavičce pod dubem, kde jsou vyrytý milion a dvě jména. Kecy… Líp už bylo a další tramvaj projela sluncem do stanice touha a nebe rozkvetlo, abysme tam na tý zdi každej sám pochopili, že někdy zas není tak špatný žít. Poď, radši půjdem koupit flašku vodky a budem koukat na hvězdy. Třeba pak bude líp. Třeba…