Život oblázkový

                                                                                                                             

Rybářská bárka přirazila ke břehu a tiše zavrzala, jak se její dřevo zabořilo do jemných oblázků.
„ Au , nemohl byste najíždět trošku opatrněji?“ ozvalo se odkudsi zdola.
Vrásčitá tvář starého rybáře se zamračila. Měl dlouhé bílé vousy, klobouk s převislým okrajem přikrýval hrstku taky již šedivých vlasů a tváře ošlehané od větru a slané vody.
Silnýma rukama vytahoval z loďky sítě a vyhazoval je na břeh. Úlovek byl dnes mizerný, počasí mu nijak zvlášť nepřálo. Silný vítr smýkal jeho starou lodí a vlny zuřivě bušily do jejich boků. Tříštily se na povrchu a v mohutné záplavě mořské pěny vyletovaly do prostoru a bičovaly jeho tvář.Neulovil skoro nic, jen pár malých makrel, ale byl rád, že se ve zdraví vrátil domů.
Když se mu podařilo všechny sítě vytahat na břeh, cítil se velmi unavený. Roky těžké dřiny na moři, se musely někde projevit; postavil se tedy zpříma, aby si narovnal bolavá záda a rozhlédl se kolem.
Ten tenký hlásek slýchal pokaždé, když se vracíval z moře na pevninu. Vždycky, když vystupoval na břeh, ale nikdy nikoho nepotkal. Myslel si, že má halucinace, že je příliš stár a jeho samota mu našeptává zvuky, které si již roky přál slyšet od jiné lidské bytosti.
Žádná bouře, ani vlnobití, řádění vichrů v něm nikdy neprobudilo tak hrozný strach, jak takhle křehká slova. Neměl odvahu se zeptat, kdo na něj mluví, děsil se pomyšlení, že by tu mohl někdo být.. Ale jeho smysly byly ještě natolik bystré, aby si uvědomil, že široko daleko se rozprostírá jen temná vodní plocha. Lemovaná tu a tam skalisky, někde pískem, z již zvětralých skal a tenhle kousek břehu , na kterém žil ve své chatrči sám již dlouhé roky, a který pokrývala jen vrstva drobných mořských oblázků.
Jak vystupoval z loďky mohutné rybářské boty se zabořili do kamení .Měl co dělat, aby udržel rovnováhu. Někdy jej napadalo, jestli se snad to němé kamení nesnaží svým pohybem zabránit, aby na něj šlapal. Byla to hloupost. Zahnal od sebe tyhle myšlenky. Nechtěl být sentimentální. Jeho věk by to snad připouštěl, ale pro přežití si to nemohl dovolit.
Jednou se ale zeptám, sliboval si v duchu, kdo to tady mluví, a budu se vyptávat tak dlouho, dokud mi hlásek neprozradí, kdo starému mořskému vlku nahání husí kůži po celém těle.
Vtom se hlas ozval znovu: „Sehni se rybáři, skloň svůj hřbet a vezmi mne do ruky, má běloskvoucí barva bude na tvé dlani zářit jako diamant.“
Marně se stařec rozhlížel a hledal živou bytost, která k němu mluví, všude kolem bylo jen kamení . Sehnul se tedy k zemi a třesoucí se rukou nabral bělavé kamínky. Prohlížel si je a zvolna je nechal propadávat mezi prsty. Jeden z nich uvíznul. A jako by celé dlouhé roky čekal právě na tenhle okamžik, promluvil tím tenkým tichým hláskem:
„To jsem já, malý mořský oblázek, který se tě snaží oslovit. Ležím tady na tvém břehu již pěkných pár desítek let. Narodil jsem se tady kousek odsud. Vidíš tu obrovskou skálu, co ční do moře? To je má rodná hrouda. Matka erose mne s pomocí mořských vln spláchla do moře. Obrovská bouře mne pak vyvrhla zpět na pevninu, kde minerály v téhle vodě a její neúnavný pohyb, ohladily mé hrany tak dokonale, aby neubližovaly rybám ani lidem. Byl jsem odměněn. Tolik jsem si přál stát se oblázkem pobřežním! Chtěl jsem poznat nejen svět podmořský a tak se mi to splnilo. Ale než jsem se dostal k tobě na pláž, žil jsem svůj život pod hladinou. Vím, že dokud jsi byl mlád, zkoušel ses potopit do hlubin, ale příliš daleko ses nedostal. Mockrát jsem tě viděl a volal na tebe, aby sis mne vzal na břeh, ale šumění vody přehlušilo pokaždé můj hlas a ty ses pak vracel zpět ke svým sítím a životu na zemi.“
„Chceš dnes, kdy už jsi stár, poslouchat moje vyprávění ?“
Rybářovy oči se doširoka rozšířily překvapením a zíraly na drobný bílý kamínek, co zapadal docela přesně svojí podobou do celé hromady těch ostatních. Byl výjimečný pouze tím, že mluvil. Neschopen odpovědi, posadil se na lavičku pod stromem a v obavách, co bude dál, nechal kamínek ve své dlani pokračovat.
