Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNebyl blázen
Autor
Maeslo
Jindrovi bylo 26 let a s chutí provozoval procházky přírodou. Neděli co neděli, pokud mu do karet hrálo slunné počasí, se vydával na cestu k místním vrcholkům. Bydlel ve Frenštátě, obklopen Beskydami, takže bylo z čeho vybírat.
Nikdy ho neomrzelo sledovat, jak se celistvé sluneční světlo láme o koruny stromů a jak se pak dělí na jednotlivé pruhy světla. Záplava lístků clonila sluneční paprsky stejně jako to umí mraky. Bylo to jeho soukromé zelené nebe. Tak blízko, že nebylo vůbec těžké představit si, jak stoupá vzhůru, do oblak.
Když se mu navíc podařilo vyfotit pestrobarevného motýla v detailu, dokázal díky takovému výletu přežít celý pracovní týden. Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek. Cítil moc dobře, jak mu energie průběžně uniká. Každý den jí bylo méně. Jenže stačila letmá vzpomínka na borůvčí ve stráni a mohl napájet pouliční osvětlení. Což svým způsobem dělal. Pracoval v nemocnici, ovšem žádný medicínský titul před jménem neměl. Tedy žádný pan doktor, kdepak. Ty jen bezmezně obdivoval a hltal každou jejich příhodu. Neměl nikterak zájem o podrobnosti té či oné krvavé operace. Šlo spíš o to, že v nemocnici se děly každodenní zázraky, a on jim chtěl být co nejblíže.
„Dobrý den, pane doktore, jaký byl den?“
„Jindro, dneska to bylo vzrůšo jak při zlaté horečce.“
Primář Vilímek mluvil o vzrůšu a o horečce, ale z jeho hlasu vyzařoval naprostý klid. Snad jen gesto, s jakým se napil kávy, prozrazovalo únavu.
„Co se stalo?“
„Přivezli dva kluky v bezvědomí, prý bouračka. Mimochodem,“ pozvedl šálek, „skvělá práce s tím kávovarem. Zahanbil bys kdejakou pařížskou kavárnu.“
„Díky, rád jsem pomohl.“
„No, musím ještě něco dopsat, než se odeberu domů. To je ta klidnější část práce. Organizace nadevše, papíry holt musí lícovat. Opatruj se.“
„Vy také.“
Jindra ty dva zahlédl, když je přivezla sanitka. Jeden měl kolem krku fixační límec, což nevěstilo nic dobrého. Ten druhý na tom byl zřejmě lépe, žádné viditelné poranění hlavy. Až pak si všiml boule na narychlo ovázaném stehně. Otevřená zlomenina. Musel ztratit dost krve. Byl bledý a hrudník se mu nadzvedával jen sotva postřehnutelným pohybem. Práce na sále trvaly dobré tři hodiny. Tři hodiny úmorné práce, která mladíkům zachránila zdraví a možná i život. A doktor poté vtipkuje o kavárnách. Dokonalá skromnost. Zázrak.
Údržbář, tak zněl oficiální název jeho pozice. Jeho starostí byla tu a tam prasklá žárovka, kapající kohoutek až po ty opravdu důležité úkony jako povolený ventil u bomby s kyslíkem. Pro něj to však byly jen formality. Za rok, který už v nemocnici prožil, zjistil, že lehkomyslné žerty nemocničního personálu jsou jen způsobem, jak se v práci jejich kalibru nezbláznit. Někdy ovšem nestačily. A tady nastupoval Jindra v roli, kterou mu pracovní smlouva neurčovala. Byla to role skutečného údržbáře. Spravený přívodní kabel kávovaru dokázal víc než jen uvést jej do chodu. Vonící horká káva byla symbol, který znamenal, že je vše v pořádku, že činnost nemocnice funguje a má smysl. Když měnil prasklé okno v pokoji, prohodil s pacienty několik vět, jen aby věděli, že se můžou pořád řadit mezi živé a je jen otázka času, kdy se jim život vrátí do starých kolejí. Sestřičkám čas od času pochválil nový účes, pomohl s rozvozem prostěradel, nebo vyjádřil obdiv nad jejich trpělivostí.
Přinášel obraz borůvek lidem, kteří neměli možnost nebo čas jít se na ně podívat.
