Deník vězně

27.1. Tak mě zavřeli… Jsem tu teprve pár hodin, ale již teď mě tohle prostředí zcela deprimuje… Nesmím, ale tomu podlehnout, vždyť podle soudu tu musím být 13 let… Toto číslo se mi neustále opakuje v hlavě, 13 13 13... Je to asi také proto, že si nic jiného z posledních pár dnů nepamatuji… Vlastně nevím, co tu dělám… Já přece nic neudělal... Tak proč?

28.1. Celou noc jsem nespal… Nešlo to, nejsem zvyklý na toto prostředí… Chlad a bezmoc se celou noc do mě dobývali… Co to? Slyším někoho… Ááá, byl to jen správce této zapšklé instituce... Konečně jsem dostal něco k jídlu… Ale ne, cibulová polívka… Tu já nejím… Odložil jsem si jí na cosi, co vypadá jako postel, ale má do ní hodně daleko… Protože je to jen spletenec drátů… Snad dostanu něco jiného… Achjoo, co já tu budu dělat? Nikdo v dosahu mých očí není… Odvezli mě sem a už se o mě nezajímají… Opět slyším kroky… Ano, správce… To néé, říká, že dokud nesním tu polívku, tak nedostanu další jídlo… Hrozná představa, vždyť tady člověk nemá žádná práva, nic… Úplně odstrčen od okolí… Asi tu polívku budu muset sníst… Ne, je odporná, vyleju jí do blízké díry, která tu asi slouží jako záchod… Tak je po ní… Ale kde je ten správce? No uvidíme, půjdu si lehnout, snad se tu mezitím ukáže…

29.1. Je ráno… Venku je asi krásný den, protože mi sem přes malinké okénko, umístěné vysoko ve zdi, svítí silné sluneční paprsky… Konečně tu není to ponuré šero… Tak tu byl správce… Dal jsem mu prázdný talíř a on mi slíbil, že mi sem každý den bude dvakrát denně nosit jídlo… Jo a ještě mi vyměnil barel vody, který tu mám na pití… Tak snad se o mě už začnou zajímat… Jsem tu třetí den a už se mi stíská po volnosti - prostě být venku, s přáteli apod… Ale snad můj případ znova otevřou a osvobodí… Vždyť já byl obviněn z vraždy! Ale neprávem… Nevím, jak to mám dokázat, ale prostě jsem to neudělal… Nu, je zase večer… Jdu si lehnout…

30.1. No, další den… Tady je hrozná nuda… Vždycky jsem si doma říkal, že se hrozně nudím, ale proti tomuhle to musela být zábava… Kdo tímhle prošel, ví, co tím myslím… Copak se tu dá něco dělat? Čtyři stěny, jedno okno, spíš jen otvor pro vzduch a světlo, jinak pusto prázdno… Potřeboval bych si s někým popovídat… Ale nikdo tu není… Jediné, co tu mohu dělat je, že píšu na tuto stěnu jedním kusem uhlu, který mi už pomalu dochází… Chtěl jsem normálně žít, ale jak vidím, tak to byl pouhopouhý nesplnitelný sen…

31.1. Zase nový den… Tak jsem mluvil se správcem… Sdělil mi další novinku… Každou středu budu moct opustit celu a jít se vysprchovat do nedalekých sprch… Jsem docela rád, protože tady mám jen malé umyvadlo, u kterého si sotva vyčistím zuby a umyji ruce… Tak jsem byl ve sprše… Nejsou na žádné špičkové úrovni, ale mohu být aspoň za tyhle rád… Jo, a když jsem tam byl, tak jsem tam viděl jedno okno, sice zamřížované, ale velké s výhledem do zdejší krajiny… Byl to krásný pocit - vidět zase přírodu, svobodu… Škoda, že nemohu být na druhé straně zdi…