„Když mne silná vlna vyrvala z rodného masivu, moc a moc jsem se nadechnul a padal jsem a padal, a bouře zmítala mořskou hladinou a nesla mne v divokých vírech, hned nahoru hned zas dolů a pak když nastal klid, moje zbídačené tělo bezvládně dopadlo na mořské dno.
Měl jsem štěstí, moře zde nebylo příliš hluboké, sluneční paprsky lehce prosvěcovaly vodní sloupec nade mnou, ohřívaly ho a poskytovaly životodárné světlo.Tak jsem tam dole nebyl vůbec sám, žily tu korály a sasanky, hvězdice a krabi, ti mne dokázali obzvlášť trápit a pak nekonečná hejna ryb, která nikde jinde, než tam, neuvidíš. Ale nikdo si mne nevšímal. Pestré rybky kolem mne bez zájmu proplouvaly, ani žraloky či baracudy nikdy nezajímal malý kamínek na dně mořském. Jen drobní korýšci, kteří hledali úkryt ,občas využili mé barvy a ulehly vedle mne, aby se skryly.
Bylo mi z toho smutno. Na světě je všechno tak jiné a já začal toužit po tom, vrátit se zpět.
Čekal jsem na bouřku, že mi dá nohy, abych se dokázal pohnout ze svého místa, tolik se mi líbilo putovat v mořském příboji. Těšil jsem se na blesky, až rozčísnou oblohu a vítr rozkýve tu obrovskou masu vody nade mnou. Věděl jsem, že pokud se pohne ona , pohnu se ode dna i já. Byl jsem nevděčné dítě. Hluboko na mořském dně omílán spodními proudy, jsem neměl stání. Toužil jsem se znovu vrátit na svět a ucítit palčivý žár slunce. Proto jsem přivolával živly na pomoc, aby mne vzaly za hranice mých možností.
Nakonec ta bouře přišla, vím, že se o ní dlouho potom hovořilo, a ta mi pomohla zpět na pevninu. Mohutný proud tehdy uchopil mé tělo. Takový jsem nikdy nezažil. Byl tak silný, že mne začal unášet lehounce, jako bych byl jen stéblo trávy. No a jak mne nesl narazil jsem do korálu, ani jsem se nestačil omluvit a přistál jsem na zádech malé hvězdici, naštěstí má pevný hřbet a unesla mne docela snadno, než mnou voda znovu prudce smýkla. Teď už jsem doslova letěl, jízda jak na horské dráze. Řítil jsem se jako blázen, vlál jsem v proudu a zdálo se mi, že jsem racek. Chtěl jsem roztáhnout křídla a vznést se jako on, ale žádná jsem neměl. Jakoby proud, který mne unášel nebyl dost silný!“
„Já vím, o čem mluvíš, řekl rybář sklesle, „ byl to hurikán, který zvedl vlny vysoké jak hora a bořil domy a rval ze země stromy i s jejich staletými kořeny a bral si lidi a celé vesnice a neptal se, jestli za nimi někdo bude tesknit, jestli vůbec někdo zbyl.“
Ale oblázek nedbal na starcovy smutky, pokračoval dál ve vyprávění, kde líčil svůj osud:
„Víš v tu chvíli jsem si myslel, že snad bouřlivá vodní masa vyslyšela mé prosby. Totiž, já vždycky záviděl, asi nemám dobrou povahu, záviděl jsem oblázkům, které pobývají u břehu, odkud vidí na obojí svět, na ten podmořský i na ten pozemský. Chtěl jsem být jedním z těch vyvolených a riskovat i to, že budu odnesen z pláže někam daleko, kde nebude konejšivý příboj ani slaná voda. Moje touha byla tak silná, že jsem se nebál ani představy, že budu vymrštěn a zahrnut pod hromadou jiných kamínků a že budu muset bezmocně čekat na svůj konec, až mě  eroze v dlouhém procesu rozleptá a naruší můj povrch natolik, že se pomalu rozpadnu v prach a neuvidím ani moře ani břeh ani zářivé slunce. Možná bych se stal něčím jiným, prach by se změnil v hlínu a já bych tak poskytnul možnost vzniknout jinému životu. Jenže, jak mne proud táhne, ve zběsilém reji hned nahoru a hned zase dolů a já přemýšlím o přeměnách životů, narážím prudce na skálu, která z ničeho nic stojí v cestě mému rozletu.“