„Na co máš ty kufry?“
„Na dovolenou se nechystáme, tak můžeš hádat.“
„Ale… proč?“
„Už takhle dál nemůžu. Bylo to skvělé. Jsi moc hodný, ale představovala jsem si svůj život jinak.“
„Jak jinak?“
„Krom toho jsi mi vlastně začal vadit. Jsi nepořádný, líný, s hlavou věčně v oblacích. Máš vysokou školu a místo abys dělal něco pořádného, tak hniješ v té nemocnici. Dej se do kupy. Sbohem!“
S prásknutím dveří nemeškala, takže jí unikla jeho nevěřícná odpověď.
Zněla: „Ale já mám rád pořádek.“
Panu Jindřichovi je 33 let. Pracuje ve skladu – nebo spíš archivu – jedné velké firmy a má svou práci rád. Stará se o stovky tisíc záznamů všeho druhu, které jsou úhledně naskládány v policích z překližky. Jeho sklad je jiný než většina ostatních. V patnácti dlouhých řadách, které jsou označeny příslušným rokem, jsou k vidění různobarevné šanony. Každá řada je dále rozdělena na dvanáct dílů a ty jsou na začátcích opatřeny pečlivě zavěšenou jmenovkou s názvem měsíce. Pan Jindřich chvíli uvažoval, že by na každý den v měsíci vyrobil v regálech zarážku, ale pak si uvědomil, že je rozdíl mezi pořádkem a puntičkářstvím.
Do práce jezdil autobusem ze zastávky U škol. Číslem 24. Autobus měl dle jízdního řádu vyrážet v 6:02, ale pan Jindřich dobře věděl, že má vždy zpoždění. Většinou vyjížděl o dvě minuty později a zhruba třikrát za měsíc dokonce o čtyři. Do svých výpočtů samozřejmě nezahrnoval zimní období. To se pak nedalo na jízdní řád spolehnout vůbec a příjezd autobusu byl nevyzpytatelný. Pan Jindřich z toho měl pramalou radost.
Když nastoupil do čísla 24, přejel pohledem volná místa. Zajímala ho jen ta, která byla zády ve směru jízdy. Statistiky nelžou a on nehodlal zbytečně riskovat. Cesta do práce trvala dvacet minut, kdy uvolněně seděl v bezpečí své sedačky. No, možná byl trochu nervózní, ale v porovnání s děsem, který prožil, když jednou uvolnil místo starší paní, a musel tak strávit zbytek cesty stáním, to bylá zanedbatelná drobnost. A navíc už se v duchu viděl mezi svými regály. Zamést, zkontrolovat pasti na hlodavce, zaevidovat nové spisy, ověřit, zda se nic neztratilo. Tak to má být.
„Skvělé zprávy, Jindřichu.“
„Co tím myslíte, pane řediteli?“
„Zavádíme nový systém archivace. Vše bude na počítači. Už žádné další zatuchající žrádlo pro červotoče,“ ředitel byl očividně nadšený ze svého modernizačního počinu. Smrdělo to úspěchem dle nejnovějších měřítek.
„Ale pane řediteli, nemyslím si, že je to dobrý nápad-“
„Jistěže je! S vaší kvalifikací to pro vás bude hračka a ze skladu uděláme centrum pro zákaznickou péči“
Seděl za dubovým stolem v pokoji, jemuž velkoryse říkal pracovna. V rukou krabičku cigaret, která pocházela z dob nervových vypětí při zkouškách na vysoké škole. Až teď přišel na to, že tabák staršího data se už moc kouřit nedá. A navíc smrdí po chcankách. Odložil krabičku a vzal do rukou štos fotografií. Byl na nich jeho sklad. Měsíční časový rozestup mezi každou. Kupa odvedené práce. Království holých rukou mu rostlo před očima. Až se růst s poslední fotografií zastavil. Žádné další už nebyly. A protože na dalších by se objevilo jen nové zákaznické centrum, rozhodl se pan Jindřich, že ani nebudou. Když škrtl zápalkou, napadlo ho, že je jako ten starý tabák. Když se zadíval do plamene, napadlo ho ještě něco jiného... Spolu shořela i motýlí křídla zastrčená docela na dně jedné zástrčky.
„Už jsi viděla noviny?“
„Hmm?“
„Velký požár, jeden mrtvý. Hasiči jej naštěstí zkrotili dřív, než padl celý barák. Zatím nevědí, co bylo příčinou. Je tam i fotka toho muže.“
„Ukaž. Hmm, bylo to úmyslné. Toho chlápka si pamatuju z poradny. Byl to blázen.“