1.2. Je čtvrtek… Tedy aspoň myslím… Pomalu ztrácím orientaci v čase… Tady lze poznat jen to, jestli je noc nebo den… Každý den je tu podobný - stejný režim… Ráno vstát… Nasnídat se tím, co mu přinesou… Nějak přežít tu nudu… Umýt se… Navečeřet se… Vyčistit si zuby… Spát… Takových věcí jsem mohl dělat, když jsem byl tam, venku, volně… Chybí mi všechno - přátelé, ale i věci okolo…

2.2. Nový den a hned ráno mi byla sdělena úžasná novinka… Budu mít spoluvězně… Prý vykradl několik obchodů a benzínek… Jsem na něj docela zvědav… Snad si budeme rozumět… A snad už tu konečně nebude nuda a zapomenu na tu strašnou skutečnost - vězení…

3.2. Dnes by měl přijít… Ale prý až odpoledne… Já nevím, ale těším se, jako když jsem býval ještě malej a čekal jsem nějaký dárek pod stromečkem… Už je tady… Přinesl mi nějaké noviny… Prý si je mám přečíst… Aha, to nejsou noviny, ale vnitřní řád vězení… Píše se tu, že každý vězeň má právo po prvních 14 dnů na každodenní 30 min. vycházku po dvoře věznice… Takže za necelých 5 dní budu moc ven, tedy na volný prostor… Jo, a můj první dojem z mého nového spoluvězně je docela dobrý… Dá se s ním dobře popovídat a dokonce je s ním sranda, což po několika dnech čučení do zdi a nic nedělání je to docela hezké zpestření… Říká, že než ho chytli, stačil vykrást 3 obchody a dokonce dvakrát jednu benzínku… No, povídal a povídal až z toho usnul, takže jdu taky…

4.2. Ráno... Poprvé se neprobouzím sám... Zajímavé, ale je to hřejivý pocit... Mám konečně komu říci slova, jako například - dobré ráno, jak jsi se vyspal a podobné... Kdykoliv předtím, jsem si myslel, že vězni jsou jen bezcitní vrazi, zloději a buřiči spokojeného života, ale jak tak poslouchám mého spoluvězně je to spíše naopak... Jeho vyprávění o jeho životě je plné citů... Dokázal mluvit dlouhou dobu o své lásce, kterou miloval, ale ona ho jen využívala jako zdroj peněz... Vlastně se mi přiznal, že i přes to vše jí stále miluje a chybí mu... Teď mi z toho spadla slza na chladnou betonovou podlahu, protože mám pár podobných zkušeností s láskou... No, tohle je lepší zaspat, takže pro dnešek dost...

5.2. Další ráno, další den... Další probuzení v chladně se jevící cele... Můj kamarád stále ještě spí... Hlavou se mi derou myšlenky ohledně našeho včerejšího rozhovoru... Vrátilo mi to vzpomínky z dřívější doby... Z doby, kdy bylo dobře, ikdyž v té chvíli jsem si to jistě neuvědomoval... Každý den jsem si říkal, že život stojí za nic... A přitom jsem prožíval ty nejhezčí roky... Člověk má špatnou vlastnost - Myslí si, že se má špatně, jenže vždycky může být hůře... Podle svitu slunečních paprsků zjišťuji, že je poledne... Kamarád se mi probudil, tak čekám, že budeme pokračovat v rozhovoru ze včera... Tak jsme zase probrali své životy... Jaktak se nad tím zamýšlím, tak zjišťuji to, že v něčem se naše životy spojily - v ženách a penězích... On říká o své bolesti z lásky, já poté zas jemu... On říká o své sleposti, když je člověk zamilovaný a já poté o tom stejném taky... No nic, opět večer, a tak pro dnešek konec...

6.2. Další probuzení... Moc dobře jsem se nevyspal... Měl jsem noční můry... Můry o tom jak padám kamsi do tmy... To není dobré znamení... Tyto sny se mi zdáli již jednou a poté to se mnou šlo z kopce, od desíti k pěti... To určitě bylo tím naším včerejším vyprávěním s Ralfem... Ano, konečně znám jeho jméno... Dřív mě to ani nenapadlo zeptat se ho na takovou v celku základní otázku... To bylo asi způsobené tím, jakou jsem měl radost, že již tu nejsem sám... Takže ode dneška mohu psát místo "spoluvězeň" - "Ralf"...