„ Už se na pláž asi nedostanu,“ myslím si, „ale jsem jí mnohem blíž, než před chvílí. V tom se moře naposledy zvedne a vlnou mocnější, než cokoliv jiného, se mnou smýkne. Pode mnou jsou domy i stromy, tak jak je neznám, jak jsem je nikdy neviděl. Odkudsi shora na ně civím a nestačím se divit, když vtom se najednou vodní masa vrací, a to všechno, co pode mnou stálo, si bere s sebou. Pláču, když vidím vyrvané stromy. Jejich kořeny vlají jak pačesy za bezvládnými kmeny a domy i lidé je provázejí do mořských hlubin. Padám dolů a nechápavýma očima sleduji co se kolem mne děje a ve svém zaslepení se ptám, kdy už to proboha skončí? Kdy se již voda uklidní a já konečně dopadnu na dno? Už si nikdy nebudu přát dostat se na břeh a prožít to, co prožívám teď. Najednou chci zpět do mořských hlubin, kde je poklidný život a barevné rybky radostně proplouvají a každý den jsou jiné. Proč jsem si jen myslel, že život na dně mořském je stále stejný a příliš jednotvárný?
Padám a narážím. Už konečně ležím. Proud odeznívá a já pořád ležím. Moře už nemá sílu vzít si mne s sebou. A nad hlavou vysoko v nekonečné obloze letí mraky. Bílé obláčky jako o závod spěchají k obzoru a já poznávám, že jsem se stal vyvoleným. Vyvoleným vidět lidské utrpení v celé jeho nahotě, se vší bezmocností a strastí.
Tys tam rybáři tenkrát nebyl, přišel jsi na náš břeh až po nějaké době, ale teď už vím, proč jsi přišel sám.
Vidím v tvých očích tu bouři, která se ti tam navěky zapsala a vidím bolest a beznaděj, kterou ti přinesla. Chápu proč se každý den na své chatrné bárce vydáváš na moře a pokoušíš osud. Děláš to už tolik let, ale já porozuměl až nyní, kdy jsem mohl zpříma pohlednout do tvojí tváře. Dlouhé roky, kdy pobývám na tomhle břehu a sleduji den co den tvoje kroky, cítím nutkavou potřebu ti tohle říct, cítím vinu, ač nevěřím, že bych byl tak mocný a dokázal přivolávat bouře a neštěstí. Proto ležím pod tvýma nohama a nechávám na sebe šlapat, mí bratři naříkají, ale já trpělivě snáším svůj úděl, který jsem si vysnil. Vím, že nic na světě, ani má ubohá slova, ti nedokáže vrátit zpět blízké, o které jsi přišel. Však věz, že mé utrpení je velmi podobné tomu tvému.
Trestem za moji pýchu, bylo naplnění mé touhy po vyzvednutí na břeh. Bylo vykoupeno lidskou bolestí a skutečností, že mi příboj den co den omílá moje tělo. Dělá ho sice hladším a hebčím, ale zároveň mi ho kousek po kousku ubírá. Odnáší je zpátky do moře a protože se rozpadám pomalu, nezbude ze mě ani troška prachu, který by se mohl změnit v půdu, aby dala život něčemu jinému. Budu nemilosrdně rozpuštěn v mořské vodě. Můj život tak postupně ubývá a tím se stal podobný tomu tvému, rybáři.“
Staříkovy oči se naplnily slzami, které padaly v teskných vodopádech na dlaň a vyplavovaly na povrch bouři ukrytou v duši, jež vzala život všem blízkým, které miloval. Zlomeně svíral v dlani kamínek, jehož hlas umlknul z mořským příbojem. Všechno již řekl a jeho schopnost řeči pominula. Rybář ještě chvíli hleděl na tvrdou dlaň, na které se choulilo něco tak nepatrného a přesto obrovského. Jeho pláč ustal a staré bolavé oči se zahleděly přes vodní hladinu k obzoru.
Pak se prudce rozmáchnul a hodil oblázek zpět, daleko do moře odkud přišel.