7.2 Ááá středa... Den na tělesnou očistu - sprchy... Musím to oznámit Ralfovi, co je dneska za neobvyklý den... Tak jsem mu to řekl a docela se podivil, že je to pouze jednou za týden... Myslím si, že zachvilku bude jako já i on spokojen s tím, že alespoň jednou týdně se může pořádně umít... Už se těším na zítra - až budu moci na 30 minut poprvé mimo budovu věznice... Mimo ty chladné stěny...

8.2. Den-D... Slavný to den... Ani dospat noc jsem nemohl... Tohle je fakt pozoruhodné... Já se kvůli 30 minutám venku raduji jako nikdy předtím... Vždyť také předtím jsem byl venku stále... A teď je opravdu i těch 30 minut svátkem... Prý hned po obědě můžu jít na dvůr... Dojím a jdu... Tak jsem byl venku... Silná nostalgie mě vzala... Vzpomínky na dobu, kdy jsem žil jako normální člověk... Ikdyž podle mě jsem nikdy úplně normálně nežil... Vždy to bylo spjato s něčím neobvyklým a výjimečným... Zdálo se mi, že všichni okolo mě žijí ve větším klidu, pohodě... Asi tohle všechno mě přivedlo až sem, do vězení... Já nejsem vrah ani zloděj... Ani podvodník... Jen jsem asi nezapadl do dnešní společnosti... Do společnosti, kde hlavní roli hrají peníze a moc...

9.2. Rozhodl jsem se, že zde převyprávím svůj život... Budu postupně psát, pokud budu mít chuť... Čekám, že zde se toho už moc nového nestane, a tak denní formality zdejšího prostředí už budu vynechávat - středeční sprchování atd... Jo, opět dneska jsem byl venku, pršelo... Ale vůbec mi ten déšť nevadil... Byl jsem spokojen... Je večer, tak já začnu s vyprávěním... Ehm, jen nevím kde začít... Asi nejlepší by bylo od začátku, že? No, narodil jsem se v Blatné... Nebudu říkat kolikátého a v kolik hodin, poněvadž se mi to zdá v celku zbytečné... Prožil jsem krásné dětství... Rodiče jsem měl oba - což někteří takové štěstí neměli... A navíc jsem měl o pár let starší sestru... Amélii... Pamatuji si, že jsme spolu v celku dobře vycházeli... Jinak musím uznat - byl jsem v celku uřvané dítě...

10.2. Nový den... Tak kde jsme to včera zůstali? No... joo... U té mé uřvanosti... Ona trvala až do puberty... Teda spíš takové to stěžování si na vše atd... V pozdější věku to přešlo spíše do kritiky celé společnosti... A to mě asi dostalo až sem - do vězení... Ale nebudu přeskakovat... Po v celku hezkém dětství (to bylo asi způsobené tím, že jsem byl ještě malej na to, pochopit společnost) následovalo mírně horší období mého života... Jo, zapomněl jsem zmínit, že od narození jsem měl pouze jednu babičku... Ostatní prarodičové mi umřeli později či dříve před mým narozením... A tak když mi umřela i má jediná babička, tak to znamenalo pro mě jistý zlom...

11.2. Nový den a poněkud tmavý - rána zde bývají světlejší... Zřejmě bude celý dnešek zataženo... No nic, a tak budu pokračovat ve vyprávění... Po tom zlomu se některé věci změnili - přestal jsem odmlouvat a být uřvanej jako dříve... Dříve jsem měl něco udělat a už jsem řval... Asi jsem byl moc rozmazlenej nu... Nyní jsem se pokoušel udělat vše, co po mě rodiče nebo sestra chtěli... A v tuto chvíli jsem si pomalu uvědomoval, že cesta životem nebude tak růžová, jak se dříve jevila... Život nezačal být pouze hra a zábava, ale i starosti, povinnosti... Já vím, možná tohle celé zní směšně, ale pochybuju, že si každý tohoto zlomu všiml sám na sobě...

12.2. Ráno... Moc dobře jsem se nevyspal... Celou noc něco venku šramotilo... Jako kdyby si tam celou noc hrála kočka s plechovkou... Nu, alespoň, že Ralf nechrápe... Jo, abych se také o něm zmínil - má několik v celku velkých tetování na zádech... Něco mi připomínají, ale nevím co... Někde jsem to už viděl... No, to je jedno... Také se přiznal, že měl nějaké problémy s tím, že v hospodě zmlátil jednoho chlapa, který ho rozčílil tím, že měl opačný názor.... Ale jaký přesně názor to byl, to mi neřekl... Snad mi to někdy řekne, protože mě jeho názory zajímají... Podle nich se dá o tom člověku v celku dosti zjistit... Ááá, večer... Dneska vynechám vyprávění...

13.2. Další ráno... Zase jsem se moc dobře nevyspal... Šramot vystřídalo zřejmě bubnování kroupů o zřejmě kovovou střechu této instituce... V noci mě napadali zajímavé věci a dlouho jsem přemýšlel nad tím, odkud to Ralfovo tetování znám... Asi si jen myslím, že ho znám... Třeba časem na to přijdu... Tak, abych pokračoval ve vyprávění... Co se dělo tedy po tom již zmiňovaném zlomu... Začal jsem ve velké míře číst knihy... Válečné, které jsme měli doma, prý po dědečkovi... Byly tam krásně rozepsané dny války... Krásně den po dni, událost po události... Jedna knížka pamatuji měla 400 stránek a já jí celou přečetl... Nešlo mi do hlavy, že se tohle všechno stalo... Je to zajímavé, ale pak několik nocí jsem probdil a přemýšlel nad těma písmenky, které jsem si přečetl...

14.2. Poledne... Dnes jsem spal dlouho.. Doháněl jsem tu spánkovou ztrátu z minulých dvou dnů... Konečně se cítím v celku odpočatě... Jsem plnej sil, tak pokračuji... Poté, co jsem přečetl tu 400 stránkovou, rozhodl jsem se, že se tomu začnu více věnovat... Netrvalo dlouho a objevil jsem další válečné knihy... Tentokrát trochu novější - rok vydání 1960 apod... Když jsem je četl, zaujalo mi na nich jedno... Na každé druhé řádce bylo "Sovětský svaz"... A tak jsem přečetl jen pár listů a řekl jsem si, že tohle čtení nemá cenu... Nic proti "Sovětský svaz" nemám, ale nemám rád, když knížka je silně ovlivněna dobou, vládou atd... To pak je v ní jen polopravda... No a potom nastala další doba - doba, kdy mi rodiče koupili mě osobně nové knihy, válečné... Pamatuji si, že moje první byla o bitvě u Stalingradu... Přečetl jsem jí během krátké doby celou... Byla to první kniha, která byla, podle mě, skvěle zpracována... Nebylo to totiž jednostranné vyprávění jedné nebo druhé strany... Byly tam výpovědi jak spojenců, tak Němců... V tuto chvíli se mi v mozku začala tvořit nenávist proti Německu a jejích příznivcům...

15.2. Další den ve vězení… Už mně zdejší prostředí tolik nevadí, jako na začátku… Ikdyž pohled na klenutí nad otvorem ven a strop je odstrašující… Prorůstá sem plíseň… Zjistil jsem, když jsem byl venku, že celý objekt věznice je pouze jedna velká jednopatrová budova, která má jen lehce zešikmenou střechu… Možná, že díky tomu sem i zatéká a dělá plíseň… Ale což, s tím já a ani můj spoluvězeň Ralf nic nenaděláme… Musíme zde pobývat… Já ani nevím proč… Stále nemohu pochopit, jak mě mohli tak rychle odsoudit za něco, co jsem neudělal… Já ani neměl šanci se nějak hájit… Zřejmě jsem jen další osobou, která byla do něčeho dovlečena a vůbec neví proč… Co když mě berou jako jinou osobu? Osobu co opravdu někoho zabila… Jenže jak já teď někomu můžu dokázat, že tou osobou nejsem, když svoje doklady nemám, sebrali mi je a už nevrátili… Kdyby alespoň na světě existovala nějaká osoba, které bych chyběl… Nikomu nechybím, a tak tu i sedím… Škoda, že mí bývalí přátelé přestali o mě již před delší dobou jevit zájem a škoda, že jsem nedokázal najít svou lásku, která by se mnou vydržela až do teď… Právě jsem narazil na další etapu mého života – mé lásky… Ale o tom až někdy… Je večer a jsem unaven… Jdu spát…

16.2. Ráno… Kolikrát ještě napíšu další datum? Nikdo neví… Ani já… Asi jsem ještě nepsal o tom, jaké jsem dostali oblečení… No, ihned napravím… Při příchodu sem, jsem dostal modré tepláky a modrou mikinu… První dny jsem měl vlastní tričko a trenky, ale potom jsem dostal i ty… Také modré, jako zbytek… Občas, když přijde správce, tak mu dávám ty špinavé a on mi zase přinese další náhradní… Mám totiž od všeho dvakrát… Na zimu si stěžovat nemohu, je tu docela teplo, a to ikdyž venku je právě zimní čas… Sníh tam sice není, ale zima ano… Já vlastně mohu být ještě spokojen… Teplo tu je, hlad mívám málokdy… Jen ta svoboda chybí… Což není vůbec zanedbatelná věc… Ptal jsem se Ralfa, co mu tady chybí nejvíc… A kupodivu to nebyla svoboda, ale sex… No, tak každý má jiný názor nu…

17.2. Další den… Myslel jsem si, že má úzkost z vězení se bude postupně snižovat… Ale spíše kolísá… Posledních pár dní je zase téměř taková, jako v první dny… Ovšem, když se nad tím více zamýšlím, tak to i chápu… Celý můj život je jedna houpačka… Jednou nahoře, jednou dole… Poslední dobu dole… Čím dál, tím více níž… Těžko říci, kde je to pomyslné dno tohoto všeho… Jisté je, že si na něj sáhnout nechci… Chci se zase vzchopit… Zase být pro někoho důležitým, pro něco se nadchnout… Vždyť to je i jedna ze základních společenských potřeb člověka – být v partě… No, teď až kouká, co jsem to vyplodil za předchozí větu… Zřejmě zbytek toho, co mi ze školy v mozku utkvělo..

18.2. Opět ráno… Moc jsem se nevyspal, dlouhou dobu jsem přemýšlel na tím, jak se z této životní situace, ve které jsem se teď ocitl dostanu ven… Nejspíš to tu budu muset těch 13 let přetrpět a poté začít s čistým štítem od nuly… Bude to asi těžké, ale jiná pro mě možnost není… Doufám také v to, že snad tu nebudu muset být celých 13 let… Slyšel jsem již mnohokrát o tom, že vězňům se dala milost za dobré chování a šli i o 5 let dříve… Tak i těch 8 let je mnoho… Vždyť jsem tu teprve necelý měsíc… Už dlouho jsem nic nevyprávěl… Tak zase kousek, jo? Skončili jsme u toho, že jsem začal nenávidět fašismus a jiné ideologie jím podobné, a to i přes to, že jsem neměl “tu čest“ nějakou z nich poznat na vlastní kůži… Poté to šlo s tímto rychle… Začal jsem psát články o tom, jak je tato ideologie zcela směšná a nakonec jsem všechny tyto příznivce označil, jako bandu ubožáků, léčících si na této podstatě své komplexy… Dělal jsem si z nich srandu… Jenže to se mi vymstilo… O tom zas příště, je už tma…